Heroine do schránkyPředplatit časopis
Předplatné časopisu

Uzel zahradníkem 10: Kudy vane duch českého šovinismu

Kamil Fila | 2. 2. 2021 | 40 komentářů | Seriál | 6 789

Autorkou ilustrace exkluzivně pro Heroine je ToyBox.

Seriál Uzel zahradníkem se uzavírá. Názory a výroky sexuologa Radima Uzla v něm figurovaly především jako ilustrace široce sdíleného pohledu české veřejnosti na témata spojená se sexuálním násilím i s ženskou otázkou obecně. Radim Uzel je ale odborníkem, a proto jsou jeho výstupy nepřijatelnější než jiné. Pokud mi byl vyčítán osobní útok, pak jedině ten na stereotypy v chování a myšlení, které Uzel zosobňuje a které škodí mnohem víc než deset polemických článků.

Asi jako pro mnoho jiných i pro mě byl Radim Uzel televizní bavič z 90. let, který už dávno zmizel z mého horizontu. Nedocházelo mi, že se vyskytuje v médiích, která nesleduju, a působí na tisíce školáků a důchodců, píše soudní posudky a chrlí jednu knihu za druhou. Ústředním podnětem k napsání celého seriálu Uzel zahradníkem byl článek „Co je to ten harassment?“ z 30. července 2020, kde se Radim Uzel odmítavě vyjadřuje k monotematickému číslu Deníku N, v němž 17. července promluvilo o sexuálním obtěžování a násilí pětatřicet českých žen všeho věku. Nepřekvapí, že to byl článek odmítavý, zlehčující a veskrze arogantní.

Domnívám se, že průběh společenské debaty o sexuálním násilí je dobrým lakmusovým papírkem pro řadu dalších témat, kterých jsme se v předchozích dílech seriálu dotkli. Zlehčování prožitku obětí a cynická nedůvěra jsou tím, co se ostatně v debatě objevuje i jinde než u harassmentu. Zjednodušeně řečeno, lidé, kteří mluví o „zbytečné hysterii“ a „problému, který neexistuje“, se nezajímají, co se komu doopravdy stalo. Hledají pouze způsoby, jak nenechat otřást svým viděním světa, a to ani kdyby oněch hlasů svědčících o existenci konkrétního problému byly tisíce. Prakticky všechny mediální výstupy a publikace Radima Uzla jsou ozvěnou tohoto způsobu myšlení. Pokud by tato série článků měla přinést něco pozitivního, měla by se dostat k těm, kteří rozhodují o podobě současných médií, a přimět je k aktualizovat redakční adresáře a hledat nové odborníky v oblasti lidské sexuality a intimních vztahů. Už je načase. 

Radim Uzel se ve svém článku všemožně snaží zpochybnit legitimitu ankety a snaží se ženám podsouvat, že své odvahy začnou litovat: „Některé z nich musí dlouho vzpomínat na v paměti dávno zasunuté zážitky, které nezanechaly žádné škodlivé následky. Ženy na ně nyní vzpomínají snad jen proto, aby tazatelům vyhověly a přispěly k potírání společenského zla, kterým sexuální obtěžování nesporně je. Naskýtá se tak otázka, zda celá anketa není vlastně kontraproduktivní, zda položené otázky neoživí zapomenutá a v mysli dávno zpracovaná psychická traumata.“ Jenže ti, co zažili sexuálního obtěžování a násilí, nestojí o podobnou nadřazenost a falešnou starostlivost. Nemluvit o „tom“ údajně znamená chránit je, nechat jim „to“ v soukromí. Ať si s tím poradí samy a netahají to na veřejnost.

Proč, pokud Radim Uzel něco pojmenovává společenským zlem, zároveň zpochybňuje ženy, které ho té společnosti staví před oči? Z rozhovorů s terapeuty, kteří na rozdíl od něj pracují s lidmi, co sexuální obtěžování a násilí zažili, vyplývá, že gesto zveřejnění je vlastně znovunabytím kontroly nad situací. Tyto ženy (a muži) se díky tomu, že promluví, přestanou cítit jako oběti. Není to fňukání a slabost, ale hrdost a ukázání prstem na viníky, byť některé už neznají a nedohledají. Mlčením by se udržovaly v nepřirozeném a nesprávném studu.

