Kam všude matky s dětmi (ne)patří

72 888 | Irena Buršová | 9. 12. 2019 | 177 komentářů | Komentář

Pohled na malé nebo i větší dítě na konferenci, diskusním panelu nebo autorském čtení, kam ho vzala jeho matka, vzbuzuje otázky. To si nemohla zařídit hlídání? Nemůže mu to uškodit? Nebude rušit? Otázka, kterou bychom si měli klást, stojí ale jinak. Jak to udělat, aby se matky ve veřejném prostoru cítily vítané?

Tento podzim se v souvislosti s tzv. manely začalo konečně trochu vážněji diskutovat o nedostatečném zastoupení žen ve veřejném prostoru. Ať už jde o konferenci, účast v televizní debatě nebo třeba knižní sborník, organizátoři a editoři obvykle odpovídají, že několik žen oslovili, ale většina je odmítla, často s odkazem na to, že nemá čas. Ok, řekne organizátor, položí telefon a jde složit manel. Snadno tak vzniká přesvědčení, že ženy nemají zájem účastnit se společenského a politického života. Nepřijde ale někdy těmto organizátorům či editorům podezřelé, že pozvaní muži čas mají – a ženy ne?

Jako v mnoha dalších společenských problémech, mnoho z toho, co je způsobuje, není dáno zlým úmyslem. Většina mužů nejsou sexistická prasátka. Většina organizátorů diskusních panelů nediskriminuje ženy záměrně, protože by druhé pohlaví nenáviděli. V mnoha případech se jedná jen o to, že dokud nezažíváte nějaké omezení na vlastní kůži, vůbec si neuvědomujete, že existuje.

Check your privilege

Známá a někdy zesměšňovaná poučka říká, že si máme čas od času „zkontrolovat svá privilegia“. Privilegium tady ale neznamená, že jste majitelem krásného života bez potíží. Privilegium znamená, že v určité oblasti nezažíváte omezení, která jiní lidé ano, a je dost dobře možné, že si to vůbec neuvědomujete. Když na to pak jiní upozorňují, nevěříte jim (jako sytý nevěří hladovému) a myslíte si, že jen fňukají a hrají si na oběti.

Pro lepší představu: neřešíte, kde je do metra bezbariérový vstup, dokud nejdete o berlích, s kočárkem nebo se neocitnete na vozíčku. Nenapadne vás, že u občerstvení na konferenci chybí bezlepkové jídlo, dokud nejdete s kamarádkou, která má celiakii. Nepotřebujete odmítnout síťovací snídani s důležitými lidmi z vašeho oboru, dokud nejste jediní, kdo může ráno vypravit a odvést dítě do školky.

Dva kroky navíc

Muži, máte děti? Kolikrát jste museli zvažovat, zda vezmete nějakou pracovní nabídku, protože pro vás dítě (či péče o domácnost, o další závislé blízké) znamenalo omezení? Kolikrát jste takovou nabídku odmítli? Kolikrát jste si pak všimli, že to mělo dopad na vaši kariéru, kontakty, finanční ohodnocení? A víte, kolikrát se takto musí omezovat ženy?

Pokud se shodneme, že potřebujeme víc žen ve veřejném prostoru, začněte tím, že budete poslouchat. Ptejte se žen, proč nemají na vystupování ve veřejném prostoru a na psaní komentářů a knih čas. Možná časem objevíte opakující se vzorce. Ptejte se pak sebe a ostatních mužů, jak to, že oni nemají čas zabraný těmi stejnými věcmi jako ženy.

Když zvete na událost ženu a ona z časových důvodů odmítne, zkuste udělat dva důležité kroky navíc – zeptejte se proč. A pokud je to kvůli péči o děti či domácnost, kterou nemůže přesunout, zkuste jí nabídnout jiný termín, jiný čas, nebo možnost se o dítě na chvíli postarat. Pokud vaše kolegyně nemůže chodit na porady po třetí, protože běží pro děti do družiny, přesuňte důležitá setkání na dopoledne. 

