Uzel zahradníkem 6. Lovci z Marsu a sběračky z Venuše
Sexuolog ve výslužbě Radim Uzel ve svých mnoha knihách, článcích a rozhovorech zachází s pojmy, jimž zjevně nerozumí. Letité Uzlovo působení v médiích i na živých přednáškách se spolupodílelo na tom, že širší veřejnost tápe v tom, co to je gender, patriarchát nebo sexismus. Případně věří, že existuje „mužský“ a „ženský“ mozek, že od pravěku jsou muži lovci a ženy sběračky, a toto „přirozené rozdělení“ ospravedlňuje třeba to, že muži jsou více v politice a ženy více v domácnosti.
Slovo gender zní mnoha uším jako jakési zlé zaříkadlo, co k nám vtrhlo násilím a nutí nás ho používat tam, kde jsme si věci dříve tolik nekomplikovali a měli je v jedné škatulce. Lidé nechtějí množit jsoucna, protože jim logika velí mít vše co nejjednodušší, a neradi se učí nové věci. Když Simone de Beauvoir v 50. letech minulého století napsala, že „žena se ženou nerodí, ale stává“, byla to na tehdejší dobu poměrně skandální myšlenka a mnozí se s ní nesrovnali dodnes.
Gender studies navzdory populárnímu přesvědčení nepopírají existenci biologického pohlaví. Jediné, co říkají navíc, je to, že se ve své ženské či mužské identitě lišíme ještě na jedné úrovni – a tou je výchova, v rodinném i celospolečenském měřítku. Gender studies v žádném případě neříkají, že „pohlaví je sociální konstrukt“. Pohlaví je pohlaví, dáno primárně chromozomy a dalšími biologickými znaky, rodíme se s ním. Ovšem to, jak máme „hrát svou roli“, jak být mužem nebo ženou, otcem, synem, matkou, dcerou, bratrem, sestrou, manželem, manželkou, milencem, milenkou, dědečkem, babičkou, to se musíme učit.
Na různých místech planety v různých dobách panovalo mnoho různých pravidel a lidé se snažili dostát různým vzorům. A často byli deprimováni nebo i trestáni za to, když se přizpůsobit nedokázali. Gender tedy jednoznačně je sociální konstrukt, každé společenství si ho vytváří specificky. Neznamená to však, že tím pádem je takový konstrukt nějak méně reálný nebo platný. Pokud věříte, že „každá správná žena má mít doma uklizeno a má mít děti“ nebo, že „každý správný chlap rád pije pivo a má fyzickou sílu“, má to zásadní vliv na to, čemu se v životě věnujete, jak se chováte a co vyžadujete od ostatních. Případně jak moc se cítíte oprávněni je „opravovat“ či soudit, když se chovají jinak.
Nerovnost už neexistuje?
Podvojnost pohlaví a genderu člověk pozná, kdykoli nedělá něco, co se konvenčně očekává, že jako muž nebo žena dělat bude. V dávnějších dobách muži běžně nosili dlouhé vlasy, ale ve 20. století se přísně dbalo na jejich krátký sestřih, jinak by muž byl okamžitě označen za zženštilého. Proto bylo takovou kulturní revolucí, když se v 60. letech mladí muži začali odmítat stříhat. Čelili přitom i krutému bití a policejní šikaně. Příkladů genderových požadavků, nesouladů a proměn můžeme najít stovky, možná tisíce. K jejich chápání člověk musí znát co nejlépe historii, zatímco biologie jde poněkud stranou.
Seriál Uzel zahradníkem
„Je to příručka, jak rozetnout uzel dezinformací jednoho člověka, který za několik dekád svým působením ve veřejném prostoru napáchal mnoho škod.“ Přečtěte si všechny díly seriálu o „populárním sexuologovi“, který ve svých vystoupeních, článcích i knihách pomáhá betonovat ty nejnepěknější předsudky.