Objímané maminky

Většina výroků Radima Uzla je buď fakticky nesprávná, nelogická nebo obsahuje nějaký argumentační faul. Zde se v probíraném textu dopouští svého oblíbeného klamu „kluzkým svahem“ či „šikmou plochou“. „Zmatení jazyka a nedorozumění někdy vyplývá i z drobných verbálních rozdílů mezi dotykem, pohlazením a poplácáním; z anatomického určení hranice mezi oblastí bederní páteře a hýžděmi. K tomu je zapotřebí přiznat, že náš živočišný druh Homo sapiens je druhem dotykovým. Zrušením jakékoliv dotykové aktivity, objímání, přátelských polibků a pohlazení se zpronevěřujeme naší biologické podstatě.“

Uzel tu sugeruje, jako by panovala nebo byla plánována nějaká totalita, kdy na sebe lidé nebudou smět sahat vůbec. Tím, že nadřízeným mužům (a ženám) upřeme právo sahat na lidi jim podřízené jen proto, že jsou na to zvyklí, se lidstvo nezpronevěřuje žádnému biologickému základu. Už dnes zřejmě nesaháte na nikoho v MHD, nedovolíte si ani na prvním rande jen tak sáhnout na svůj protějšek a bez dovolení se zkrátka nedotýkáte nikoho, s kým nejste v intimním nebo příbuzenském vztahu. Někteří lidé jsou taktilní více, jiní méně, záleží na jejich temperamentu nebo kultuře, z níž pocházejí. Uzlova představa ale naznačuje, že jeden krůček odnímající nepsaná a beztak nevymahatelná privilegia, znamená automaticky podklouznutí nohou a pád do propasti. Ve skutečnosti se požaduje pouze to, aby ti, co dřív jednali bezmyšlenkovitě, přemýšleli o svém chování, a to ne snad proto, že by mohli být žalováni (neboť k tomu dochází zcela výjimečně), ale proto, že se jejich dotyky prostě mohou někomu jinému hnusit.

V mnoha svých knihách a článcích věnovaných tématu porodnictví Radim Uzel líčí historky, které nevyžádané dotyky popisují jako akt účasti a laskavosti. „V poradně pro těhotné jsem budoucím rodičkám projevoval pozitivní účast tak, že jsem je objal kolem ramen, dotykem jsem jim projevil ochranitelský komplex – nebojte se, maminko, na porodním sálem vám pomůžu, porod půjde jako po drátkách.“ Jenže jakkoli má porodník jistě právo se rodičky dotýkat tam, kde je to pro hladký průběh porodu třeba, rozhodně není vhodné dotýkat se jich bez souhlasu jinde. Ona i ta „maminka“ je jedním ze zakořeněných nešvarů českého porodnictví; zatímco z jejich řad zřejmě zazní vysvětlení, že oslovení má posílit vztah ženy k její nové roli, mnoho žen vám poví, že je to ponižuje. Stále jsou to především osobnosti s vlastními jmény; ztratit svou identitu mezi řadami dalších zaměnitelných „maminek“ je pak prvním krokem k dehumanizaci rodiček obecně. 

Zatímco „maminka“ v poradně má být vděčná za ruku kolem ramen, otec pak nikam, kde se odehrává porod, být vpuštěn nemá. Na webu Extra.cz 1. července 2020 ho citují takto: „Muž nemá na porodním sále co dělat. To je zase takový výstřelek, točit si porod na video. (…) Zpočátku byla účast při narození dítěte přijímána s velkým nadšením. Muži měli silnou společenskou povinnost a byli k tomu donuceni i ti, kteří nesnášeli pohled na krev. Poslední dobou přicházejí zprávy, že může přítomnost u porodu muže negativně ovlivnit. Dítě se totiž rodí uprostřed moči, výkalů a krve. (…) Pokud pak muži ztratí sexuální apetit, většinou to zapírají.“

Pokud podle Radima Uzla „muži nejsou připraveni“, tak mluví především o svém selhání, neboť od toho tu máme sexuální výchovu a on byl léta předsedou Společnosti pro plánování rodiny a sexuální výchovu. Co učil ty generace mužů? K tomu, aby se na nic ani nepřipravovali, protože je to nepřirozené? V dějinách muži u porodů často byli, byť třeba nedobrovolně. V bývalém režimu, kdy mužům bylo dopřáváno nedospívat, nebýt na ničem účastni a jen se stahovat ho hospod, šlo o život věčného úniku od reality. Radim Uzel ostatně sám píše ve svém životopise Rozpomínání (2012) na straně 162, že se ihned po porodu vlastní ženy opil a zapomněl ji ležet na porodním sále. Líčí to samozřejmě jako vtipnou historku, a to, že se na něj žena zlobila a léta mu to vyčítala, bere jako neškodnou věc pro pobavení čtenářstva.

