„Chtěli mě zbít.“ Pro trans* děti je coming out ve škole těžký. Příbuzným je nutné nastavit hranice

Ve třetí třídě znali spolužáci Máru ještě jako dívku. O tom, že je ve skutečnosti kluk, věděla tehdy jen jeho nejbližší rodina a sexuoložka Hana Fifková – začal k ní chodit v sedmi letech, když bylo jasné, že život se špatnou genderovou identitou už nemůže zvládat. „Když mu bylo sedm, přišel s tím, že by chtěl umřít,“ svěřila se zdravotnice. Do čtvrté třídy už Mára nastoupil jako chlapec a do páté pod svým současným jménem. Rozhodnutí udělal sám: jeho maminka, dětská zdravotní sestra Barbora, ho v coming outu před třídou podpořila. Tou dobou už sama chápala, že Mára ze svých pocitů rozhodně nevyroste, o čemž původně pochybovala. O cestě Barbory k uvědomění, že její dítě je trans*, mimo jiné pojednává první díl seriálu s matkami trans* dětí na webu Heroine.cz.

Podobný postup ve škole při coming outu trans* dětí schvaluje také psychoterapeutka a adiktoložka Pavla Doležalová. Nejdůležitější součástí celého procesu je podle ní vlastnímu potomkovi naslouchat a nabídnout mu jen tolik pomoci a opory, kolik sám potřebuje. „Je důležité si předem říct, co komu sdělit v který moment, a nechat dítěti možnost, aby se rozhodlo samo. Někdy se děti vyoutují v rodině, ale ve škole už to sdílet nechtějí, což je potřeba respektovat a důvěřovat jim,“ říká pro web Heroine.cz. Podle průzkumu organizace Transparent z roku 2022 panuje mezi trans* lidmi nízká ochota svou genderovou identitu odhalovat ve škole: Přes 29 procent dotázaných uvedlo, že spolužáci a spolužačky nevědí, že jsou trans*. Ve vztahu k vyučujícím bylo číslo vyšší, o identitě dotázaných nevěděli ve více než 34 procentech případů. Menší počet coming outů už průzkum procentuálně zaznamenal pouze v pracovním prostředí, před kolegy a nadřízenými.

„Když za vámi přijde potomek s tím, že by se chtěl vyoutovat ve škole, je ideální se ho rovnou zeptat, co by od vás v tu chvíli chtěl,“ doplňuje Doležalová. Po dohodě je podle ní dobré s dítětem do školy jít a na pomoc si ideálně přizvat také profesionála, například psychologa. „Na školách už dnes tamní psychologové mají lepší informace. Připravuje se také materiál ministerstva školství, který by měl představovat metodickou podporu pro učitele. Existují i různé přednášky a workshopy, takže učitelé už jsou dnes opravdu mnohem informovanější.“ Slova Doležalové však bohužel neplatí vždy: Deník N minulý týden popsal případ učitelky, která napsala o svých trans* studentech hanopis a v hodinách kritizovala LGBTQ+ komunitu.

Zejména u mladších dětí, jako je Mára, by podle ní rodiče měli celý proces jemně řídit a potomka se snažit co nejvíc ochránit před negativními reakcemi. Právě letní prázdniny a následný začátek dalšího školního roku přitom považuje za skvělou příležitost, kdy coming out dítěti umožnit: podzimní návrat do třídy totiž podle ní představuje určitý rituál a nový začátek.

Problém nastal u spolužáků a zejména jejich rodičů. Luky se svěřil jediné spolužačce: brzy o něm ale věděli všichni, rodiče nevyjímaje. „Přišla jsem na třídní schůzku. Než začala, přihlásila se maminka a řekla: ‚Paní učitelko, ona se postavila před třídu s tím, že ode dneška ji mají oslovovat v mužském rodě a říkat jí Luky.‘ Ve skutečnosti to tak nebylo, byla to jen historka. Maminka to vytáhla dost nečekaně a já v tu chvíli měla v hlavě úplný guláš.“

I v případě Lukáše a Sabiny však v tu chvíli výborně zareagovala třídní učitelka. Rodičům vysvětlila, že mají Lukáše do budoucna oslovovat správně a vyhnout se tzv. deadnamingu, tedy používání rodného jména trans* osob i poté, co už svoji identitu daly najevo. Podle Barbory mají někteří rodiče dětí z Márovy třídy dodnes problém ji a jejího syna pochopit. „Někteří z nich to vůbec nepřijali. To mě velmi překvapilo.“

Mára se navíc po coming outu, který přišel ve třetí třídě, musel potýkat i se šikanou. O jednom krutém zážitku mi sám vypráví: „Byli jsme na hřišti. Paní učitelka mě posadila na lavičku, protože jsem zlobil. Zbytek dětí si hrál u stromu. Pak ke mně přišel jeden spolužák a řekl mi, že mám jít za nimi, protože mi chtějí něco říct. Tři další kluci mě ale zastavili a řekli mi, že mě tam chtějí zbít. Vymysleli to jeden kluk a jedna holka, kteří mě šikanovali dost dlouho,“ svěřuje se.

Barbora se podle svých slov snažila marně navázat kontakt s matkou jednoho ze zmiňovaných spolužáků. Problém teď řeší s Márovou pedagožkou. „Mára se teď drží víc v holčičím kolektivu. Dívky kolem něj jsou tolerantnější. Má ale i klučičí kamarády: hned první rok po tranzici ho pozvali na klučičí oslavu narozenin. Většina dětí se zachovala hezky,“ dodává. Podle Doležalové je potřeba situaci vždy individuálně posoudit a případně školu změnit úplně, pokud domluva s vedením nefunguje nebo rodiče odmítají převzít zodpovědnost za chování svých dětí.

Dalším potenciálně problematickým aspektem sociální tranzice trans* dětí jsou vztahy se širšími rodinnými příslušníky a známými, s nimiž děti přicházejí do styku. Podle Barbory se Márovi v rodině dostalo potřebné podpory – řada jejích přátel má prý ale dojem, že se tak trochu zbláznila, když tranzici řeší tak brzy. Musela se proto sama obrnit trpělivostí a nevyžádané rady a názory cíleně vyfiltrovat. Luky zase měl strach z vyoutování před babičkou a dědou. „Měl představení a věděl, že tam bude sedět táta s manželkou, s dětmi, a babička s dědou. Byla to spíš taková nutnost. Nevím, jak dlouho by to ještě před nimi skrýval. Vzali to ale dobře a já jsem za to moc ráda,“ podotýká Sabina.