Vysvědčení s jedničkami děti nepotřebují, chceme je jen my dospělí, říká oceňovaná učitelka

Vysvědčení je tady a s ním i známé drama – samé jedničky, nebo zklamání. „Známky jsou pohodlná zkratka, ale nezachycují skutečný pokrok dítěte,“ říká Pavlína Loňková, učitelka na prvním stupni, metodička a finalistka ceny Global Teacher Prize. Známky nejsou tím pravým ukazatelem rozvoje, i když mnoho dospělých věří, že je děti chtějí a potřebují. „Slyšela jsem paní učitelku prvního září dětem říkat: ‚Milé děti, teď budete chodit do školy a do školy chodíte proto, abyste sbírali jedničky.‘ A v tuhle chvíli moje vnitřní paní učitelka křičí: Takhle to přece není. Do školy chodíme proto, abychom se vzdělávali, posouvali, abychom měli radost z úspěchu a abychom se učili překonávat neúspěchy. Děti jedničky nepotřebují. Je to tak, že je potřebujeme my dospěláci a děti to zrcadlí,“ vysvětluje Pavlína Loňková. 

Pavlína Loňková, která učí na prvním stupni v brněnské škole Labyrinth, ve své práci už dávno opustila tradiční známky a místo nich používá zejména slovní hodnocení, které dětem dává srozumitelnou zpětnou vazbu na jejich pokrok. „Vysvědčení vypadá třeba tak, že na něm díte najde větu: ‚Sčítání a odčítání do 20 zatím zvládáš pouze s pomůckou‘. A k tomu návrh korekce, jakým způsobem to procvičovat, doporučující věta, která pomůže dítěti a rodičům, aby to, aby mohli trénovat třeba i o prázdninách,“ vysvětluje. Cílem je dítě podpořit a motivovat k dalšímu růstu, aniž by je omezovala čísla, která ne vždy odrážejí jeho skutečné schopnosti a pokroky.

Spousta dospělých stále žije v minulosti a trvá na tom, co pro ně bylo přirozené. „Rozhodování se má za zakládat na relevantních datech, na výzkumech, na názorech odborníků, kteří se touto problematikou zabývají. Ne na tom, jak to bylo, když já jsem kdysi dávno chodil do školy,“ kritizuje Pavlína Loňková rozhodnutí Senátu, který novelu školského zákona, která přináší řadu potřebných změn, neschválil. Například asistenty pedagoga do tříd nad patnáct dětí, což je opatření, které pomůže vyrovnat se s plánovaným omezením odkladů do prvních tříd. 

„Argumentační faul, který mě dostává do kolen, byl, že asistenty pedagoga v prvních třídách mají dostat jen ty děti, které ho budou potřebovat,“ kritizuje Pavlína Loňková diskuzi, která nad změnou školského zákona probíhala. „Když mi přijde dítě do první třídy, tak mám měsíc dva na to, abych provedla komplexní diagnostiku,“ popisuje s tím, že komunikace s rodiči a s pedagogicko-psychologickou poradnou a také nalezení asistenta trvá dlouhé měsíce až rok. „Takže představa, že do první třídy nastoupí dítě, které potřebuje podporu, a já lusknu prstem a v říjnu tam se mnou bude asistent, je úplně zkreslená.“

Ve své práci se Pavlína Loňková setkává s mnoha předsudky, které brání zavedení moderního hodnocení bez známek. „Říká se, že dva největší zabijáci pokroku nebo změny jsou dvě věty. Jedna je: ‚To nejde.‘ A ta druhá je: ‚To už dávno dělám.‘ My potřebujeme otevřít přemýšlení tomu, co my můžeme udělat, aby ty věci fungovat mohly. Pokud se na to připravíme a dostaneme správnou podporu, dokážeme to,“ věří oceňovaná učitelka. 

„Představte si, že se chcete naučit třeba bruslit, budete chybovat a reakce vašeho lektora bude ‚to je trojka‘ nebo ‚to je pětka‘. My potřebujeme popis toho, co už se daří a jakým směrem se vydat dál. Bez slovního hodnocení se prostě neobejdeme, když chceme dětem pomoct v rozvoji,“ je přesvědčená Pavlína Loňková.

Pokud chcete zjistit, proč by mělo být hodnocení bez známek součástí moderního vzdělávání a jak se to dá prakticky realizovat, poslechněte si celou epizodu podcastu Hlas Heroine. Najdete ji na YouTube, Spotify, Apple Podcasts a dalších platformách.