Zíral na ni v autobuse, pak ji v křoví zneužil. Žena se s incelem rozhodla setkat, než ho pustili z vězení

Na tu noc nikdy nezapomene, ačkoliv už na ni dokáže nemyslet neustále. Tehdy bylo Ailbhe jednadvacet a vracela se ze směny v baru nočním autobusem. Byla už skoro u dveří domu, kde s rodiči žila, když ji neznámý muž svázal, odtáhl do křoví, pohlavně zneužil a několik desítek minut ji kousal, tloukl a přitom jí nadával a vyhrožoval. Bála se, že ji zabije. Nakonec jí pomohli dva teenageři, kteří šli náhodou okolo.

Pachatel byl policií rychle dopaden a odsouzen. Jelikož se přiznal, nemusela by bývala Ailbhe u soudu ani být – a policii dost překvapilo, když tam být chtěla: „Myslím, že to dobře ukazuje pozici oběti v celém procesu. Je sice hezké, že byl odsouzen a šel do vězení, což se často nepodaří. Já jsem ale necítila, že to mé veškeré utrpení a zranění, které mi bylo způsobeno, bylo uznáno a skutečně slyšeno osobou, která se jej dopustila,“ hodnotí průběh soudu Ailbhe, která sice chápala, že se ji systém snaží chránit, ale připadala si v celém procesu nakonec celkem nedůležitá, jako by nikoho nezajímala. „Necítila jsem, že mé utrpení bylo uznáno a skutečně slyšeno osobou, která to způsobila.“

Pro Ailbhe bylo těžké zařadit se zpátky do života, byla otřesená a traumatizovaná. Odstěhovala se do Londýna, stala se matkou dcery. Až po návratu do Irska o několik let později zjistila, že se jí rozhodně nepodařilo zapomenout. Tehdy jí sestra řekla o možnosti zapojení do programu restorativní justice, který by jí nabídl příležitost se s pachatelem setkat, některé věci mu říct a na další se ho zeptat. Nakonec k setkání skutečně došlo krátce před jeho propuštěním z vězení. „Pamatuju si, jak jsem šla chodbou, otevřely se dveře a já náhle viděla muže, který byl po mnoho let v mé mysli zrůdou. Seděl tam na židli. Bylo neskutečné, že ten strach téměř okamžitě zmizel. Byl to prostě jen normální chlap,“ vzpomíná. „Začala jsem říkat, co jsem si připravila. Poměrně brzy mě přerušil, aby řekl, že jsem moc statečná, když jsem do toho šla. Na což jsem mu odpověděla, že si myslím, že je statečný také on. Zpočátku téměř nemluvil. Já jsem k němu hovořila dost autenticky, což ho zřejmě motivovalo k tomu, aby začal mluvit taky. I když ten čin spáchal on, logicky to dramaticky dopadlo na život nás obou.“

Co nakonec Ailbhe o „svém“ pachateli zjistila? Třeba to, že si na ní vylil vztek a frustraci z neúspěchu u žen, které pak začal nenávidět. „Několikrát ho odmítly v baru, on se opil, a pak jsem se najednou objevila já. Myslel si, že jsem namyšlená a on mi chtěl srazit hřebínek,“ tlumočí pachatelovy fantazie. Ačkoli i v restorativním programu podléhal sebelítosti a zpočátku se nechtěl ani omluvit, pro Ailbhe bylo nesmírně důležité se s ním konfrontovat.

Jak se Ailbhe cítí deset let po restorativním setkání? Pochopila lépe pachatelovu motivaci? Jaký z něj měla dojem, a dočkala se nakonec omluvy? Dočtete se v rozhovoru Lukáše Houdka na webu Heroine.cz.