Fatima Rahimi: Írán si neidealizuju. Než si ale zvolíme tým, uvědomme si, že svět není fotbalový zápas

Někdy mám pocit, že svět kolem nás se změnil v nekonečný fotbalový zápas. Každý si vybere tým, zaujme pozici, má jasno. A přestože fotbal opravdu miluju, tahle perspektiva nám naše vidění světa spíš znejasňuje. Sledujeme dění jako věrní fandové – někomu držíme palce, jiného rovnou vypískáme. Kdo se vymyká, ten je podezřelý. Do toho přichází média, která dnes mnohdy nemají čas dohledávat informace o kontextu, ověřovat detaily, hledat nuance. Je na ně vyvíjen tlak – mít okamžitý názor, ideálně ten správný, anebo právě přesně ten opačný. A pokud se trefí do očekávání čtenářstva, lajky a souhlasné komentáře jim jen potvrdí, že to bylo přece „správně“.

Touha mít rychlý názor se naplno projevuje i teď, kdy se pozornost soustředí na zostřující se konflikt mezi Íránem, Izraelem a Spojenými státy. Přestože v těchto dnech se situace na chvíli uklidnila, veřejná debata dál běží ve zrychleném módu – příměří versus nepříměří.

Nejen náboženští fanatici a „hrdá Persie“

Sama íránskou společnost sleduji řadu let. Čtu noviny v perštině, dívám se na íránské filmy a seriály, čtu knihy, poslouchám hudbu, mám v zemi přátele i příbuzné. A přesto bych si netroufla říct, že „vím, jaká ta společnost celkově je“. Írán je obrovská, více než 90milionová země. Žije tam mnoho etnik, která se vyznačují různými jazyky, náboženskými a kulturními tradicemi. Názory jsou tam pochopitelně stejně různorodé jako u nás.

Jenže v české veřejné debatě se s tím setkávám jen málo – většinou se o Íránu mluví jako o jednolitém celku. Jedna země, jeden režim, jeden názor. Když už někdo vyjadřuje sympatie, často to sklouzává k povrchním gestům, jako je sdílení fotek „krásných íránských žen“ nebo zmínka o tom, že jde o „starobylou kulturu“. Ale jinak o té zemi a jejích obyvatelích většinou moc nevíme. Zůstáváme na povrchu, protože je to pohodlnější než se ptát a připustit vlastní neznalost.

A právě tady je ten problém. Ne v tom, kdo má v konfliktu „pravdu“, ale v tom, jak snadno si ji vytváříme bez znalosti i základních souvislostí. Naše představy o geograficky vzdálenějších společnostech jsou často formovány předsudky a stereotypy, které vycházejí z našich představ o tom, kdo je nám kulturně bližší a kdo „jiný“. Vytváříme si zjednodušené příběhy – jedni jsou hrdinové, druzí hrozba. Potřebujeme mít jasno rychle, a tak si z neznámého snadno uděláme nepřítele. Jakmile se ale jednou vydáme všanc tomuto falešně přehlednému rozdělení světa na „my“ a „oni“, těžko se z něj vystupuje.

Věřte mi, že nemám mnoho důvodů si Írán idealizovat. Je to teokratický režim, s jehož represí mám osobní, byť nepřímou zkušenost. Jeho představitelé se vůči svým spoluobčanům chovají často brutálně. Soudy nejsou nezávislé, někteří jsou za své názory popravováni.

O to víc však považuji za důležité neztrácet ze zřetele, že Íránci a Íránky s režimem bojují ne měsíce nebo roky, ale celé dekády. Ženy i muži, věřící i nevěřící, se nebojí riskovat své životy, aby dali najevo svůj postoj k režimu. Mladí lidé, studenti, novináři, právníci, umělci, pracující – ti všichni tvoří síť odporu, která sice není vždy vidět v mediálních titulcích, ale existuje a je podstatnou součástí Íránu. Ano, i zde najdeme lidi, kteří s režimem sympatizují – z přesvědčení, z loajality nebo třeba ze strachu. Ale jde o obrovskou a složitou zemi, kde vedle sebe existují velmi rozdílné postoje.

Nevzdávejme se empatie

Vynášení hodnotících výroků o velkých skupinách osob je vždy tak trochu úsměvné. V situaci eskalujícího kontaktu to však může být i nebezpečné. Není organizovaného násilí bez příběhů, které jej legitimizují. A v reálném čase pozorujeme, že toto násilí má své oběti na lidských životech, včetně civilistů, dětí.

Možná tak rychle potřebujeme vědět, na čí straně jsme, protože jde o přirozenou obranu před nejistým a zneklidňujícím vývojem. Uzavíráme se do bezpečného prostředí, které nás chrání před složitostí světa. Jenže spolu s tím přicházíme o možnost naslouchat a schopnost porozumět druhému, která je s tím spojená. Svůj pocit bezpečí bychom neměli nadřazovat obavám o přežití druhých – toto málo může udělat každý z nás.

Perský básník Saadí už ve 13. století napsal něco, co mi přijde stále aktuálnější: „Jsi-li lhostejný k utrpení druhých, nezasloužíš si být nazýván člověkem.“ Tato slova nás učí, že empatie je jádrem lidskosti, něčím, co nás může spojovat. Zároveň v nich čtu výzvu k aktivnímu životu, jehož součástí je snaha o poznání druhých lidí a jejich bolesti. Vyvozuji z nich, že poznání je věcí odvahy. A někdy je tou největší odvahou přiznat si, že na definitivní závěry je ještě příliš brzy.

A mimochodem – i ve fotbale, který mám tak ráda, existují chvíle, kdy vnímáme protihráče nejen jako hrozbu našemu týmu. Oceňujeme různá sportovní gesta, jsme schopni odměnit vynikající individuální i týmový výkony. Fandíme našim, i když víme, že bez těch druhých bychom hrát nemohli. Možná je to také spíše menšinová pozice. Určitě ale neuškodí, pokud jí dáme větší prostor.