Strach ze stáří a Zlatý glóbus pro Demi Moore. V Substanci se vysvlékla donaha, a to nejen metaforicky
Svůj první Zlatý glóbus získala za ztvárnění hlavní role ve filmu Substance Demi Moore. V minulosti už na něj byla nominovaná za snímky Duch a Kdyby zdi mohly mluvit. V souvislosti s ocením připomínáme recenzi filmu, kterou pro Heroine napsal Kamil Fila. Psal o něm jako o půlnočním úletu, který chtějí všichni vidět, ale ne všichni ho jsou schopni dokoukat do konce, aspoň ne bez zakrývání očí. Hororové podobenství o kultu věčného mládí míří do srdce showbyznysu.
Francouzské režisérce a scenáristce Coralie Fargeat se podařil husarský kousek, když jí na hlavní roli kývla 61letá Demi Moore, erotický idol 90. let. Její globální sláva započala romantickým filmem Duch (1992) a pokračovala snímky jako Neslušný návrh (1993) a Skandální odhalení (1994). Byla tehdy manželkou akční superstar Bruce Willise a do povědomí se zapsala i přelomovou fotografií, jež vyšla na obálce časopisu Vanity Fair v roce 1991, kde pózovala nahá v pokročilém stadiu těhotenství.
Její tělo bylo vždy předmětem zájmu a spektáklem samo o sobě – dostala například rekordní honorář za krimi komedii Striptýz (1996) nebo si oholila hlavu a vypracovala svaly v akčním snímku G. I. Jane (1998) o vojačce, která podstoupí náborový dril k mariňákům.
Co najdete v novém čísle
- Terapie sdílením.Začalo to rozchodovými smskami na instagramu. Dnes umělkyně Ester Geislerová a psychoterapeut Honza Vojtko objíždějí Českou republiku a v narvaných sálech vedou edukativní stand-up.
- Soft: Příběh slasti.
Proč se sex spojuje se studem a jak se rodí tabu? Spisovatelka a dokumentaristka Barbora Baronová napsala se svým partnerem Hervém Jakubowiczem knihu Soft o cestě za hranice mainstreamové sexuality.
Co nás naučilo Sádlo. Její představení a podcast s názvem Sádlo spustily před pěti lety lavinu. Ridina Ahmedová změnila pravidla debaty o těle a o tom, jak by se (ne)mělo komentovat.
- Trápení s trávením. Asi každého občas bolí břicho. Některé lidi ale bolí opravdu často a dlouhodobě. Takzvaný syndrom dráždivého tračníku u nás trápí statisíce lidí – ve větší míře ženy – přesto se příliš neví, co to vlastně obnáší.
Je snadné číst příběh Substance tak, že hlavní hrdinka Elisabeth Sparkle je zdeformovaným odrazem toho, co prožívá samotná Moore, proslulá řadou plastických operací a jiných omlazovacích zákroků, mezi něž můžeme ironicky počítat i zkrachovalé manželství s výrazně mladším Ashtonem Kutcherem.
Vyloženě se nabízí psát o tom, že se tu herečka vysvléká donaha, a to nejen metaforicky. Je pravděpodobné, že v žádném americkém mainstreamovém filmu nebylo tolik otevřené nahoty jako v Substanci, přinejmenším právě od dob Striptýzu. Substance však důsledně pracuje na tom, aby nahota nebyla vzrušující, ale znechucující nebo přinejmenším zneklidňující. Také by se dalo polemizovat s tím, zda jde o americký film, neboť vznikl v koprodukci mimo hollywoodský systém a jeho tonalitou je spíše „kritický evropský pohled na americkou kulturu“.