Poplácávané sestřičky

Již legendárním se stal Uzlův výrok o „přátelském dotyku“, přesněji „poplácání po zadku na proteplení vztahů na pracovišti“, který většina lidí zaznamenala až v rozhovoru v DVTV, ale předtím ho použil i v přednášce na Karolinu na právnické konferenci o sexuálním násilí v roce 2018.  „Nějaký lékař byl potrestán za to, že poplácal sestřičku po zadku. Vážení, já za 50 roků své praxe v gynekologii a porodnictví... těch poplácaných sestřiččích zadků bylo možná i několik desítek, to by bylo na doživotí.“

Samozřejmě že ženy takové gesto můžou přijmout a cítit se „protepleně“. Ale je tu jednoduchá otázka – dělají to ženy běžně mužům? Nebo je to vyhrazeno pouze pro kohoutky, co si tak značkují své stádo slepiček? Dělá to někdy primářka medikům na stáži? Sahají zdravotní sestry jen tak na doktory? Ta asymetrie je zjevná a nesprávná.

Pokud coby muž máte s kolegyní, která je zhruba na stejné pracovní úrovni jako vy, natolik dobré vztahy, že se obejmete, dáte si pusu na tvář, pohladíte se po rameni, zádech nebo po ruce, je to opravdu jenom projev lidské náklonnosti a blízkosti. Je to vzájemné, neexistuje žalobce. Nepochybně je běžné, že v hereckých, pěveckých a tanečních kolektivech k sobě mají kolegové blízko, jsou zvyklí se dotýkat na jevišti a při zkouškách a zahrnuje to klidně i více intimní partie. Některé ansámbly jsou lehkonoze promiskuitní a není na tom nic špatného do té doby, než raníte něčí hlubší city (což není trestné), nebo uděláte něco proti něčí vůli (tady už nastupuje pracovní nebo trestní zákoník).

Catcalling není lichocení. Pokřikováním si muži dokazují, že ulice je „jejich“. Muži, kteří si to dovolují dělat, se tak nenarodili, ale bylo jim to umožněno – třeba tím, že doktor sexuologie radí, že se s tím musíme naučit žít.

Pokud ale výrazně starší doktor sahá na výrazně mladší sestřičku jenom proto, že si to může dovolit, a od ní se očekává pokora, pak je to špatně. Ukazuje se přesně, jak vůbec nejde o žádné přirozené laškování, ale o to, co si kdo může dovolit na základě své mocenské pozice. A také na to, že když mu někdo privilegium chce vzít, bere to jako útlak.

Uzlovi kolegové odborníci, psychologové Kateřina Bartošová, Jana Cíglerová a Hynek Cígler, se k výroku o sestřičkách vrátili v pojednání pro E-psychologii (kde se na čtyřech stranách pregnantně vymezili proti dalším Uzlovým výrokům) a píší, mimo jiné, toto: „Na dotaz, zda toto ‚poplácání‘ zdravotním sestrám nevadilo, odpovídá pan Uzel: ‚To já bych poznal.‘ Tímto výrokem vlastně tvrdí, že je schopen zcela jasně u cizí osoby rozpoznat, co si myslí. Lidské vnímání světa je přitom ovlivňováno množstvím faktorů a bývá zkreslené našimi dlouhodobými postoji a přesvědčeními. Nikdo, ani doktor Uzel, si nemůže být zcela jistý tím, co si druhá osoba myslí, pokud ta mu to neřekne. I pokud by to doktor Uzel správně rozpoznal v devíti z deseti případů, domníváme se, že jeho újma – pokud si toto poplácání desetkrát odepře – bude stále menší než újma té jedné zdravotní sestry, která se neodváží si postěžovat.“

