Uzel zahradníkem 7. Ženy v politice, u soudu, v reklamě a pornu

Kamil Fila | 12. 1. 2021 | 59 komentářů | Seriál | 8 566

Autorkou ilustrace exkluzivně pro Heroine je ToyBox.

Biologický determinismus, anebo jednoduše řečeno představa, že nás naše tělo a mozek předurčuje k velmi odlišným schopnostem, ať jsme muž nebo žena, je teorie sice překonaná, ale stále hluboko zakořeněná. Myslíte si společně s Radimem Uzlem, že ženy by neměly být soudkyně, protože jsou prostě příliš emocionální?

Atmosféra české společnosti je nepochybně ovlivňována tím, co léta hlásají její vůdčí a mediálně nejviditelnější osobnosti, a to ať už jde o oblast sexuologie, nebo politiky, práva nebo medicíny. Pakliže Radim Uzel několik desetiletí zlehčuje závažnost sexuálního obtěžování a znásilnění, jak ukázaly první díly tohoto seriálu, a následně ženám a mužům přisuzuje biologicky odlišné mozky, může to mít vliv na vnímání toho, co vlastně ženy se svými mozky a se svým sklonem k hysterii mohou v očích společnosti dělat. Jaké práce mohou vykonávat a s jakými vyobrazeními se mají smiřovat. Ukážeme si to na příkladu žen v politice, soudnictví, reklamě a v pornografii, tedy ve veřejné funkci, ve vizuální reprezentaci a v roli erotického objektu.

Radim Uzel svůj pohled předkládá na stříbrném podnose třeba v článku z roku 2009 o ženách ve vedoucích pozicích. Na příkladu práce pro Evropský parlament tvrdí: „Rozdíly mezi mužským a ženským pohlavím nejsou jen společenské a sociální, ale hlavně biologické. Muži usilují o místo komisaře mnohem intenzivněji. Ženy bude Brusel lákat spíš proto, že pracovat tam se nosí a je to moderní. Většinu mužů přitahuje dobrodružství. Ne že by mezi ženami nebyly také vyznavačky adrenalinových sportů. Ale muži mnohem častěji riskují, jsou agresivnější, netrpělivější a soutěživější.“ Nejen tady, ale i všude jinde jsou pro Uzla ženy (ale i muži) jednoduše svodkou biologických znaků.

Kvůli kojení nelze hlasovat

Radim Uzel píše o ženách ve vedení dále takto. Čím výše vystoupíme po hierarchickém žebříčku vlivu a moci, tím méně potkáme žen. Můžeme sice vyrovnat sociálně společenské podmínky pro obě pohlaví, ale nepodaří se nám to u podmínek biologických. Žádný muž ještě nebyl těhotný, neprodělal porod nebo šestinedělí ani nekojil dítě. Žena, která se ocitne ve vedoucím postavení, často prožívá vnitřní konflikt. Střet mezi svou profesní rolí a úlohou matky. Má dojem, že čím úspěšnější bude při budování kariéry, tím horší začne být matkou. Snadno pak může mít pocit viny z toho, že v této roli selhává.“

Seriál Uzel zahradníkem

Ilustrace Toybox

Je to příručka, jak rozetnout uzel dezinformací jednoho člověka, který za několik dekád svým působením ve veřejném prostoru napáchal mnoho škod.“ Přečtěte si všechny díly seriálu o „populárním sexuologovi“, který ve svých vystoupeních, článcích i knihách pomáhá betonovat ty nejnepěknější předsudky.

1. Když sexuolog škodí

2. Polovina ohlášených případů obtěžování je vymyšlená“

3. Sáhl jí před třiceti lety na koleno

4. Svatba jako řemen a soud jako fraška

5. Feministky ošizené o otcovskou lásku

6. Lovci z Marsu a sběračky z Venuše

7. Ženy v politice, u soudu, v reklamě a pornu

8. Já bych ty intersexy zakázal, každého jenom otravují

9. Uklidit, uvařit a nezatěžovat starostmi

10. Kudy vane duch českého šovinismu

Jen na okraj zmiňme, že nerizikové těhotenství nemůže nikoho zbavit možnosti nebo schopnosti vykonávat práci, snad s výjimkou té, která je extrémně fyzicky namáhavá. A kojit v Parlamentu nebo na zasedání vlády je dnes už snad v pořádku. Co je tu potřeba vyrovnávat kromě toho, že muži mají být tolerantní a že daná politička bude mít v dané instituci zázemí pro dítě? V knize Užitečné pohlaví na straně 138 pak Uzel píše: „Ať se nám to líbí, nebo ne, sňatek a porod dítěte vyžadují od ženy zpravidla profesní oběť. (…) Rodinné úkoly představují pro ženu nespornou nevýhodu. Týká se to i politických funkcí. Nedostatečné zastoupení žen v politice není snad způsobeno nějakým mužským nepřátelstvím nebo záměrně kladenými překážkami. S největší pravděpodobností pramení ze snahy žen hledat jakousi rovnováhu mezi rodinným a profesním životem.

