E-shop Heroine: předplatná, Manuál pro moderní mámy, Heroine Premium

Když muži rodí děti

11. únor 2019
47 855

Debata kolem českého porodnictví se v posledních dnech mediálně rozvířila díky fotce sedmi mužů u nemocničního lůžka, ale ve skutečnosti probíhá mnoho let. Ke škodě většiny žen v Česku je vedena bohužel jednosměrně – rodičky jasně říkají, co potřebují, ale nikdo je neposlouchá.

„Vsadím se, že až se bude v Česku otevírat první porodní dům, bude to u Apolináře nebo na Bulovce,“ řekla mi trochu ironicky moje porodní asistentka během prohmatávání těhotenského břicha. Bylo to před třemi lety a já tehdy měla pocit, že debata o stavu českého porodnictví je snad v jedné z nejhorších fází.

Zatvrzelý paternalismus předních českých porodníků, kteří odmítali navázat dialog s těmi, kterých se samotné porody nejvíce týkají – s ženami –, vytvářel dojem nepřekonatelných antagonismů. Odbornost v bílém plášti proti duhovaným mandalám. Racionální muži proti emotivním ženám. Zkušení matadoři, kteří „odrodili stovky dětí“, versus hormonálně vychýlené rodičky.

Svůj podíl viny na tom neslo i Ministerstvo zdravotnictví, když nedokázalo ve vypjaté debatě nalézt věcný tón a nepřímo podporovalo podivný hon na porodní asistentky coby novodobé čarodějnice. Dnes se ale právě tato instituce tváří, že díky nově vybudovanému Centru porodní asistence stojíme na prahu nové éry rození dětí v Čechách. Je tomu ale skutečně tak?

Vlk se nažral...

Fotka, jak u nemocničního lůžka v nemocnici Na Bulovce postává sedm mužů v oblecích, v čele s premiérem Babišem a ministrem Vojtěchem, a přemýšlí, jak by ženy v Česku měly rodit děti, se během uplynulého týdne stala legendární. Ačkoliv si to ani jeden z přítomných mužů na fotce neuvědomuje, řekla o způsobu, jakým se u nás k porodům (a v druhém plánu k ženám-rodičkám) přistupuje, mnohem víc, než asi samotní aktéři nezamýšleného genderového vtipu chtěli.

Díky četnosti porodů existují už nějakou dobu data, která dokládají základní požadavky rodiček a jasně ukazují, jaký typ péče ženy nejčastěji potřebují. Navzdory zaběhnutým představám některých českých porodníků mezi ně nepatří nucené rození v předem dané poloze bez ohledu na bolestivost, hekticky se střídající personál, absence intimity a soukromí, lampa svítící přímo do obličeje nebo nadmíra zásahů do přirozeného průběhu porodu, který by s ohledem na rodičku i dítě měl být naprosto samozřejmý.

Jistě, potřeby matek jsou vždy nějak individuální, ale ze zkušeností samotných žen i z lékařských pozorování je patrné, že faktory, které co nejhladší proces rození dětí umožňují, existují. I proto vytvořila Světová zdravotnická organizace (WHO) už v roce 1999 podrobný seznam žádoucích a naopak nežádoucích postupů u normálního porodu a celkové porodní péče.

U nás se na jeho propagaci a dlouhodobé proměně narativu kolem porodů podílí především platforma Hnutí za aktivní mateřství. Málokoho, kdo má nějakou zkušenost s českým porodnictvím, přitom překvapí, že světově respektovaný dokument u nás nenašel široké uplatnění.

... a koza zůstala celá

Důvody, proč dnes část žen odmítá rodit pod přísným lékařským dozorem, jen zřídkakdy souvisejí s pohrdáním výdobytky „moderní medicíny“ nebo snad touhou uškodit svému dítěti a ohrozit ho na životě, jak se někdy snaží naznačit ti, kteří s porody doma nesouhlasí. V rozhodnutí rodit jinak a jinde hraje často roli negativní zkušenost s porodem v nemocnici, a to i přesto, že mnohé ze zdravotnických zařízení se snaží svůj přístup k rodičkám změnit.

Stále je ale běžné, že chování personálu v nemocnicích je automatizované a někdy až přezíravé, na sálech, které vypadají bezútěšně, panuje neochota přizpůsobit tempo a způsob porodu ženě a dítěti, a doktoři, kteří porody vedou, se často dopouštějí zamlčování informací o podávaných lécích a především nutnosti jejich podání. Série takových – byť nevědomých – pochybení může z jednoho z největších okamžiků v životě ženy a dítěte udělat noční můru s několikaletým dojezdem.

To, po čem ženy nejčastěji volají, je přitom kontinuální péče jedné osoby, která se stará o ženu v těhotenství, během porodu i po něm, a právě pro tento dlouhodobý, stabilní a svého druhu i reciproční charakter vztahu nejlíp ví, co dané rodičce vyhovuje, a respektuje to.

Tato praxe je evropsky naprosto běžná a co víc: je naprosto pochopitelná.

Těhotenství totiž není jen nějakých devět měsíců trvající onemocnění, které končí finálním zákrokem v podobě porodu, ale obdobím výrazných psychologických změn a adaptací na ně, které jsou přímo spojené s rodičovstvím jako takovým.

A přesně něco takového nemůže jedna místnost na Bulovce dobře zajistit. Především proto, že nevznikla v reakci na požadavky samotných rodiček, ale jako těžce kompromisní a přezíravá úlitba shora, která dřív nebo později začne sloužit jako argument k potlačení jakýchkoliv dalších debat o tom, co rodičky u nás skutečně potřebují.

Aktuální číslo

  • Kulturní války režisérky Barbary Herz
  • Může být matka dobrý „vědec“?
  • Jak vychovat odolné děti
  • Rodičovská půl na půl 
Popup se zavře za 8s