2. Polovina ohlášených případů obtěžování je vymyšlená“
3. Sáhl jí před třiceti lety na koleno
4. Svatba jako řemen a soud jako fraška
5. Feministky ošizené o otcovskou lásku
6. Lovci z Marsu a sběračky z Venuše
7. Ženy v politice, u soudu, v reklamě a pornu
8. Já bych ty intersexy zakázal, každého jenom otravují
To, jestli ženy mohly mít majetek, studovat, sportovat, volit ve volbách, podat žádost o rozvod, jít na potrat nebo řídit auto či firmu, se v dějinách často omezovalo i na základě údajných biologických nedostatků – hormonální nebo nervové soustavy. Dnes víme, že to byly pseudovědecké konstrukce, zakrývající čistě společenský nátlak. Možná by se zdálo, že všechny základní problémy již byly vyřešeny. Od 60. a nejpozději 70. let už ženy skoro všude na světě můžou skoro všechno. Problém je, že ono „skoro“ znamená spíš „velmi vzdáleně“. Důvody, proč tomu tak je, jsou složité, ale rozhodně ne „přirozené“. A protože se jako společnost vyvíjíme a jazyk se vyvíjí s námi, vyvstává i větší potřeba pojmy definovat, oddělovat a všímat si, když jsou v nesouladu. Gender není pohlaví, a naopak. Pohlaví je biologické, přírodní a neměnné. Gender je sociální, kulturní a proměnlivý.
Nečekám od osmdesátiletého sexuologa, že bude dokonale ovládat sociologickou terminologii. Ostatně definice genderu není nějak matematicky přísná, jedná se o neostrý pojem. Nepochopitelné ale je, pokud má Radim Uzel potřebu používat některé termíny zcela špatně, a ještě se tvářit, že provádí osvětu. V knize Užitečné pohlaví z roku 2012 na straně 115 píše: „V rozšířeném významu je gender možno přeložit jako pohlaví.“ Ne, opravdu ne. O tom zde už dobrou čtvrthodinu hovoříme, Plho!
Falus není penis
Kořeny Uzlova směšování biologické a sociální stránky věci se projevují už u nepochopení toho, co znamená slovo falus. V knize Sexuální mýty a pověry z roku 2018 se na straně 38 objevuje tato pasáž: „Mnozí příslušníci mužského pohlaví bývají občas jakýmisi sexšovinisty, jejichž hlavním vyznáním je takzvaná falická ideologie. Pouze to, co pochází ze ztopořeného přirození – falu, je to nejlepší, nejhodnotnější a jediné potěšení přinášející. Boj proti těmto falokratům obsazuje v moderní sexuologii jedno z nejfrekventovanějších bitevních polí.“ Prakticky shodný výrok pak najdeme i v knize Jak se žije padesátkám na straně 166, kde Uzel tvrdí, že falickou ideologií je to, že někdo „považuje mužský, pokud možno ztopořený penis za počátek a konec všech sexuálních aktivit“. Proti tomuto názoru je prý potřeba bojovat a „odsuzují to k zániku nejen militantní feministky, ale všichni rozumně uvažující lidé“.
Je až kouzelné, že pokud Radim Uzel náhodou bojuje proti šovinismu, a dokonce si myslí, že v tomto bodě stojí s těmi ošklivými militantními feministkami na jedné straně barikády, tak si plete pojmy s dojmy. Byl to už Sigmund Freud, kdo začal mezi penisem a falem rozlišovat. Penis je pohlavní orgán, zatímco falus je symbol mužské moci a dominance. Penis a svou potenci dnes muži obvykle neukazují (čím jsou oblečenější a civilizovanější, tím méně vystavují své pohlaví nebo svaly, vyceněné tesáky či rudé zadky jako paviáni). Falem je pak cokoli zástupného. Kopí lovce nebo meč rytíře, královské žezlo.
Kolik těch výhod pro ženy v dnešním světě ale reálně existuje? Může vás ještě utěšit, že vás někdo přednostně pustí na potápějící se lodi do záchranného člunu? Kolikrát v životě se ale s vámi potápěla loď?