Uzlův výrok „ať se nám to líbí, nebo ne“ je povýšeneckým frknutím směrem k ženám, protože on a mnoho dalších mužů s tím asi opravdu problém nemají. Pro ně se nic nemění, oni se o nic snažit nemusí, dokonce ani brát k nikomu ohledy. Prostě je pošlou domů. Nenapadne ho, že by se ženám mohlo odlehčovat od zbytečných pocitů viny obyčejným lidským povzbuzením a pozvolnou změnou rétoriky médií a atmosféry ve společnosti.

Co se týče oněch „překážek, které ženám nikdo záměrně neklade“, nezbývá než kroutit hlavou. Jistě, kdo by si dnes dovolil otevřeně klást ženám překážky? Ale v tomto případě jde přece o onen úplně podvědomý automatismus – máš děti, buď doma. Ptal se někdy někdo nějakého politika, jak zvládá dohromady práci a rodinu? Proč se pak na to ptají političek a v oné otázce rovnou přidají podprahovou výčitku, že by měly být především matkami? Proč ženy musí tak složitě hledat onu rovnováhu a nedokážeme jim přitom nějak pomoci? Možná právě kvůli zatvrzelé představě o nezměnitelnosti „ženského údělu“.

Ženy jsou buď měkké, nebo mužatky

O slabší účasti žen v politice panuje spousta mýtů. V současné situaci jsme také ve stádiu, kdy každá politička jako by zastupovala všechny ženy, a její případné selhání se bere jako potvrzení, že ženy do politiky nepatří. U mužů toto nikdo netvrdí, jejich selhání je bráno jako striktně individuální. Rovněž tvrzení, že v politice mají rozhodovat schopnosti, a ne pohlaví, a současný stav tedy jen odpovídá schopnostem obou pohlaví, nedává smysl; stačí se podívat, kolik neschopných mužů-politiků se stále drží ve funkcích.

Problém je jedině v mentálním nastavení těch mužů v politice, kteří se „za své kvóty nestydí“, jak vtipně na příkladu obsazené pláže demonstruje politolog Jan Morkes. Ukazuje se přitom podle různých studií mezi studenty i v reálných pracovních týmech, že smíšené kolektivy pracují efektivněji. Individuální zkušenosti přitom mohou být různé, ale vždy se vyplatí přemýšlet, co konkrétního brání ve spolupráci, a neskončit u toho, že jde o nepřekonatelné biologické rozdíly.

Zajímavé je, že pochybovači o rovnoměrnějším zastoupení žen v politice používají naprosto protiřečící si argumenty: První je, že ženy jsou příliš slabé a politika není pro ně, a druhý naopak, že se z žen v politice stávají chlapi. Tento protimluv má přitom jednoduché řešení. Pokud zastoupení žen nepřesahuje kritickou hranici 30 %, mají ženy tendence přizpůsobovat se mužské většině, případně hrát roli tzv. včelích královen, kdy místo spolupráce s ostatními ženami soupeří, odrazují je a chtějí se zkrátka cítit výjimečné. Zrušit toto prokletí jde tedy jedině tím, že se zastoupení žen v politice zvýší.

Kvóty ne, minisukně, silikon a botox ano

Dotýkáme se tak velice ožehavého tématu kvót, což by vydalo na samotný text. V knize Užitečné pohlaví k tomu Radim Uzel píše: „Nejvíce žen v zákonodárných sborech bylo pochopitelně v zemích s nejliberálnějšími názory na pohlaví: v Dánsku 37 %, v Nizozemí 33 %, v Norsku 36 %, a ve Švédsku 42 % (statistiky jsou z roku 2004, v posledních letech se však příliš nemění). Švédové došli ve svých snahách o rovnost pohlaví nejdále, vyhlásili tam dokonce neoficiální pravidlo 40/60. Znamená to, že navržení kandidáti v parlamentních volbách u obou pohlaví by neměli získat méně než 40 % a více než 60 % u obou pohlaví. Ani při takovémto přísném opatření se jim nikdy nepodařilo vytvořit v zákonodárném sboru ženskou většinu.“ (s. 137)

I v tomto citátu ukazuje, že není schopný porozumět základním pravidlům a cílům. Mluví o neúspěchu tam, kde jde o zjevný úspěch. Na světě je dnes nejméně dvacet zemí, kde v parlamentu zasedá více než 40 % žen, a mezi nimi nejsou zdaleka jenom severské státy, ale i mnoho afrických a jihoamerických států. Ve Spojených arabských emirátech dokonce 50 % a ve Rwandě skoro 62 %. Kvóty ani ve Švédsku přitom nikdy nebyly uzákoněné a šlo pouze o dobrovolnou, demokraticky odhlasovanou volbu u jednotlivých stran. Jak ze samotného návrhu plyne, cílem není dosáhnout ženské většiny, ale přiblížit se polovině a dokonce zamezit, aby ženy nikdy nemohly být v takové dominanci, jako byli po staletí muži.