Odborná kritika

Často se opakuje kritika, že nemohu posoudit odbornost Radima Uzla, když jsem sám filmovým publicistou. Radim Uzel ale není uznáván za odborníka ani mezi svými kolegy sexuology. Na iDnes 10. prosince 2020 o něm specialistka na sexuální delikvenci Želmíra Herrová říká: „Zdá se, že nerozumí sexuálnímu motivačnímu systému, tak jako mu rozumíme my, kteří už dlouhá desetiletí pracujeme se sexuálními devianty.“ Na tom, že „některé postoje Radima Uzla už nejsou přijatelné“, se 12. prosince 2020 v anketě Českého rozhlasu jasně shodlo všech pět sexuologů a sexuoložek (Jaroslav Zvěřina, Vladislav Chvála, Petra Sejbalová, Ondřej Trojan a Petra Vrzáčková). Několik organizací se také ve společném otevřeném dopise 17. prosince 2020 obrátilo na Českou lékařskou komoru, aby z neprofesionálního jednání Radima Uzla vyvodila důsledky. „Máme za to, že výroky MUDr. Radima Uzla, CSc. jsou v rozporu s etickými standardy profese lékaře a že MUDr. Uzel svým jednáním porušuje Etický kodex České lékařské komory.“

Neházejte to na devianty

To, že Radim Uzel nectí fakta, nesleduje vývoj ve svém oboru a má základní problémy s logickou výstavbou textu, jsme si už dokázali, ovšem v závěru článku Co je to ten harassment? už přímo znásilňuje sémantiku slov. „Organizací kampaní, jaká je obsahem celého zmíněného čísla časopisu Deníku N, nedocílíme vymýcení všech exhibicionistů, onanistů, frotérů a catcallingových pískajících a pokřikujících aktivistů (sic!). Aniž bych se snažil podobné úchylky zlehčovat, nezbude asi jiné východisko než naučit se s nimi žít a umět jim v každé situaci a v každém věku čelit.“

Nikdo nechce mýtit lidi, ale pouze chování, které je postupně změnitelné. Dotyční obvykle nejsou devianti, naprostou většinu těchto činů provádějí psychosexuálně normální muži, kteří za nic aktivisticky nebojují a nepotřebují žádnou léčbu, jen lepší vychování. Jak ukázal loňský snímek V síti a jak potvrdila jeho odborná poradkyně, sexuoložka Renáta Androvičová, jedná se primárně o otrlé, nudící se jedince, kteří se pouze cítí beztrestní, nic nezvladatelného s nimi necloumá. Výskyt podobných jevů nejde snížit na nulu, ale lze je ze slušné společnosti vytlačovat. Například catcalling nelze považovat za lichocení, není to ani strategie balení. Spočívá pouze v tom, že muži si dokazují, že ulice je „jejich“, že oni zde mají výsadní postavení. Pokřikováním si vymezují mocenské pole. Není to případ pár deviantů, co se tak narodili, ale je to rozšířený jev. Muži, kteří si tohle dovolují běžně dělat, se tak nenarodili, ale bylo jim to umožněno – třeba tím, že doktor sexuologie veřejně radí, že se s tím prostě musíme naučit žít.

Sexuální násilí nelze shazovat jen na problém deviantů a jednotlivců. Nejde o pár fetišistických frotérů nebo exhibicionistických onanistů, ale o všechny ty šovinistické šéfy, učitele, školitele, seniorní kolegy, „pick-up artists“, incely, internetové trolly, zhrzené expřítele, co na internet zavěšují domácí porno, všechny ty hospodské tatíky, co mají blbé kecy, domácí tyrany, autoritativní otce. Samozřejmě, že to nejsou všichni muži – ani zdaleka, je ostudou být takovým mužem. Jde ale o systémový společenský problém, nikoliv o problém medicínský. Jde o problém používaného jazyka ve společnosti, o stereotypní obrazy, jde o fungování médií, škol, policie, soudnictví, jde o jednostrannost politického zastoupení. Jedná se minimálně o pět institucí, kde je potřeba udělat spoustu práce a osvěty. Sexuologie může částečně pomoci, ale musí být moderní, ne předpotopní.

Sekyrková polévka a racionálně-edukační terapie

Na samém konci si dovolím být více osobní. Při pozorném čtení všech dílů až na předchozí podkapitolu lze snad poznat, že mi nešlo zdaleka tolik o Radima Uzla coby reálnou osobu. Je pro mě spíše bytostí stvořenou z textů a znaků, skrz kterou vane duch českého šovinismu. Celý seriál je jako sekyrková polévka z pohádky Honza málem králem. Vložíte sekyrku do polévky a přidáváte ingredience – brambory, zápražku, houby, omastek, témata, argumenty, odkazy, statistiky – dlouze vaříte, mícháte, a nakonec sekyrku vytáhnete. Nebyla důležitá pro výsledek, sloužila jenom k upoutání pozornosti, ale bez ní by se nedalo začít vařit. Vydrželi byste deset dílů feministického minima bez Uzla? Vydržel bych to já? Na základě čeho by šlo shrnout řadu nešvarů, omylů, falešných argumentů, dezinformací nebo překonaných postojů ohledně lidské sexuality, kdyby si je nebylo s čím spojit? Nepokládám to však za nečestný trik – Radim Uzel všechny tyto věci řekl a napsal, bylo toho dokonce mnohem více. Na „podlaze střižny“ skončila téměř polovina materiálu.   