Dnešní falické symboly jsou velké doutníky při projednávání velkého byznysu nebo politických rozhodnutí. Falem může být i velké nebo obecně drahé auto. Falus je zástupný znak za něco, co v reálnu vůbec nemusí existovat či mít srovnatelně mocnou podobu a aktivitu, může jít o pouhou zástěrku, fíkový list. Falus může být cokoli, čím dáváme najevo nadřazenost a u čeho muži předpokládají, že si tím získají autoritu. Dlouhý vous, určitý typ účesu, výrazná kravata či spona na opasku, špičaté boty, vysoký cylindr, zlatý řetízek, luxusní hodinky apod. Cokoli, co říká „tento muž je vůdce a má moc“.
Výrazy falus a penis se nejenom nepřekrývají, ale jde o určitou pojmovou opozici. Freud tím v jistém ohledu předešel právě i dělení na pohlaví a gender, opozici, která Radimu Uzlovi dělá již několik dekád problémy. Falokracie je vláda mužů nad ženami převážně v společenské, nikoli sexuální soukromé oblasti. Falokracie je zároveň synonymem patriarchátu. Pojem patriarchát se nyní používá častěji právě proto, že u něj nedochází k záměnám s biologickým pohlavím, aby bylo možné odlišit, že nadvláda a zvýhodňování nepocházejí z fyzické nadřazenosti.
Pustí vás do člunu potápějící se lodi
I patriarchát je dnes brán jako sprosté slovo. Jako by nám pořád připomínalo něco špinavého a shnilého v systému, v němž žijeme. Jenomže ono není nad čím váhat. Může se nám nelíbit samotné slovo, ale data nelze popírat. Mužů je v populaci jen o maličko víc, ale podle zprávy OXFAM vlastní celkově o 50 % víc majetku než ženy. A jakmile dojde na sféru miliardářů, dominují tu muži zásadně. V žebříčku nejbohatších lidí světa sestaveného magazínem Forbes je pouze 11 žen v první stovce a celkem 18 žen v první dvoustovce, přičemž velká část z nich navíc nevlastní majetek výhradně, ale v páru s manželem nebo jako rodina, což je u mužů mnohem méně časté.
Co se týče politiky, loni bylo žen celosvětově v parlamentech jen 24,5 % a pouze 8 % žen bylo premiérkami a 2 % žen prezidentkami. Jak zjistila oxfordská akademička Farida Jalalzai, 75 % všech premiérek a prezidentek v celé moderní lidské historii se objevilo až po roce 2000, což zní až neuvěřitelně. Vzhledem k tomu, že premiérky a prezidentky vzcházejí z demokratických voleb, a nikoli kvót, je zjevné, že se situace mění na základě toho, jak se vyvíjí veřejná debata. Zároveň ale vidíme, jak obrovsky byly ženy dosud v politice podreprezentovány (a prakticky stále jsou). Neexistuje žádná konečná ideální meta 50/50, protože nikdo neví, jak se společnost může vyvíjet, ale nynějších 25/75 působí jako výsměch. Tvrzení, že ženy do politiky nechtějí, také není pravdivé, protože jinak by těžko jejich počty v ní tak závratně rostly.
Patriarchát však znamená nejenom málo žen v politice a byznysu, ale i v soukromé sféře. Projevuje se v naší každodennosti. Jak nesmírně pečlivě pomocí analýz velkých dat ukazuje v knize Neviditelné ženy novinářka Caroline Criado-Perez, svět je v mnoha jednotlivostech doslova tvořen pro muže: některé mobilní telefony se drží ženám špatně v rukou, záchranné pásy v autech jsou kalibrovány na velikost mužů, některé léky, co fungují na muže, na ženy nezabírají nebo ani nejsou testovány. Hůř se vám píše na přístroji, který používáte denně, a můžete snadněji zemřít, kdykoli nasednete do auta, můžete mít zdravotní komplikace, i když se řídíte radami lékařů – jenom proto, že jste žena.