Představy o nějaké obecně vyšší mužské schopnosti kontrolovat svou emocionalitu jsou mýtus. Jak praví jeden internetový mem: Kdykoli slyším frázi „Muži přece nerozpoutávají dramata“, sáhnu po učebnici historie.

U všech navrhovaných kvót se navíc vždy jedná jen o dočasné opatření na zhruba deset let, občas o něco více, ale rozhodně ne na věčné časy. Kvóty jsou primárně jen podnětem k hledání „lidských zdrojů“. Nechcete někde neschopné ženy do počtu? Hledejte ty schopné, je jich dost. Ostatně, česká vláda to má i ve své nynější strategii.

Pro Radima Uzla však, zdá se, ženy mohou být v politice jenom tehdy, pokud plní zdobnou funkci. Když totiž píše o tom, že „počet žen ve vysoké politice někdy umožní náhlý přechod od diktatury k demokracii“ a uvádí k tomu příklad několika jihoamerických zemí, popásá se nakonec několik řádků tímto způsobem: „A to nejsou žádné mužatky. Jihoamerické prezidentky oslňují přiléhavými oblečky s obtaženými ženskými tvary, nezříkají se plastické chirurgie a nákladné kosmetiky, vyzařuje z nich nápadná svůdnost. Není divu, že prý nad nimi feministky lomí rukama a lkají, že takto si vládu žen rozhodně nepředstavovaly. Prezidentky však vědí své a volební úspěch je přesvědčuje o tom, že právě ta silikonová ňadra, vyhlazené vrásky a rtíky nafouknuté botoxem jim přinášejí politické body.“ (Užitečné pohlaví, s. 139)

Z této mlaskavé pasáže si lze těžko vyvodit něco jiného než opět to, že jenom jeden model je správný. Jak svůdně obtažené a napíchané však asi byly Margaret Thatcher, Indira Gándhí nebo Golda Meir? Uzlova neochota vidět různé dobové a kulturní rozdíly a ochota vidět jenom to, co chce, pak vede i k tomu, že se rozplývá nad argentinskou sociálně demokratickou prezidentkou Cristinou Fernández de Kirchner, ale zapomíná, že kromě ní a kostarické socialistky Laury Chinchilly už třeba chilská socialistka Michelle Bachelet nebo brazilská bývalá marxistka a pozdější obhájkyně kapitalismu Dimla Rousseff jsou zcela průměrně vypadající ženy, které se na sebe nesnaží nijak upozorňovat a opravdu těžko říct, jaké přiléhavé oblečky na nich kde viděl. Ostatně když už jsme u plastické chirurgie, facelifting či botoxové výplně se objevují i u mužských politiků.

Baby sódit neumijó

Nedá se říct, že by Radim Uzel zaujímal k političkám vyloženě negativní postoje. Jenom podle něj zkrátka mají smůlu, že politika vyžaduje oběti, jichž většina není schopna. V případě oboru soudnictví se však už vyjadřuje jako čistý šovinista. Ve své poslední knize Životopis bez cenzury z roku 2020, kde bilancuje i svou dráhu soudního znalce, zplodil tento těžko uvěřitelný odstavec.

„Vskutku je tomu tak. Ženské pohlaví je u soudu nesmírnou výhodou pro obžalobu i obhajobu. Žena jako státní zástupkyně je nejlepší. Dovede se do žaloby pořádně „opřít“, emoce z ní stříkají proudem a zločincům třikrát běda! Taky k obhajobě bych si nejraději zvolil advokátku něžného pohlaví, i když literárně sklízí vavříny jako obhájce třeba Perry Mason. Na rozdíl od tohoto racionálního chladnokrevného muže ty cituplné ženské obhajovací projevy dohání porotu nebo u nás trestní senát až k slzám lítosti. Ale co ten, který nakonec vše rozhoduje? Většinou sedí u soudu schválně na vyvýšeném místě. Protože je všemocný a vševědoucí, ale také veškerých citů a emocí prostý. U soudce jsou totiž emoce na obtíž. Muž tam zůstává mužem a žena ženou. City musí stranou, a to bohužel umí lépe muž než žena. Jistě budou existovat výjimky, ale moje čtyřicetiletá praxe soudního znalce dává za pravdu mému strýci: „Baby to neumijó.“ Nebo „umijó“ jenom zřídkakdy.“ (s. 245)

Podstatné na Uzlovu přesvědčení je nakonec jenom to, že mu nepřipadá ničím divné, že ženské tělo doslova a do písmene nahrazuje kus nábytku. Inu, kůže jako kůže.

