Grónský queer román a básně z hospody. Knihy, co zůstaly cool i po karanténě

29 928 | Apolena Rychlíková | 14. 5. 2020 | Knižní tipy

Konečně se naučit druhý jazyk, najít si originální koníček, pustit si všechny seriály, posouvat se a rozvíjet. Většina z rad k přežití lockdownu počítala s tím, že se s pandemií najednou objevila i hromada času. A taky s tím, že jsme všichni šprti, využívající vynucené volno k sebezdokonalování. Nejsme. Ale chvíli času na čtení si přece jen většina z nás našla.

Shutterstock

Pro hodně z nás byl pobyt v domácí izolaci kumulací několika problémů naráz. Od šoku, jak zvládnout domácí vzdělávání dětí, přes depresi, z čeho platit nájem, když práce najednou není. Naštěstí jsou tu knížky. Ty, o kterých píšu, byly cool už před karanténou, zůstaly cool během ní a budou i po ní. Nemusíte je číst hned, ale jestli už vás z Netflixu, rodiny nebo spolubydlících bolí hlava, klidně si je opatřete. Určitě zůstanou i do lepších časů.

Nakladatelství Argo

Leïla Slimani, Něžná píseň

(Argo 2017, překlad Sára Vybíralová)

„Naše chůva je dobrá víla.‘ Tak to říká Myriam, když líčí Lousin vpád do jejich všedních dnů. To, jak dokázala jejich těsný, dusivý byt proměnit proměnit v pokojné, projasněné místo, lze vysvětlit jedině nadpřirozenými schopnostmi.

Román marocké spisovatelky a jedné z nejvýraznějších postav současné světové beletrie Leïly Slimani se odehrává v Paříži. Zde také autorka vystudovala Institut politologických studií a posléze začala pracovat jako novinářka. V roce 2012 jí ale vyšel uznávaný debut V lidožroutově zahradě. Něžná píseň je její druhou beletristickou knihou.

Život jedné pařížské rodiny z vyšší střední třídy se změní, když jim do života vstoupí chůva Louise. Žena, které se po celý svůj život stará o jiné děti a o jiné domácnosti, s sebou krom laskavosti a důslednosti přináší i emancipaci. Myriam, matka dvou dětí - holčičky Mily a syna Adama - se díky její pomoci konečně může vrátit do své advokátní praxe. Léta, strávené na rodičovské dovolené, končí. Myriam i její manžel Paul jsou najednou zbaveni domácích prací, a to je osvobozuje. Jenže spolu s tím, jak se každodenní rutina rodiny mění, vyvstávají staré křivdy a vynořují se i nové otázky.

Slimani staví do středu svého mnohovrstevnatého románu otázku péče. Nejde však jen o její genderový a kulturní aspekt, zrcadlící se v linii Paulovy matky, která chůvu bere jako selhání Myrianiny společenské role. Jde i o aspekt sociální. V tragickém osudu pečující Louis se odráží řada západních dilemat. Je možné vůbec najít ideální slaďování rodinného a pracovního života? A za jakou cenu? Kdo ji nakonec zaplatí? My, naše děti, nebo najatá chůva, která svou fyzickou přítomností proměňuje a narušuje intimitu našeho domova? Popisný styl vyprávění, nepříjemně známé kontury západních dilemat i brutální a rozkladný příběh, který nemá viníky, zato ukrývá nekonečnou řadu obětí, byl před lety oceněn Goncourtovou cenou za nejlepší román. Pokud máte děti, budete ještě pár týdnů po přečtení váhat s každým jejich případným hlídáním.

Nakladatelství Dokořán

Marta Dzido, Slast

(Dokořán, 2019, překlad Anna Plasová)

„Bylo v tom něco lákavého, jakési tajemství, které mezi námi viselo lepkavě, jako přicházející letní bouřka, to, žes nic neočekávala, žes nic nechtěla, žádné ujištění, záruky, sliby. Byla jsi se mnou rovnoběžná. Na dosah ruky, přesto stranou.“

Svou překotnou knihu o lásce, vášni a nemožnosti spolu žít napsala polská autorka Marta Dzido částečně i na své stáži v Praze. Intenzivní proud slov nás vtahuje do života dvou milenců, hlavní osa příběhu se odehrává v devadesátých letech. Tehdy mladí lidé se s dychtivostí pouští do nezávazných dobrodružství, jeden od druhého nic nechtějí ani nežádají. Krom schopnosti prožívat každý okamžik tak, jakoby už žádný další neměl následovat. Oba se střídají v překotném vyprávění a neustále se k sobě vracejí: ve vzpomínkách i v reálném životě.  Slast ze všeho nejvíc připomíná nikdy nenapsaný deník, myšlenky, které se často stydíme vyslovit.