Často se vynoří protiargument, že ženy jsou přece také zvýhodňovány. Kolik těch výhod v dnešním světě ale reálně existuje? Může vás ještě utěšit, že vás někdo – možná – přednostně pustí na potápějící se lodi do záchranného člunu. Kolikrát v životě se ale s vámi potápěla loď? Ženy nepůjdou bojovat do války – kterou ale dnes z velké části obstarávají bombardéry a drony a skutečné konflikty se vedou kybernetickou cestou. Jako žena zřejmě nebudete vynášet pračku do pátého poschodí. Stejně jako váš partner, který si na to zaplatil profesionály. V dnešní době opravdu spíš platí, že „žena potřebuje muže asi tak jako ryba bicykl“, což je vtipné heslo, které razila už na přelomu 60. a 70. let všestranně nadaná spisovatelka, filmařka a politička Irina Dunn. Platí to samozřejmě jen s ohledem na klasickou dělbu práce. Emoční podporu, kterou ženy naopak potřebují a chtějí, však můžou často čekat jen od mužů, kteří se vymkli tradiční výchově a umějí lépe projevovat city a účast.
Žena pečovatelka a ošetřovatelka
Radima Uzla reálné sociální problémy nezajímají a vlastně je jedno, co si myslí o genderu či patriarchátu, byť nás může zarážet jeho touha o tom duchaprázdně mluvit. Alarmující ovšem je, když se začne ohánět „vědeckými argumenty“, které žádnou vědou nejsou, ve snaze ospravedlnit rozdělení rolí ve společnosti. Tady k němu již nelze mít žádnou smířlivost a je nutné označit ho otevřeně za šarlatána.
Základní poznání, jež si z pozorování společnosti můžeme odnést, je, že lidé jsou neuvěřitelně různorodí a většinou v sobě mají obrovský skrytý potenciál, který můžou naplnit, pokud necítí různé vnější překážky.
Proruskému dezinformačnímu webu Sputnik News 13. února 2019 poskytl rozhovor, v němž nás oblažuje touto prehistorickou exkurzí. „Odpradávna byl muž lovec a žena ochránkyní krbu. To je klišé, které má svou reálnou podstatu. Žena musela pečovat o domácnost, zatápět v krbu, obsluhovat děti. Muž šel na lov. Na lovu často v lese muži zabloudili, neulovili nic. Hezky si pokecali. Vrátili se domů a už měli večeři připravenou, byli ale celkově i hrdinnými lovci. Zkrátka tlustospisy jsou psány o mužském a ženském mozku, o jejich rozdílných povahách. Už se tak rodíme. Je to červená nit táhnoucí se vědeckými spory, zda ženská se stane ženou, protože je jí ta role vnucena, že se to musí ‚ve vlastním zájmu‘ naučit… Vůbec to není pravda. Ona se už taková narodí, mozek už má tak uzpůsoben. Je lepší ošetřovatelka, opatrovatelka. Proč si myslíte, že je desetkrát více zdravotních sester než bratrů? Žena má k tomu sklon.“
Dříve, než se dostaneme k tématu mozku, nelze nezmínit fakt, že ženy se věnují pečovatelským povoláním více zkrátka proto, že je to levná, podceněná práce, a panuje úzus zaměstnávat ženy na takových pozicích. Je to ostatně hlavní argument při vysvětlování, jak vzniká platová nerovnost (tzv. gender pay gap). Péče se považuje za samozřejmou, ale fakticky nehodnotnou. Mluví se o ní vznešeně, ale reálně tomu odměna neodpovídá. Ženám se pak sugeruje, že to přece dělají z „přirozeného sklonu“. Kdyby mělo pečovatelství větší prestiž a vyšší ohodnocení, budou se mu muži věnovat násobně víc. S genetickým nastavením mozku to má každopádně pramálo co dělat. Většina takovýchto konfigurací je daná historicky, ale v dané etapě dějin se to vysvětluje „přirozeností“. Až přijde v nejbližších dekádách další vlna automatizace a s ní pečovatelští roboti, ženy tato povolání dělat přestanou.