K takovému žoviálnímu tlachu lze těžko argumentovat věcně. A už vůbec proti němu nemohou rázně vystoupit soudkyně samy, protože by jejich reakce byla hbitě použita pro podporu teorie o tom, jak nepatřičně jsou emocionální. Pokud jde ale o posouzení, jak se které pohlaví projevuje, když ztratí rozumovou sebekontrolu, stačí si vzpomenout, jak „emocionální“ jsou muži v tolika oblastech života. Kolik vidíme hysterických politiků, kolika policistům vytečou nervy, jak agresivně se chovají řidiči na silnicích, co způsobují rozvášnění sportovní fanoušci. Představy o nějaké obecně vyšší mužské schopnosti kontrolovat svou emocionalitu jsou mýtus. Jak praví jeden internetový mem: Kdykoli slyším frázi „Muži přece nerozpoutávají dramata“, sáhnu po učebnici historie.

Radim Uzel může namítat, že on má se soudkyněmi v porovnání se soudci osobní dlouhou zkušenost a ví, jak to je. Problém je, že věří v „zákon malých čísel“ a nechápe „zákon opravdu velkých čísel“, čímž dělá úplně základní myšlenkovou chybu v odhadu pravděpodobnosti. To, že někomu padne z deseti hodů pětkrát za sebou šestka, neznamená, že šestky padají v 50 % případů, ani že ve 100 % pokusů s deseti hody padají šestky pětkrát za sebou. Pokud se hodí kostkou tisíckrát nebo milionkrát, budou poměry a frekvence šestek vůči jiným číslům a četnost určitých posloupností úplně jiné. Pokud někdo byl u soudu jen pársetkrát za celý život (a ano, toto je stále malé číslo, stále nejsme v oblasti těch velkých), tak jeho soukromé statistiky nemají z hlediska České republiky, celého světa nebo historie lidstva vůbec žádnou váhu.

Od toho, abychom to pochopili, máme nejenom evolučně starý, „plazí“ mozek, který nám pomáhá rychle utéct před nebezpečím nebo nejíst otrávené věci, ale máme i novější mozkový systém, který nám umožňuje pomalé analytické myšlení právě tohoto typu, abychom dokázali vyhodnocovat statistickou pravděpodobnost a neplácali hloupé generalizace o mužích a o ženách.

Kterým předmětem jsou ženy dnes?

Do politiky tedy ženám nijak pomáhat nebudeme, mají to zkrátka těžké, ale nejde s tím nic dělat. Když už v ní ale jste, snažte se být hlavně hezké, jinak vás nebudou volit. V oblasti práva můžete předvádět emocionální divadlo jako obhájkyně či žalobkyně, ovšem na pozici soudkyně nemáte, protože váš mozek není schopný chladné racionality. A jakmile se pohybujete v jiných oblastech, nemáte v podstatě větší hodnotu než kus nábytku. Aspoň tak to vyplývá z knihy Užitečné pohlaví (2012), v níž měl Radim Uzel nutkání vyjadřovat se k reklamám.

Před několika lety jsme měli možnost vidět velkoplošnou reklamu jedné nábytkářské firmy s nápisem „Dotýkejte se, prosím!“ Na obrázku se ovšem laškovný muž nedotýkal nábytku, ale hýždí o kanape předkloněné krasavice, která se usmívala a evidentně proti tomuto dotyku nic nenamítala. Takováto reklama by prý v mnoha západních zemích vedla k naprostému krachu dotyčné nábytkářské firmy. Nejen, že by byly zničeny její billboardy, ale zkáza by neminula ani sklady a výrobní haly. O naprostý bojkot tohoto nábytku by se už feministické organizace jistě postaraly. U nás ještě není tak zle. V naší zemi byla totiž tato reklama velice úspěšná a funkční. Buďme rádi, že laškovné dotýkání se ženských hýždí u nás nezavání svatokrádeží. (s. 117)

Jako i v jiných případech je těžké rozlišit, co míní Radim Uzel s nadsázkou a co ne, protože i jeho záměrné vtipy bývají obvykle velice slabé. Navíc není jasné, proč by chtěl argumentovat něčím, co nikdo nemůže brát vážně, a kde tedy schovává ty opravdové argumenty a proč je nikdy nepoužije. Přiznám se, že jsem nedohledával, zda někdy nějaké feministky ničily výrobní linky, sklady se zbožím nebo billboardy, případně kdo naposledy pořádal nějaký bojkot zboží na základě genderového ponižování. I když vlastně vím! Byli to muži v roce 2019 kvůli reklamě na holicí strojky Gillette, která tematizovala toxickou maskulinitu. To byl rozruch mocnější než všechny ročníky anticeny Sexistické prasátečko.