Unikátní jazyk, který autorka volí, čtenářky a čtenáře už od prvních řádků vtahuje: dráždivě a přesto nevulgárně. Sex je sice v podání obou milenců v knize až hmatatelně fyzický, ale nikdy není objektivizující. A stejně tak láska. I když oba opakovaně deklarují, že je žádná společná budoucnost nečeká, probleskují mezi stránkami i pochybnosti. „Proč jsme reálný vztah alespoň někdy nezkusili?“ Odvahu k takovému kroku milenci však nenacházejí. A tak zbývá jen vědomí, že tu jeden pro druhého navždy „nějak“ zůstanou.

Oba hrdinové se v proudu vět vzájemně ztrácejí, aby se pravidelně znovu vynořovali a znovu prožívali to, co kdysi. Se stejnou intenzitou, s minimem otázek i odpovědí. A potom zase zmizí v toku vlastního času. Co ale nemizí, je jejich žádostivost a dychtivost. Tu v knize reprezentuje především nezvyklé hromadění slov. Jejich repetitivnost a obsesivní odříkávání v mnohém připomíná nekonečnou milostnou modlitbu. K životu, vášni, tělesnosti a nakonec i k hluboké, opravdové lásce, která je pro oba vypravěče víc než co jiného, především projevem nesobecké bezvýhradnosti. Slast je kniha, od které se nezvládnete odtrhnout. Příběh, který by pro svou živelnost a intenzitu chtěla ve skrytu duše zažít většina z nás.

Nakladatelství Argo

Niviaq Korneliussen, Homo sapienne

(Argo 2019, překlad Zdeněk Lyčka)

„Cejtím, že moje plíce bojujou, aby udržely tempo. Chci ji. Když ji nedostanu, zblázním se. Lust.“

Kniha mladé grónské autorky nese podtitul „Současný grónský román o lásce, sexu, alkoholu a hledání identity“ a může tak působit jako značně tendenční dílo. Co jiného než „identita“ a co jiného než vztahy se v posledních letech stalo středobodem popkulturních úvah. Kniha Homo sapienne byla však napsaná už v roce 2014 a v Grónsku způsobila nemalé pozdvižení. Nejspíš proto, jak otevřeně mluví o netradičních formách vztahů a jaký jazyk pro vyprávění volí.

Jakkoliv se dá knize vytýkat určitá nepřístupnost (je totiž protkaná celou řadou anglických výrazů, kterými postavy běžně obohacují své dialogy i monology) a až přílišné zacílení na mladé publikum, umožňuje zajímavý vhled do společnosti dnešní mladé grónské generace. V jasně strukturovaném příběhu, kdy všechny odvyprávěné osudy nakonec utvoří jeden ucelený obraz, se setkáváme s pěticí hrdinek a hrdinů.

Fia, Sara, Ivik, Inuq a Arnaq jsou všichni navzájem propojení náhodnými okolnostmi. Mladé postavy řeší svou sexuální orientaci, rodovou identitu, vztahy mezi s sebou navzájem i závislosti, které jim „pomáhají“ překonávat životní traumata. Ve víru běžného mladistvého života se postupně nejen seznamují, ale i znovu ztrácejí, usazují, šílí, ohledávají své hranice a doufají, že jednou bude líp. Právě v tomhle ohledu je Homo Sapienne celkem univerzální generační výpovědí.

Můžeme sledovat, jak spolu komunikují skrz zprávy (které by si zasloužily mnohem lepší grafické zpracování), jak se zraňují a odžívají svá drobná i větší traumata. Většina z nich úzce souvisí s grónskou společností. Především malé přijetí lidí s LGBT orientací nebo tabuizací trans* lidí způsobují, že se postavy propadají hlouběji do depresí, které jim znemožňují normálně dýchat a žít. I když se kniha v některých částech snaží být „cool“ až moc uměle, vtíravá otázka, kdy přijde s něčím podobně otevřeně feministickým česká literatura, se při četbě Niviaq Korneliussen nedaří zaplašit.

Nakladatelství Torst

Naděžda Plíšková, Plíšková v krabici

(Torst 2019)

„Bože můj,

dej

mi spánek!

Jsem připravena

Se neprobudit.“

Minulý rok vydalo nakladatelství Torst souhrnně všechny tři básnické sbírky Naděždy Plíškové, výtvarné umělkyně a básnířky. Knihy Plíšková podle abecedy, Hospodská romantika a Plíšková sobě vycházely postupně od devadesátých let do roku 2000. Poslední sbírka (Plíšková sobě), vyšla už po smrti autorky a představuje poslední období její tvorby. Právě v ní se nejvíce mísí zoufalství, úzkosti, vědomí odcházení spojené se ztrátou fyzické přitažlivosti i intimního života.