Nejde o to popírat, že ženy se starají víc o děti v první fázi jejich vývoje. To ale není důvod, aby se pak staraly celý život o všechny. Existuje obrovské procento mužů, kteří se neumějí postarat sami o sebe jen proto, že k tomu nebyli nijak vychováni. Mužům přitom péče není nijak cizí. Dříve, pokud zemřela matka při porodu, se chudší muži museli o děti postarat. Dnes není zase nijak nezvyklé, že se starší muži starají o nemocné a umírající manželky. Současní muži na rodičovské dovolené potvrzují, že nikdy neměli lepší kontakt s dětmi a že si více váží své partnerky. Objevit v sobě tuto stránku osobnosti je povznášející a posiluje to vztah.
Základní poznání, jež si z pozorování společnosti můžeme odnést, je, že lidé jsou neuvěřitelně různorodí a většinou v sobě mají obrovský skrytý potenciál, který můžou naplnit, pokud necítí různé vnější překážky. Čím více bude společnost muže pozitivně stimulovat k péči pro ostatní, tím se na ní budou podílet rovnějším dílem.
Geny zabudované v mozku
O rozdílných mozcích a genech mluví Radim Uzel často. V knize Jak se žije padesátkám dokonce na straně 199 zmiňuje bez jakýchkoli dalších detailů jakýsi svůj tajemný výzkum. „Často se diskutuje o otcovské péči o malé děti, dokonce se zřizuje speciální otcovská dovolená. Myslíte si, že mužská péče je stejně kvalitní a láskyplná? Každá žena má už ve svém mozku zabudované pečovatelské geny. Muž jako lovec a žena jako ochranitelka domácího krbu představují po tisíciletí zažitý stereotyp našeho živočišného druhu. Také psychologické výzkumy nám potvrdí, že ženy ovládají ošetřovatelství lépe a kvalitněji. Samozřejmě i zdravotní bratr se vycvičí a většina tatínků děťátko vykoupe a přebalí. Myslíte si však, že jim to přináší totéž potěšení jako ženám? Že to dělají naprosto stejně kvalitně? Náš výzkum o tomto závěru lehce a zcela politicky nekorektně, ale upřímně pochybuje.“
Žádná z publikací Radima Uzla není ve všeobecně uznávaných databázích vědeckých prací (Scopus, Web of Science, PubMed), takže si o kvalitě jeho výzkumů můžeme předem dovolit pochybovat. Je fascinující, že v žádné své knize ani článku Radim Uzel nikdy neuvádí titul ani autory oněch tlustospisů, neuvádí ani žádné argumenty pro nebo proti a celkově se neobtěžuje vůbec ničím. Kdyby se vůbec začal obtěžovat, zjistil by, že nejde jen o vědecký spor, ale spor společenský (zda si z vědy můžeme něco vyvozovat pro veřejný a soukromý život), a silně jde i o spor metavědecký, metodologický. Tedy jak si nastavujeme kritéria, že vůbec nějaké vlastnosti přisuzujeme mužům a ženám, a jak se to dá nezaujatě zkoumat.
Vědecká novinářka Angela Saini v roce 2017 vydala knihu Od přírody podřadné, kde pečlivě rozebrala historické omyly, jichž se vědci dopouštěli při zkoumání rozdílů mezi muži a ženami. Muži a ženy se bezpochyby nesmírně liší imunitním systémem, kdy ženy díky vyšší hladině estrogenu a progesteronu a dvěma chromozomům XX dokáží žít déle a mít celkově větší odolnost, kterou potřebují kvůli těhotenství. Jsou sice častěji nemocné, ale umírají později. Jakmile dojde na rozdíly mozků, inteligence, ale i jejich používání, jsou rozdíly minimální.