Podstatné na Uzlovu přesvědčení je nakonec jenom to, že mu nepřipadá ničím divné, že ženské tělo doslova a do písmene nahrazuje kus nábytku. Inu, kůže jako kůže. Nikdo kvůli tomu nepotřebuje nic ničit, spíše je to trpký povzdech nad lacinou hloupostí a neustálou potřebou dělat z žen věci. (Existují na to samostatná vlákna na Buzzfeedu a Redditu nebo samostatná facebooková skupina „What object are women being compared to today?, která mapuje neutuchající touhu mužů produkovat rádoby-básnická přirovnání, která nelichotí nikomu, kdo se nad nimi aspoň sekundu zamyslí.)

Traktor s nahotinou půjde na odbyt

Tím však nejsou postřehy Radima Uzla k reklamě u konce. V knize Jak se žije padesátkám na s. 62 přidává ještě toto stanovisko: Polonahá dívka vyfotografovaná na kapotě auta nepochybně zvýší prodej nového vozidla, což vědí všichni reklamní odborníci. (…) Ale co když opravdu traktor inzerovaný s polonahou slečnou za volantem půjde lépe na odbyt, než když bude nabízen se stafáží o kapotu se opírajícího mozolnatého svalovce v umaštěných montérkách? Myslím, že především v reklamě platí, že účel světí prostředky.

Heslo „sex sells“ (sex prodává) zpopularizovala v roce 2004 stejnojmenná kniha Rodgera Streitmattera, v níž vypráví příběh v oblouku od „represe po obsesi“. Problém je, že jde jen o jednotlivé historické příběhy, kdy postupně padala tabu, ale nikoli studii, která by se zabývala zkoumáním, jak sexuální motivy skutečně působí a jak moc jsou úspěšné. Sex je totiž zavádějící motiv. Jak víme, koupí libovolného produktu svůj reálný sex appeal zřejmě nezvýšíme. Reklama nám skrze výrobek prodává status či jeho symbol – představu, že se k objektu touhy dostaneme blíž (anebo se jím sami staneme). Jenže pokud obraz, vtip, slogan nebo heslo nevedou jasnou cestou k výrobku, málokdo si produkt nebo značku zapamatuje, a ještě méně je motivován ke koupi. Z výzkumů dokonce vychází, že u mužů soustředěnost na obrazy ženských prsou a nohou vyloženě zhoršuje schopnost vybavit si značku.

Nahota už auto neprodá

Ze studií také vyplývá, že sexuálně podbarvený obsah reklam výrazně odrazuje ženské divačky a zákaznice. Neplatí to, pokud jsou produkty luxusní a drahé, ale u produktů běžné spotřeby je sexuální tematika odpuzující. Asi 66 % amerických žen vypíná filmy, seriály a reklamy, když má pocit, že se k nim jako ženám chovají neuctivě stereotypizujícím způsobem. Další studie z roku 2004 odhalila, že lidé více než dvojnásobně(!) lépe reagují na reklamy, které nejsou sexuálně zabarvené, přičemž rozdíly u mužů a žen byly velmi malé. Ukazuje se tedy, že pro muže nejsou falešné sexuální sliby důležité.
Relativně nová a na velkém vzorku provedená studie z roku 2012 z University of Georgia zjistila nárůst používání sexuálních motivů v reklamách, ale jen u určitých výrobků – převážně alkoholu a hygienických a kosmetických prostředků. Dražší zboží od sexuálních motivů v reklamě ustupuje, zřetelně pak v propagaci elektroniky a užitkových vozů (kam by spadaly i traktory zmiňované Radimem Uzlem). Představa o efektivnosti sexuálně laděné reklamy tak vychází z omylu, že pokud se nám líbí atraktivní nahá těla, reklama nás přiměje koupit něco, co nahým tělem není.