Neměla by tu být

Toto téma má dvě roviny. Jedna je, o kolik více péče o děti a domácnost připadá na ženy, které pak mají mnohem méně času na jiné věci, jako na psaní komentářů, vystupování v rozhlase či na konferencích, zapojení se do politiky. Tyhle všechny věci při tom tvoří společenské ovzduší, které řídí životy nás všech. Druhou rovinou je vnímání dětí ve veřejném prostoru a vnímání schopností žen, které se staly matkami.

Malé děti působí ve veřejném prostoru, jako je kancelář, konference, pracovní schůzka, ale často také úřad nebo návštěva lékaře, nemístně. A existence žen, které se staly matkami, se v očích ostatních lidí (především „vážných a vážených starších moudrých mužů“ a konzervativních žen) náhle zploští na tu jednu jedinou roli – matka: nakojit, přebalit, šišlat, mixovat kašičky, stavět kostečky. Jako by žena vedle mateřství náhle nedokázala současně číst odbornou literaturu, sledovat zprávy i publicistiku, dál se vzdělávat ve svém oboru, a pak s tímto portfoliem vystupovat na veřejnosti. 

Představme si, že v diskusním panelu o vývoji české společnosti od dob sametové revoluce, na který jste právě dorazili, vystupuje žena – a v náručí drží miminko nebo se jí na podiu kolem nohou plazí batole. Žena je přitom očividně dobře připravená, mluví erudovaně a soustředěně, pohotově reaguje na otázky. Jak byste se cítili? Nenapadlo by vás, že dítě nemá na takovém místě, kde dospělí diskutují o vážných věcech, co dělat, a když matka není schopná ho někde odložit, ani ona tu nemá být?

Nevidět mámu jen v kuchyni

Ve skutečnosti ženy v drtivé většině případů nepotřebují držet miminko. Mnohem častěji stačí, když je v okolí kamarád či dobrý člověk, který se o dítě na pár (desítek) minut postará, nebo je ve vedlejší místnosti udělaný předem naplánovaný a avizovaný dětský koutek. Když vystrkujeme děti a matky z veřejného prostoru a z vážných diskusí o společnosti, ekonomice, bezpečnosti, kultuře, legislativě – proč to tedy děláme a pro koho? Když se všichni ohánějí rodinou, tradičními hodnotami, starostí o seniory a jiné zranitelné skupiny, kde konkrétně je ta pomoc a ochrana, když je zároveň nepustíme ke slovu a vytlačujeme je, aby nás neobtěžovali?

Když jsme prý tak dobré v multitaskingu...

Aktivistka Clementine Ford na svém Instagramu výstižně popisuje, jak svou roli veřejně vystupující ženy a zároveň matky malého syna řeší ona.

Aktivně zahrnovat matky i děti do takového veřejného prostoru má i další benefity. Ženy mají příležitost udržovat si sociální kontakty i pracovní návyky a vyměnit nekonečný stereotyp kašiček a kostiček za intelektuální stimulaci vyšší úrovně (a to je velmi důležité!). I dítě se učí socializovat v jiném prostředí a uvidí mámu jinak než mezi kuchyní, koupelnou a dětským pokojem. Později mu přijde samozřejmé, že mámy „žijí“ taky tam venku. A všichni kolem, muži i ženy, se naopak zcitlivují v tom, že děti „venku“ jsou normální, že matky jsou také lidi, a ohledy, solidarita a prosociální jednání jsou konstruktivní a udělají vám dobře na duši.

Předplatné časopisu

Heroine 1: obálka

BERENIKA MĚNÍ SYSTÉM
S Berenikou Kohoutovou o velkých změnách, naději, rodině, divadle a politice. A v severských zemích by prý měl chtít žít každý.

MIKRODÁVKOVÁNÍ PRO MÁMY
Totálně nasazené do péče o děti dobíjejí matky baterky nečekaným způsobem.

NAŠE DÍTĚ, VÁŠ BYZNYS
Cesta jedné ženy za početím: spermie, vajíčka, prachy a stres.