Dodnes však koluje vlivná teorie psychologa Simona Barona-Cohena, že muži mají sklony k systematizaci (racionalitě) a ženy k empatizaci (emocionalitě). Svou teorii podložil experimentem na miminkách, která se měla dívat buďto na závěsný mobil, anebo fotku lidské tváře. Podle Barona-Cohena chlapci preferovali „mechanický“ mobil, zatímco holčičky „empaticky“ upřednostnily tvář, z čehož vyvodil dalekosáhlé rozdíly v mužských a ženských mozcích. Jeho proslulý výzkum z roku 2000 se ale ukázal být plný chyb. Pomocná výzkumnice například předem znala pohlaví zkoumaných miminek, čímž porušila pravidlo dvojitého zaslepení. Většina miminek neprojevovala žádné preference, a pouze 40 % chlapečků a 36 % děvčátek reagovalo očekávaně „mužsky“ nebo žensky“, zatímco 25 % chlapečků reagovalo „žensky“ a 17 % děvčátek reagovalo „mužsky“. Ani autor výzkumu, ani nikdo další nebyl schopen výsledky experimentu replikovat, čímž se opět potvrzuje, že šlo o špatnou vědu.
Jiná špičková neurovědkyně Daphna Joel, specializující se na porovnávání velkého množství studií, uvádí, že podíl lidí s exponovaně „systematickým“ nebo „empatickým“ mozkem je pouhých 8 %, čili přesně naopak, než jak tvrdí šarlatáni typu Johna Graye, autora proslulé příručky Muži jsou z Marsu a ženy z Venuše (tedy že typicky mužské a ženské vlastnosti má až 90 % lidí). Tým neurovědkyně Lise Eliot dokázal na šestitisícovém vzorku lidí, že ženy nemají lepší slovní paměť, lepší sociální dovednosti a nejsou emočně otevřenější. Všechny ty „láskyplnější maminky než tatínkové“ jsou zkrátka mýtus.
Asi nejvíce alarmující je zjištění neurovědkyně Giny Rippon, která vysvětluje, že i omyly v měření o jeden milimetr krychlový v mozkové tkáni mohou být nesmírně zkreslující. „Vědci ale čelí obrovskému tlaku na publikování výsledků a časopisy dávají přednost závěrům, které jsou statisticky významné.“ Většina výzkumů přitom neukazuje rozdíly téměř žádné, takže nejsou publikovány a plavou jako ledovec pod hladinou. Znovu a znovu se při podrobném zkoumání dostáváme k tomu, že čím je metoda vědečtější a přesnější, tím menší rozdíly mezi mužskými a ženskými mozky zaznamenáváme.
Sběračky a pasivní sexuální příjemkyně
Byli muži výhradně lovci a ženy sběračky a ochránkyně ohně? I tady Angela Saini rozbíjí letitý mýtus na padrť. Jen si k tomu nebere na pomoc neurovědce, ale kulturní antropology. Čím více se dozvídáme o minulosti, tím je jasnější, že dříve neexistovalo žádné přesné dělení mužských a ženských rolí. Ostatně nedává ani smysl, proč by ženy nemohly dokonce i zcela samostatně lovit drobnou zvěř a ptáky nebo ryby. Pokud nebyly v pokročilejším stádiu těhotenství nebo brzy po porodu, nebyl důvod neúčastnit se lovu, protože větší skupiny tak měly vždy větší šanci na získání potravy. Děti přitom běžně hlídaly babičky, jejichž evoluční úloze Saini věnuje další kapitolu. Vidět v kmenovém ohni ekvivalent rodinného krbu (nebo dokonce patriarchální domácnosti) je naprosto zavádějící. Jak ukazují nejnovější výzkumy, v kočovných skupinách pravěkých lidí několik tisíc let př. n l., mohly ženy tvořit až polovinu lovců velkých zvířat. Padají i představy, že samci bývají vůdci smeček nebo stád.