Představy Radima Uzla o fungování reklamy jsou na úrovni raných 90. let, kdy byli lidé překvapeni i jejich barevně blikavou existencí. Jako bychom se pořád pohybovali ve fiktivním časoprostoru snímku Konec básníků v Čechách (1993), kde hrdina Štěpán Šafránek veršuje reklamní slogany a pak jde za odměnu do bordelu. Nyní už jsme dávno v éře, kdy seriózní firmy vědí, že spojování produktů se sexem je laciné, přežité a kontraproduktivní. Ostatně kdy jste naposledy viděli nějakou reklamu, kde se nové auto spojuje s ženskou nahotou? Sexistickým reklamám na auta se dnes spíše smějeme. Nátlak feministek na to má přitom minimální vliv, rozhoduje většina zákazníků na trhu. A těmi těžko budou feministky, i když se z nich dobře dělá strašák.

Pošpiněna a zneuctěna

Zatímco u politiky nebo reklamního průmyslu člověk dokáže biologicky orientovanému, ale kulturně nevzdělanému sexuologovi něco málo odpustit, oblast pornografie Radim Uzel považuje za svou doménu. Nejen že o ní má kapitolu v téměř každé knize a napsal o ní bezpočet článků, ale dokonce o ní vydal i samostatnou knihu v roce 2004 Pornografie aneb Provokující nahota. Z množství jeho výroků k danému tématu tak vybírám jen ty nejvýraznější. Základ se točí opět okolo toho, že se ženy dovolují ozvat, že jim něco vadí. Při té příležitosti pak hází často do jednoho pytle křesťanské konzervativní aktivistky i feministky všech směrů.

V poslední době se do proti-pornografického boje zapojily především ženské aktivistky, které ze svých feministických pozic hodnotí pornografii především jako prostředek utlačování a vykořisťování žen hanebným mužským pohlavím. (Sexuální mýty a pověry, s. 88) Feminismus často zdůrazňuje, že je to především žena, která se musí cítit otevřeným zobrazováním sexuality pošpiněna a zneuctěna. (Užitečné pohlaví, s. 120)

Radim Uzel těmito formulacemi (zřejmě) záměrně deformuje původní námitku, aby se mu s ní snadněji polemizovalo. Samo o sobě otevřené zobrazování sexuality totiž nikoho nepošpiňuje a nezneuctívá, to si čistě vymýšlí – pokolikáté už(?). Problém s pornografií je v konkrétních způsobech zobrazení celého sexuálního aktu, přičemž nejde o otevřenost a případnou obscénnost či vulgaritu. Většina feministických textů dokáže být při popisu sexu mnohem detailnější, než jsou laškovná, ale často hodně metaforická pornografická literární díla.

U mainstreamové pornografie jde o výběrovost záběrů, omezenost scénářů, manipulativnost, násilnost, potlačování ženského vyvrcholení na úkor mužského, výrazně podřízenou ženskou pozici bez střídání iniciativy. Jinými slovy, pokud nepočítáme feministky z přelomu 70. a 80. let, Andreu Dworkin a Catharine A. MacKinnon, které vedly svého druhu křížovou výpravu proti pornografii, většina dnešních feministek neříká, že porno je špatné samo o sobě. Většinou je špatné proto, že je omezené, nenápadité a příliš mechanické. Zkrátka, že porno ukazuje špatný sex, který si ženy nemůžou zdaleka tak dobře užít ani jako divačky, ani jako aktérky. Pokud máte zájem, vřele k tématu doporučuji knihu socioložky Kateřiny Liškové Hodné holky se dívají jinam.

Jen virtuální obrazy, ne živí lidé

Uzlův postoj opomíjí krutou realitu celého pornoprůmyslu, kde velmi často ženy bývají zneužívané a ponižované, což nejde omlouvat tím, že „svobodně podepsaly“ určité smlouvy. Jde o to, že jim vůbec určité smlouvy něco předepisují, že je mnohdy velmi těžké říct ne a že jejich svobodná vůle je různými způsoby zmenšována a oklešťována. Není divu, že tolik pornohereček propadá drogám, případně páchají sebevraždy, nebo „jenom“ rychle psychicky vyhoří a pak je průmysl odkopne jako použité zboží. Radimu Uzlovi je tato stránka úplně jedno. Všechno je to podle něj „pohádka pro dospělé“. Jeho neschopnost prohlédnout pohádkový obal působí vrcholně naivně, a pokud si je jich vědom, tak přímo cynicky.

Všudypřítomný mužský pohled

Naprostá většina pornografie má stejné schéma, které vyhovuje mužské sexualitě, respektive jde o určitý mocenský sen. Ženám tento přístup vyhovuje jen částečně a jen někdy (většinou v době ovulace), občas ve fantazii, ale nikoli v realitě. Pointou videa je téměř vždy orgasmus muže. Žena nedosáhne orgasmu buď vůbec, protože se nejeví jako důležitý, nebo jej dosáhne velmi snadno vaginálním stykem.
Ne že by ženy určité typy pornografických výjevů nevzrušovaly. Ne že by lidé spolu občas neměli sex, který obsahuje stejné praktiky. Jde o to, že určitá forma znázornění je typicky dělaná pro mužské oko a mužské uspokojení. Dnes se točí tzv. ženská pornografie (čímž se nemyslí „lesbická“) i proto, že se ženy dívají na mainstreamovou pornografii méně, případně si v ní musí více vybírat. 