Pole svobody se po revoluci otevřelo úspěšnému muži „v nejlepších letech“, který nic měnit nechtěl. A dlouhou dobu ani nemusel – publikum stále slyšelo na ponižující vtípky a sexistické narážky.

Dlouze jsem váhal, čím tento seriál zakončit. Je jakákoli možnost udělat to pozitivně a smířlivě? Kdybych na Facebooku neobdržel tento náhodný komentář od psychologa Daniela Rampáčka, nejspíš bych tápal dál. „Pro interpretaci Radima Uzla může být zajímavé, že se u nás v sexuologii a psychologii v 70. letech prosazovala tzv. RET, racionálně-emoční terapie. V podstatě to byla československo-socialistická verze kognitivně behaviorální terapie, kdy má terapeut do pacientů introjikovat dané společenské normy i pomocí vtípků a nadhledu nad situací pacienta, tedy sexuálního delikventa. Šlo o to, aby se místo neproduktivního sebemrskačství, které vede akorát k tomu, že z něj pacient kdykoliv možno unikal k alkoholu nebo k sexuálnímu vybití, nad sebou aspoň ironicky zasmál, a tím došel k sebe-akceptaci. Samozřejmě že při rozšíření na vzdělávání celé společnosti to vede k utužování norem prasáků. A normalizace ničila morální normy společnosti.“

Pokud to chcete podat jinak – v období, kdy si Radim Uzel dělal atestaci na sexuologii a získával nové minimum psychologického vzdělání, byla v kurzu metoda, která lidem říkala v zásadě toto: žijeme v totálním marasmu, ale musíme se tomu umět zasmát a přijmout to. Nic jiného nám nezbývá, systém, v němž žijeme, nepředěláme. Musíme se smířit se svou situací a humor nám pomůže přežít. Dá se chápat, že taková myšlenka může pomoci lidem, kterým k jejich vlastní náloži osobních problémů dopadá na hřbet i nesvoboda.

Psychologický přístup „smiř se se vším okolo a nepokoušej se nic změnit“ vede k maximální citové okoralosti až vyložené bezcitnosti, jak o tom mluvila v rozhovoru pro DVTV socioložka Lucie Jarkovská. Pole svobody se po revoluci otevřelo  úspěšnému muži „v nejlepších letech“, který také nic měnit nechtěl. A dlouhou dobu ani nemusel – publikum stále slyšelo na ponižující vtípky a sexistické narážky. Ostatně nadávání na mizérii, ale neochota s ní něco aktivně dělat, patří k typickým znakům naší národní povahy. Bereme to jako náš způsob „přežití“.

Devadesátky na věčné časy?

Tento seriál je také pokusem o částečné vyrovnání se s 90. léty, kdy jsme v opojení svobodou často zapomínali na ohleduplnost a zodpovědnost. Pro mě je Radim Uzel příznakem stejné krize jako divoká zpackaná privatizace nebo nástup bulvárních médií. Všechno to přišlo příliš brzo, dřív než vznikl dobře promyšlený legislativní rámec a než proběhlo kultivační období přechodu mezi totalitním marasmem a rodící se liberální demokracií.

Heroine má newsletter!

Shutterstock

Chcete pravidelně dostávat tipy na chytré čtení? Přihlaste se k odběru newsletteru Heroine! Naše šéfredaktorka Anna Urbanová do něj každý týden vybírá zajímavé články, analýzy, postřehy i kulturní tipy nejen z našeho webu, ale i spousty dalších českých a zahraničních médií.