Sexistické chování je, že se chovám jako muž?
Radim Uzel předkládá v loňské knize Zvíře nadržené ještě jinou překonanou teorii. „Nejpodstatnějším znakem lidské párové sexuality je pak nesporně nevybíravý zájem samců a vybíravá pasivita samic. (s. 18) Představy vycházející z viktoriánské morálky vidí muže jako pudy ovládaná zvířata, kteří tzv. ojedou, co se hýbe, a ženy jako oběti cizího chtíče. Výzkumy o ženské nevěře, ale i o aktivním výběru partnerů dnes již dokázaly, že ženy nejsou zdaleka tak cudné a pasivní, jak jim to vnucovala společnost před staletími. A nebyly takové nejspíš nikdy v historii, a dokonce leckdy byly i otevřeně zcela opačné. Naopak ze zvířecího chování vycházející pojem "alfa samec", který se používá pro popis mužské vůdčí i sexuální dominance, se ukázal jako od základu chybný. Poprvé ho použil biolog L. David Mech v roce 1970 pro chování ve vlčí smečce a poslední dekády se snaží zastavit další publikace oné studie, protože své tehdejší závěry zcela přehodnotil.
Radim Uzel navzdory tomu výraz alfa samec dál a často používá. V již dříve zmiňovaném rozhovoru s Pavlem Štruncem v Reflexu z října 2018 se Uzel také řečnicky táže: „Sexistické chování je, že se chovám jako muž? V tom případě je to v pořádku.“ Ponechme pro teď stranou, že říct, že „chovám se jako muž, takže je to v pořádku“, aniž by přitom v takovém chování bylo cokoli heroického, je esencí životní lenosti, otupělosti a nechutné spokojenosti sama se sebou. Horší je, že sexuolog s padesátiletou praxí tu nerozlišuje mezi sexuálním a sexistickým chováním.
U sexismu samozřejmě nejde o sex, ale o představu, že všechny ženy (a všichni muži) jsou víceméně stejní a že ženy a muži jsou v podstatě odlišné druhy. (Toto přesvědčení v projevech Radima Uzla zaznamenáváme nesmírně často, půjde až o desítky výskytů za poslední dekády.) Sexismus je také víra, že ženy mají dělat jen určité věci a jiné ne, že nemají určité intelektuální schopnosti, že něco automaticky neumějí a nechápou. Je to představa, že ženy existují především jako objekty pro mužské potěšení. Sexistické vynucování může být násilné, fyzicky i psychickým vydíráním, může ale vypadat i jako projevy zdánlivé starostlivosti („Neměla by ses už vdát a mít děti?“), které nakládají na lidi zbytečný tlak a jsou ve skutečnosti převlečenou výčitkou.
V širším pohledu je sexismus neschopnost přiznat hodnotu životním alternativám. Je to stejně jako rasismus vada v myšlení, nesprávně rozvinutá schopnost generalizace. Ano, hodně Romů je odsouzeno za krádeže, ale to neznamená, že všichni, ani že většina Romů krade. Ano, hodně ženám vyhovuje starat se o děti a domácnost, protože prostě chtějí, situace na pracovním trhu nebo v místě, kde žijí, pro ně nemusí být momentálně příznivá, zatímco v domácnosti mají pocit, že věci mají pod kontrolou, případně se cítí užitečné. To, že to dělají více, je jenom společenská konvence a druh nátlaku, kterému se s různou mírou dobrovolnosti přizpůsobily.