Když Uzel píše o pornografii, mluví pouze o sexuální pozicích a praktikách, ale ne o příbězích, které rámují to, že muži mají v pornu se ženami sex. Jak často se tu odehrávají scénáře otroctví, znásilňování, zneužívání moci pomocí šéfovské autority, zneužívání situace žen v nouzi, umlčovaný incest, vydírání, trestání, překračování pravomocí učitelů, policistů, trenérů a tak dále, a jak málokdy jde o svobodný dobrovolný sex mezi dvěma (i více lidmi), kteří jsou vedeni čistou touhou a přitažlivostí. I při vědomí toho, že řada schémat je záměrně absurdních a neuvěřitelných a že porno kumuluje typy trangrese, se opakují v obrovském množství. Konzumentům se pak vepisuje do hlavy představa, že muž je majitel absolutní vůle a žena nemá skoro žádnou. Radim Uzel uvádí jen repertoár nejméně problematických věcí a vynechává z pornografie onen nejčastější koncept ponižování, když sexuální rozkoš mužů násobí totální bezbrannost žen a možnost jim beztrestně ubližovat.

V žádném jeho textu jsem o tom nenašel ani letmou zmínku, natožpak cokoli o tom, jak se chovají producenti, režiséři a herci pornofilmů k herečkám. Nikdy nezmínil nic o fenoménu revenge porna, kdy muži zavěšují na internet natočené sexuální výjevy se svými bývalými partnerkami, aby jim psychicky ublížili nebo je vydírali. Současný feminismus tak převážně není „proti pornografii“, a ostatně ani proti prostituci. Jen upozorňuje na to, že sexuální průmysl je nyní etalonem vykořisťování, a sex workers (ženy i muži) mají právo na slušné zacházení a netoxické pracovní prostředí. Cílem není pornografii zavrhnout a zakázat, ale proměnit ji postupně do etičtější formy. Nepochopení Radima Uzla ohledně tohoto je donebevolající. Vypadá to, že o pornu píše jenom proto, že mu dělá dobře působit rádoby šokantně, ale nikoli proto, aby sděloval něco důležitého, objevného, pravdivého a třeba i nepopulárního.

Rady pro kočku

Radim Uzel u tématu pornografie nevynechá ani obvyklé klišé, že ženy se k ní staví žárlivě a svým mužům její konzumaci neprávem zakazují. „Mnohé ženy nechápou, že onanie a pornografie pro muže často představují zpestření sexuální aktivity. Často přicházejí do ordinace žalovat: On už mě nemá rád. Čekám na něho v posteli, a on místo toho kouká na prasárny na internetu.” Těžko se pak takové ženě vysvětluje, že pornografie znamená jakýsi přirozený doplněk normálního manželského sexu. (Zvíře nadržené, 2020, s. 34) Jenomže co když někdy není? Co když pornografie také vyvolává závislost a nerealistická očekávání, co když sexuální život někomu nezpestřuje, ale zhoršuje? I tady je náš odborník se vším rychle hotov: Tato závislost je nebezpečná hlavně ztrátou času. Muž se dívá na nahotinky místo toho, aby dělal něco užitečného. A nemusí to být zrovna domácí práce. (Zvíře nadržené, s. 34, úplný konec kapitoly.)

Ach, vy hloupé ženy, nechte ty nebohé muže na pokoji! A hlavně po nich nechtějte žádné domácí práce, toto zosobnění soukromého pekla. Těžko říct, zda aspoň trochu citlivý člověk dokáže vidět ve sledování pornografie jenom ztrátu času. Existují pro Radima Uzla kategorie jako odcizení? Falešné nároky? Samota ve vztahu? Čekáte, že odborník k tomu má co říct. Místo toho nad tím mává rukou jako nad pouhým neproduktivním nicneděláním. Jistě, to je i hraní na automatech nebo vysedávání v hospodě a propadání alkoholismu. Ale i to jsou nějaké sociální úkazy, s příčinami a následky. Stejně jako je nadměrná konzumace pornografie příznakem čehosi nefunkčního v partnerském vztahu.