Může to znít trochu přepjatě, ale skutečně si myslím, že kariéra Radima Uzla není pouze příkladem nějakého individuálního úspěchu. Podle mě ztělesňuje obecnější problém – nedostatečnou historickou přeměnu naší společnosti, kdy jenom jeden druh cynismu nahradil druhý. Na konci 80. let už skoro nikdo nevěřil v oficiální systém a v 90. letech mnozí nevěřili v nic, jenom v osobní rychlý prospěch. Uzlovy knihy pamětí (Rozpomínání z roku 2012 a Životopis bez cenzury z roku 2020) tuto touhu chytit příležitost za pačesy dokládají velmi názorně.

Jak dokládá socioložka Kateřina Lišková v knize Sexual liberation, Socialist style o československé sexuologii v létech 1945 až 1989, cílem tehdejší medicínské vědy bylo, aby lidé byli šťastnější i díky tomu, že budou sexuálně spokojenější, což znamenalo velkou svobodu přiznanou ženám. Jenomže zároveň součástí této strategie bylo, že se lidé nebudou bouřit proti režimu. Změny v soukromé sféře tak zabraňovaly společenským změnám v době tuhé normalizace. Největším paradoxem kariéry Radima Uzla pak je to, že se po převratu stal zářným příkladem společenských změn – možnosti přeměnit svou personu lékaře v mediálního klauna, ale přitom už se dále nevyvíjel odborně a brzdil tak vahou své autority a všudypřítomnosti změny ve vztazích mužů a žen, jež se jinak vyvíjely v okolním světě.

V Česku také panuje „kult zdravého rozumu“ a étos pohodlného přežívání za všech režimů. Zdravý rozum v tomto pojetí není druhem moudrosti, ale vyčůranosti, schopnosti vždy jít s davem a brnkat na žoviální strunku. To zaručuje neprůstřelnou pozici „já nic, já muzikant“ a odolnost vůči jakýmkoli námitkám. Je to spojeno i s českou představou liberalismu, kdy se svoboda kryje s tím nemít za nic zodpovědnost, nebýt, jak se říká v angličtině, „accountable“. Můžu říkat cokoliv a nemusím za to nijak platit. Právě proto jsem cítil potřebu rozebrat vše tak dopodrobna, aby to nemohlo být označeno za pouhou osobní zášť, a osoba jednoho člověka byla přesáhnuta.

Zdá se naštěstí, že další generace už vědí, že jsme součástí jiného světa a že můžeme používat i jiné způsoby budování vlastní identity než ty, které nás nutí být necitelnými vůči sobě i ostatním. Tenhle uzel už dokážeme rozmotat.

Redakce oslovila MUDr. Radima Uzla s nabídkou publikačního prostoru, pokud by měl zájem o polemickou odpověď. Nabídka zůstala bez reakce.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Miss Cool Cat Hvězdou naší titulní strany je Terézia Bělčáková aka Miss Cool Cat. „Cítila jsem se ve svém těle dobře, ale změnila jsem ho podle svého vkusu. Vnímám to jako fe¬ministický postoj – že si můžu se svým tělem dělat, co chci. A platí to třeba i v kontextu nahoty, svlékání je pro mě svoboda,“ říká burleskní performerka.
  • Orgasmus není pokémon Průměrná soulož trvá 11–14 minut a cílem koitu je jeden ze tří druhů vyvrcholení. Vážně? Ve skutečnosti má až 40 % heterosexuálních žen problém orgasmu dosáhnout. Eva Marková se zamýšlí nad kulturně sdílenými představami, tabuizovanými slovy i stresem, který ženy zažívají, když se snaží dostát normám

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 40 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Kamil Fila | 2. 2. 2021 3:32

ROZLOUČENÍ

Rozuzlení záhady – Proč jsem to psal a co bude dál? Psaním o tom, co je špatně na Radimu Uzlovi a co se děje špatného v lidských vztazích, jsem si uvědomil, co kdy bylo špatně na mně samotném. Co jsem kdy udělal, nebo řekl špatně, co jsem taky přehlížel nebo zlehčoval, co jsem bral za automatické a nezpochybňoval to. Každé psaní je terapie a proces sebeuvědomování, není na tom nic zvláštního a není to přitěžující okolnost. Z obecného hlediska mi však přišel důležitý nejenom proces, ale i cíl. Tím byla reflexe naší nedávné minulosti, především 90. léty, kdy jsme v opojení svobodou zapomínali často na zodpovědnost, na váhu slov.