Když je to přírodou dané, nejde to změnit
Čím více se u mezilidských vztahů argumentuje biologií, tím více ztrácíme schopnost obyčejné lidské dohody. Když je to deterministické, nedá se s tím nic dělat. Ale pokud k tomu tak nepřistupujeme, umíme to změnit. Kromě toho, že to je pravdivé, je to i výhodné. Mimochodem, úplně stejné je to v případě rasismu – pokud věříme na to, že vlastnosti lidí jsou primárně geneticky dané a nejsou změnitelné výchovou a sociální politikou, tak nemáme jiné řešení než ghetta, koncentráky a genocidy, případně aspoň hospodské nadávání. Mozek je ovšem tvárný a pouhou změnou prostředí dokáže poskočit o mnoho IQ bodů. Dáte dítěti z chudé rodiny vlastní pokojíček a počítač a z propadlíka máte solidního průměrného žáka. Geny jsou pouze potenciál, který se nějak aktualizuje v sociálním poli. A pravidla hry na poli můžeme vyjednávat a měnit.
Jestli Uzlova generace (a dokonce i někteří z generací po něm) trpí utkvělou představou, že ženy v manželství jsou automaticky (a „přirozeně“) protivné megery, k čemuž jde najít spoustu citátů, příhod a „vtipů“, asi by bylo dobré ptát se proč. Třeba je to tím, že se jejich mužští partneři nedovedou podílet na chodu domácnosti a péči o děti tak, aby z toho ženy nebyly frustrované. A opravdu je nějak přírodně dáno, že ženy musí být frustrované? Je to tak nesmírně komplikovaná myšlenka, nebo jde zkrátka jen o to, že muži typu Radima Uzla tento stav nechtějí změnit a je pro ně výhodnější mít doma „full service“ a k tomu si občas vyposlechnout nějaké manželčino hudrování, než aby museli vyvinout námahu celkové břemeno starostí a péče trochu rozložit?
Z Uzlových knih to samozřejmě zjistit nelze, o svém soukromí v nich mluví minimálně. Problém je, že si z jeho knih můžou muži i ženy brát poučení, že „starostlivost je ženám biologicky dána“, ačkoli to nemá oporu v genetice ani neurologii. Věda nás neopravňuje k žádnému jednomu ideálnímu modelu uspořádání vztahů mezi lidmi.
Ženy kojí a muži rubají uhlí
Rozdíly v inteligenci, ale i celkovém fungování mozku u mužů a žen jsou minimální, rozdíly ve fyzických schopnostech jsou značné. Co si z toho ale vyvodit? Obvykle nabízené dělení na muže-horníky a ženy-matky v domácnosti dnes padá. Uhelný průmysl je zastaralý, hornické oblasti trpí obrovskou nezaměstnaností a brzy celá tato éra skončí. I armádními testy v dnešní době vysoké profesionalizace neprojde ani většina mužů. Reálně není moc co porovnávat a skutečné společenské nerovnosti se odehrávají v oněch 98–99 % „zbylého“ světa, ne v minoritních světech armády, horníků, stěhováků či vrcholových sportovců. V naprosté většině dnešních profesí se ženy mohou uplatnit stejně dobře jako muži, pokud jim v tom muži nebudou hloupě, sobecky a sexisticky bránit.
Lze se domnívat, že ani tomuto vysvětlení sexismu by Radim Uzel nechtěl rozumět. Možná mu pomůžou svědectví o tom, jak se chovají instruktoři v autoškolách (kde se přidávají často nejen sexistické, ale vyloženě i sexuální narážky), nebo možná o tom, co běžně zažívají a slýchají mladé doktorky od svých pedagogů, nadřízených a kolegů. Pořád chce někdo tvrdit, že to nemá na nic vliv, případně že si „ženy musejí zvyknout“?
Lidem, co jsou údajně hrdí sexisté, nezbývá říct nic jiného než to, že neuvažují logicky, pokud chtějí sexismus obhajovat jako „normální“. A jejich jedinou záchranou je to, že s tím můžou kdykoli přestat a toto přesvědčení opustit. Právě tím prokážou svou inteligenci a cit.
Aktuální číslo
- Kulturní války režisérky Barbary Herz
- Může být matka dobrý „vědec“?
- Jak vychovat odolné děti
- Rodičovská půl na půl