Tradiční dvojí metr

K pochopení a většinové toleranci máme ale ještě daleko. Častější reakcí na podobné situace spíš bývá: Na co si stěžuje? Byla to její osobní volba, pořídit si dítě. Ano. Ale žena není porozením dítěte redukována pouze na matku, zůstává člověkem – a k tomu patří vše ostatní, co se mateřství netýká; práce, zájem o svět, sociální kontakty.  Co také nebývá nikdy dosloveno, je fakt, že za identickou „osobní volbu“ mít děti nikdo netrestá muže. Jsou rodiči úplně stejně jako ženy, ale jejich pozice se po narození dětí zdaleka tolik nemění. Nejsou omezeni na přístupu do společného prostoru a nejsou náhle vnímáni jako méně relevantní, spolehliví a schopní.

Nikdo netrvá na tom, brát děti všude, vždy a kamkoli. Rozhodně lze ale říct, že mezi tímto extrémem a současným stavem je ještě velký prostor, kdy můžeme ženy-matky a děti aktivně vtahovat. Mít větší trpělivost, brát větší ohledy a přemýšlet nad tím, jak ještě jinak jsou na společném životě omezeny na rozdíl od mužů a/nebo lidí bez dětí.

Ženy a matky, mějte odvahu pro sebe žádat víc. Ptejte se po prostorech a podmínkách přátelských pro rodiče a děti. Ptejte se, proč takové nejsou, a odměňujte ty, které jsou. Muži, kteří jste toto doposud neřešili, ptejte se žen, jak se cítí v životě, a především ve veřejném prostoru omezeny. Proč do nich nevstupují. Proč cítí, že jejich hlas nemá takovou váhu. A věřte tomu, co vám odpovídají, i když vy sami jste nic takového nezažili. Právě proto!

Na titulní fotce je premiérka Nového Zélandu Jacinda Ardern se svou dcerou Neve a manželem na Valném shromáždění OSN v roce 2018.

Irena Buršová

Vystudovala mezinárodní vztahy a bezpečnostní a strategická studia. Pět let pracovala v Českém rozhlase, kde se věnovala mimo jiné mediálním analýzám. Nyní pracuje... Další články.

Celkem 177 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Hana Belfast | 10. 12. 2019 | 09:34

Ne, prosím Vás ne. Ona to autorka líčí hrozně idylicky, ale ono to miminko v náručí přednášející matky nebude celou dobu spát, zrovna tak batole plazící se matce u nohou nebude roztomilý víc než 10 min. A pak není nic horšího, než když řešíte pracovní záležitost a ta matka nevnímá, protože věnuje logicky pozornost dítěti. Ať si chodí matky s dětma kam chtějí /i když rodinka se 2ma rozmazlenýma ratolestma v restauraci dokáže zkazit chuť/, ale do práce malý dítě nepatří. Ne, protože bychom si mysleli, že matka rovná se mentálně méněcený tvor, ale já třeba nechci se účastnit kojení, přebalování, řvaní apod. jejího dítěte.

+367
Reagovat

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

Dala | 10. 12. 2019 | 20:20

No to je teda strašný příkoří, že vám při promoci plakalo dítě, to vám teda ta matka zkazila celej život, koukam, že ji to nikdy neodpustite. :) prosím vás, pořiďte si taky s přítelkyní dítě, a pak vám garantuju, že se na tyhle věci začněte dívat jinak. Možná dokonce přestanete dětský pláč považovat za osobní příkoří.

-44
Reagovat
Zobrazit komentovanou zprávu

Nakoukněte do časopisu Heroine

Naše další projekty

Peníze

Sociální a zdravotní pojištění OSVČ. Jak teď na platby a zálohy

Už je to černé na bílém. Dvě novely, které podnikatelům odpouštějí přinejmenším část sociálního a zdravotního pojištění, dnes vyšly ve Sbírce...

Peníze

Přežít! Záchrana české ekonomiky očima expertů

Naše hospodářství nečeká v nejbližší době nic dobrého. Jak co nejefektivněji pomoct firmám, živnostníkům a domácnostem, aby nepadli na úplné...

Finmag

Karanténa je ideální čas vrátit se k videohrám

Během karantény se člověk může uchýlit k dlouho odkládaným volnočasovým aktivitám. Vaření, rodina, album známek, na které se práší v knihovně…...

Finmag

Trampové!

Fotograf Libor Fojtík pět let zaznamenával podoby unikátně česk(oslovensk)ého hnutí. Záznamy z víkendových cest do opravdovějšího světa...