JAK SI DOVOLUJU O TOM PSÁT

Dovedl jsem si předem živě představit, jaké reakce tato série článků vyvolá: Puritán, impotent, asexuál, beze smyslu pro humor, svazák a kádrovák s totalitními sklony. Obhajoba v těchto ohledech postrádá smysl – buď mě někdo zná, a pak ví, jak to je, nebo nezná a nepřesvědčím ho. Připouštím, že může působit divně, že o sexuálním obtěžování a násilí, případně o rozdílech mezi muži a ženami píše filmový kritik. Pokusím se tedy vysvětlit, na základě čeho si dovoluju soudit výroky Radima Uzla.

Jednak, kromě teorie a dějin filmu jsem studoval i filosofii – a zažil několik semestrů, kdy jsme se učili odlišovat mýtus od filosofie, filosofii od vědy a jak se v historii vydělovaly jednotlivé vědní obory. Učili jsme se být metodicky skeptičtí, učili jsme se o mezích vědy a racionality a učili jsme se i o tom, že nejde filosofovat bez pochopení základu moderní vědy. Můj velký idol byl tehdy Michel Foucault, který napsal Dějiny sexuality, ale i Dějiny šílenství o psychiatrii a Zrození kliniky o medicíně. Od puberty jsem sám od sebe hodně četl o evoluční teorii, která se z největší části týká sexuálního chování. Všechna tato témata mám v sobě vstřebávaná 20-25 let, není to něco, co jsem objevil před půl rokem. Sexuologie stojí na pomezí přírodní vědy a humanitního oboru. Jakmile výroky Radima Uzla přesáhnou do společenské oblasti, mám kompetence posoudit, co říká.
______________________________ ______________

TŘI ROVINY VÝKLADU

a) Faktografické chyby
b) Vědecký vývoj
c) Společenský vývoj

A – Na to, abych dokázal rozhodnout, co je faktograficky správně, mi stačí být seriózní novinář, který dohledává zdroje. Lze naprosto objektivně dokázat, kdy se Radim Uzel mýlí nebo si vymýšlí. Najdi zdroj, najdi lepší zdroj, najdi více nezávislých zdrojů o určité události – to pro první rovinu stačí a o pravdě tu není třeba diskutovat. Je jedna, zcela jasná. Stalo se to, nestalo se to, existuje to, neexistuje to, máme pouze tato data, žádná jiná si nesmíte vymýšlet a domýšlet.

B – U sledování vědeckého vývoje nejde mluvit o pravdě či nepravdě, ale pouze o změně paradigmatu. V seriálu ukazuju, kdy se co změnilo a co nového nám to přineslo. Nejde říct, že Radim Uzel si musí určité paradigma osvojit, jde ale říct, jestli ho obchází nebo nezná a co tím pomíjí a co pak nevidí. Nalézají se tím trhliny v jeho popisu reality, s tím, že nelze říct, že jiná paradigmata pokrývají nebo uchopují realitu oproti němu v úplnosti. Změnou paradigmatu se změní sama sada otázek.

C – Poslední rovinou je vývoj společenských změn. Zdánlivě jde taky o změnu paradigmatu (filtru, perspektivy), ale není v ní možnost ověřovat jasně definované experimenty jako ve vědě. Je to zkrátka život v celé komplexnosti, kde se neustále střetávají protichůdné názory. Není tu žádná objektivní ani vědecká pravda, jde o střet hodnotový, možná i generační. Můžu jen nabídnout určitou interpretaci nebo postoj a nechat na čtenářích, kam se svobodně přikloní. Jinými slovy – nechci předělávat starého pána z jiného světa.
______________________________ ______________

Nyní rychle odpovědi na námitky, které často zaznívaly

JE TO PSANÉ PŘÍLIŠ ZAUJATĚ A VYCHÁZÍ TO ZE ZÁVISTI
S Radimem Uzlem jsme se v životě nepotkali, nemáme spolu profesně ani soukromě nic společného. Necítím k němu žádnou iracionální nenávist. Naprosto mi uniká, co bych mu měl závidět, pokud nechci být jako on a nechci žít jako on. Mám nyní nejlepší životní status, co jsem kdy měl. Můj racionální postoj se nezakládá na předem daných předsudcích. Naopak, nejprve jsem skládal dohromady jeho výroky a postoje. Jejich uspořádání do mnoha desítek bodů pak vykreslilo obrázek dlouhodobého profesního selhávání nejen dotyčného sexuologa, ale i médií, která mu dávají nekriticky prostor. Osobní je pouze to, že neustále musím myslet na to, v jakém světě bude žít moje devítiletá dcera. Tím nechci říct, že na určité věci člověk může přijít jedině, až když se mu narodí dcera. Jenom mi došlo, že všechny abstraktní ideály se stanou obhajované ne kvůli sobě samotnému.
______________________________ ______________