Proč tedy Radim Uzel vůbec píše knihy a články, když nechce a nedokáže nic podstatného sdělovat? Nedovedu si představit typy lidí, kteří mohou být takovými radami uspokojeni a mít pocit, že jim pomohly. Zdá se, že motivací Radima Uzla je vyjadřovat pocity osvobození, dávat najevo, že z jeho generace spadly okovy cenzury. Moci říct – konečně tu máme porno a radujme se. Tento zvláštní druh českého liberalismu 90. let, jež vítá zdánlivě vše nové, se však brzy zastavuje na jednom limitu – určování sexuální identity a orientace. Ale o tom bude až další díl.

Diskuze k článku

Celkem 59 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Kamil Fila | 12. 1. 2021 14:00

1) Některé ženy v politice jsou konformní a hloupé. Není na tom nic zvláštního. Co do celkového množství to u mužských politiků je bezpochyby horší.
Chyba v generalizaci, které se dopouštíte, je, že individuální příklady z dosavadní menšiny (necelých 20 % žen v politice) považujete za důkaz, že nejspíš byla chyba ženy do politiky pouštět. I když je obecně těžké říct, co si myslíte, protože se vyjadřujete nejasně a primárně jen agresivně.

2) Buď dokážete uznat, že sociologické výzkumy mají smysl, nebo ne. Pokud je nerespektujete, nemá cenu se dál jakkoli bavit o vašich názorech na společnost. Sám žádné výzkumy nemáte a neděláte a řídíte se čistě intuicí a omezenou zkušeností. Ona hranice 30 % je dokázána velmi dobře, neplatí to jen u žen, ale u jakýchkoli menšinově zastoupených skupin. Po překročení té hranice se příslušníci menšiny začnou chovat jinak, solidárněji a méně sobecky a kariéristicky.

3) Ano, v tomto máte pravdu. Francie je velká výjimka. Severské státy to nemají.
Jinak jsem se znovu podíval na stránku, kterou postujete, a kterou jsem použil i jako jeden z zdrojů, a ani v textu ani na videu (které dělala moje kamarádka) není nic u uzákonění kvót. Dokonce jsem o tom o víkendu mluvil se zakladatelkou stránky. Kvóty lze prosazovat více cestami. Uzákonění je jen jednou z nich. Podstatné je, že kvóty jsou vždy zamýšleny dočasně a počítá se s tím, že bohatě stačí přesáhnout 30% zastoupení a dosáhnout zhruba 40%. Diskriminace se nekoná žádná. Jde jen o vytvoření návyku u stran sestavovat kandidátní listiny pozorněji, a o povzbuzení žen, aby se nebály jít do politiky.

4) Nevím, odkud berete své výpočty a kde přesně na jaké škole je nastaveno pravidlo, že musí být přijato 50 % studentů a 50 % studentek. Nemůžu se k tomu dál vyjadřovat, protože není jasné, odkud to berete.

Pravidla parity u přijímaní na pracovní místo vašim příkladům neodpovídají. Z toho, co je mi známo, se pouze u studentů, kteří mají u přijímaček vyrovnané skóre, dává přednost studentkám, ale není tam žádné pravidlo 50/50. V přijímání na pracovní místo hraje vždy první roli odborná kvalifikace a nikoho nikdy nenapadlo prosazovat něco jiného.

5) Podstatné na vaší přezdívce je pouze to, že jste zbabělý anonym. A používáte ji proto, abyste jí mohl krýt jakoukoli zlou hloupost, kterou plácnete. Nevedete diskusi seriózně a ani vám o to nejde. Potřebujete si jen vylívat vztek, protože jste zakomplexovaný ubožák.

+15
Reagovat
Zobrazit komentovanou zprávu

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

Jouda | 12. 1. 2021 8:37

Nyni, kdy jsou zeny vystaveny pusobeni sklenenych stropu, prorazi jenom ty nejlepsi z nejlepsich zen, cira elita, smetana ze smetany.

Treba Venezuela Malacova, mastna Alena, Jourova, nebo pred nedavnem Kovarova a Valkova.
Vsechny spojuji pevne moralni zasady, pronikava inteligence a siroke vzdelani, mastna Alena obzvlast.
We will see, we will see.

Proto je dulezite nasadit protiustavni kvoty, ktere mmj porusuji i chartu lidskych prav, kde se mmj pise:
"že lid Spojených národů zdůraznil v Chartě znovu svou víru v základní lidská práva, v důstojnost a hodnotu lidské osobnosti, v rovná práva mužů i žen a že se rozhodl podporovat sociální pokrok a vytvořit lepší životní podmínky ve větší svobodě,"

Opakuji se poixte, feminismus treti vlny neni nic jineho, nez prejmenovany bolsevismus/fasismus.
Opravdu neni rozdilu, kdy je nekomu zakazano studovat, protoze je zid, kulak, nebo protoze nebyl prijat, protoze studentky maji prednost i pres horsi vysledky v prijimackach.

-30
Reagovat