Naděžda Plíšková psala básně od svých dvaceti let, tedy už v době, kdy byla studentkou AVU. Verše Plíškové jsou, jaké jsou: lyrické i ironické, feministické i ženy nenávidějící. Prolíná se v nich celá řada životních zkušeností jedné z nejoriginálnějších českých umělkyň. Jejím manželem byl sochař Karel Nepraš a vzhledem k nastavení českého uměleckého světa není úplně překvapivé, že zcela autonomní a autorsky silná Plíšková zůstává i dodnes v jeho stínu. I k Neprašovi se však Plíšková ve svých verších obrací a mnohdy nezastírá zklamání z jejich vztahu.

„Nejseš dobrej manžel

a nejseš dobrej táta.

Jseš tak dobrej k pivu.

Jinak nepoužitelný.“

Tři sbírky, jejichž titulní strany zdobí vždy nějaký grafický motiv autorky, jsou příležitostí, jak si její uštěpačnou genialitu připomenout. A spolu s ní i řadu „ženských” trápení. Ať už se jedná o osobní postavení autorky (dcery, matky, manželky i milenky) nebo společenské role, vyvěrající z období padesátých let nebo normalizace. Kniha se nevyhýbá ani vhledu do tehdejší československé umělecké scény a s rozvernou krutostí ji skrz její nejznámější figury neváhá zesměšňovat a jindy zase láskyplně opečovávat. V neposlední řadě je poezie Naděždy Plíškové obratem k sobě samotné. A právě v takové chvíle je Plíšková nejupřímnější a vlastně i nejvíc vtipná.

„Až umřu,

tak do kapsy mi dejte,

tužtičku

a bloček,

ABYCH,

Vám mohla popsat,

JAKÉ TO TAM JE.“

Vychází nová Heroine!

Heroine

V květnovém čísle Heroine najdete:

  • Rozhovor s Marií Šabackou. Polární ekoložka se specializuje na mikrobiologii ledovců a část roku tráví na odlehlých arktických stanicích. Jak se žije v izolaci a nehostinném prostředí?
  • O manželství. Ve dvou komplementárních pohledech se nad institucí manželství zamýšlí koučka Iveta Clarke a párový terapeut Petr Kačena. Obecná prohlášení o tom, že na vztahu je třeba pracovat, nefungují. Jak konkrétně manželství posilovat, aby přežilo?

  • Až na krev. Velký menstruační manuál Jany Patočkové přehledně popisuje všechny alternativní přístupy k procesu, kterým prochází polovina celé populace, ale který se stále zdá jako cosi, o čem je třeba mluvit šeptem.

  • Výchova od "ego" k "eko". Psycholožka Zuzana Krásová se zamýšlí nad tím, jak děti učíme lásce a péči o přírodu.

  • Šatník na míru neboli capsule wardrobe. Je možné dopracovat se k šatníku, který funguje? K takovému, aby padnul na míru právě vám, nenudil vás, a přitom aby vaše skříň nebyla plná oblečení, které nenosíte?

  • Kosmetika s čistým svědomím. Udržitelnost už není luxus, ale kritérium výběru. Abychom věděli, co kupujeme, naučme se nejdřív rozumět slovníku obklopujícímu ekologickou a etickou krásu.

...a mnohem víc. Předplaťte si Heroine ještě dnes!

Apolena Rychlíková

Apolena Rychlíková

Dokumentaristka a publicistka, redaktorka A2larm.cz. Ve své filmové i novinářské práci se věnuje sociálním otázkám, politice a problematice nerovností. Absolvovala... Další články.

V diskuzi nejsou žádné komentáře

Vstoupit do diskuze

Naše další projekty

Peníze

Výčepné, razítkovné a další nápady pro Babiše a Hamáčka

Vláda rozdává dárky. Pokud na vás zapomněla, řekněte si! Přání se neplní před Vánoci, ale před volbami.

Peníze

Očima expertů: Americký akciový zázrak a technobublina

Akcie amerických technologických firem stoupají k nebesům. Co je hlavní příčinou letošního raketového růstu? Kdy jim dojde dech? Nafoukla...

Finmag

Jakou barvu má daň z hodnoty pozemku

Synestezie, pozemkové reformy, DIY jugoslávské počítače a mindset dobrých předků.

Finmag

Hybaj do polí

Řídce zastavěné periferie plní sen o bydlení všem příjmovým skupinám. Život v nich je ale závislý na skrytých dotacích a levných energiích....