TEXTY JSOU OPOVRŽENÍ STARŠÍ GENERACÍ
Cítím být žákem starších lidí, k nimž vzhlížím – učitelů, které jsem osobně potkal, i autorů, které čtu a kteří silně ovlivnili myšlení konce 20. století a začátku 21. století. Tito lidé jsou dnes stejně staří nebo i starší, než je Radim Uzel. Cítím individuálně obdiv a úctu k těm starým lidem, kteří si to zaslouží. Sám věk ale není zásluhou.
______________________________ ______________

RADIMA UZLA VINÍM ZE VŠEHO ŠPATNÉHO NA LIDSTVU
Zabývám se pouze naprosto konkrétními body, výroky, nepravdami, polopravdami, demagogickými postupy, faktografickými omyly a zamlčováním konkrétních údajů, tak, jak jsou uvedeny jednotlivých dílech textu. Nevytrhávám výroky Radima Uzla z kontextu, kontext k nim vysvětluju, ale bohužel často musím i hledat, protože Radim on si s kontextem moc hlavu neláme. Vystavit někoho konfrontaci s jeho vlastními výroky a nikoli vymyšlenými kauzami není „plivání“ či snahou ho poškodit.
______________________________ ______________

JENOM SKUTEČNÉ OSOBNOSTI VYVOLÁVAJÍ SILNÉ REAKCE
Jestli je Radim Uzel silná osobnost, se teprve ukáže. Zatím ani nezareagoval na výzvu redakce Heroine, že může písemně reagovat na celý seriál. O kontakt se budeme pokoušet dál, protože kauza si zaslouží veřejnou debatu, která by neměla mít podobu souboje, v němž někdo vyhraje, ale kde se vyjasní vzájemné pozice. Věřte, že toho ještě dost nebylo řečeno, upřímně, většina postojů Radima Uzla je mi nejasných. Jeho psaný a veřejný projev pokládám spíš za mlhavý a rozpolcený. Můj cíl není nikoho zničit ale rozpovídat za hranici naučených frází.
______________________________ ______________

CO BUDE DÁL?
Na základě ohlasů bude seriál článků přepracovaný do knižní podoby, kde by měly být podchyceny některé nejasnosti a půjde o hodně jiný text, než vyšel na Heroine. (Datum vydání není nyní dané.) Pro mě jde každopádně o rozloučení se s úlohou veřejného feministy. Dál už nebudu psát na podobná témata samostatné články, nebudu chodit do veřejných debat a nebudu se účastnit různých polemik na sociálních sítích. (Kauza může mít nějaký dojezd, ale nebudu ho protahovat déle než měsíc dva.) Skutečně neplánuju žádný podobný materiál o nikom dalším a můžu odpřisáhnout, že to nenastane ani v budoucnu. Z jednoduchého důvodu – odteď budu primárně psát o filmech, pokud možno aktuálních premiérách a věnovat se databázi Kinobox. Jinak pracuju na rozsáhlé knize o filmových utopiích a dystopiích, což bude nejspíš moje téma na minimálně dekádu života. Na nic jiného nebudu mít čas.

Děkuju za pozornost, přízeň a podnětné diskuse!

+90
Reagovat

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

umfa | 2. 2. 2021 5:59

Za mě je škoda, že jste sérií článků pojal jako polemiku s někým koho jsem nikdy nečetl. O doktoru Uzlovi jsem věděl jen, že někdo takový existuje, ale jeho názory jsem neznal (a neznám ani teď, ani Vaše články mě nepřiměly abych si od něj cokoliv vyhledal). Ba i Vaše texty jsem na netu našel jen naprostou náhodou, můj první dojem byl, že zase někdo hluboce řeší problém který neexistuje a trošku křečovitě se snaží získat zájem jakési okrajové názorové skupiny. Nic ve zlém, jen jestli budete chtít porušit svůj záměr se problematikou už nezabývat, doporučuji dr. Uzla úplně vynechat a svůj postoj budovat ideálně ab initio a bez mezer vnucených strukturou názorů nějakého třetího autora. Indukované názory potom přenechte rejpalům a skeptikům v komentářích pod článkem :-)

-10
Reagovat
Zobrazit komentovanou zprávu
Naše tipy