Heroine do schránkyPředplatit časopis
Předplatné časopisu

Uzel zahradníkem 8. Já bych ty intersexy zakázal, každého jenom otravují

Kamil Fila | 19. 1. 2021 | 56 komentářů | Seriál | 9 551

Autorkou ilustrace exkluzivně pro Heroine je ToyBox.

Až doposud byla většina dílů seriálu o veřejném působení sexuologa Radima Uzla zaměřena na témata, kde nehrála roli lékařská erudice, ale pouze jeho osobní názory na společnost. Pokud jde ale o sexuální orientaci nebo odpověď na populární otázku, kolik vlastně rozeznáváme pohlaví, měla by mu jeho letitá praxe v oboru být přinejmenším užitečná. Vědecký vývoj ale zaspal o tři dekády a chybí mu i základní pojmový aparát.

Radim Uzel měl na počátku 90. let poměrně pokrokové názory na homosexualitu. Rozumně tvrdil, že homosexualita není úchylka ani nemoc, nedá a ani se nemá léčit. V 90. letech tím pomohl řadě gayů, leseb i jejich rodinám. Čím je starší, tím víc se bohužel ukazuje, že další vývoj poznání nejenom ignoruje, ale dokonce ho i aktivně bojkotuje. Mým cílem není rozpoutat další kolo kulturních válek o „sexuální minority“. Pouze načrtnout, co se nového stalo v medicíně a co si z toho můžeme odnést my, laici.

Jakési myšlenkové jádro svého přístupu představil Radim Uzel v nechvalně proslulém rozhovoru v pro-kremelském médiu Sputnik News z 13. února 2019. Na návodnou otázku či snad komentář o „době vymknuté z kloubů, v níž ženy nejsou ženami a coby úspěšné sportovkyně zavdávají díky svým výkonům podezření, že jsou přestrojení muži“, odpovídá: „Ty intersexy někdy mají více mužských hormonů, takže je logické, že pak ony výkony jsou lepší. V podstatě si myslím, že dnešní společnost si vymyslela nesmírné nesmyly, že kromě mužského a ženského pohlaví existuje řada ještě dalších pohlaví, což je ale hrubý nesmysl. Příroda to zařídila tak, že člověk je buď muž, nebo žena. Muž může mít eventuálně sklony k aktivování stejného pohlaví, nebo se eventuálně jiným pohlavím také cítí. To jsou ale velké rozdíly a je to dnes vše házeno do jednoho pytle – že prý jde o člověka s neurčeným pohlavím. (…) To je dle mě nesmysl. Určující je zárodečná žláza – máte buď varlata, nebo vaječníky. Zde jsou karty zcela jednoznačně rozdány. Mohou být různé přírodní omyly, které mohou působit jako intersex, ale to pohlaví zůstává. Marná sláva, poněvadž neexistuje žádný 100% hermafrodit. Že by jedinec byl i muž, i žena? Je to buď to, nebo ono.

Pět úrovní pohlaví

Přiznávám, že ani já jsem nepřišel na způsob, jak jednoduchými slovy popsat, jak se dnes věda k pohlaví staví. Jakmile si totiž o tématu začnete číst více, zjistíte, že je neuvěřitelně složité. Moderní biologie se podobá kvantové fyzice, kdy s každým dalším krokem do hlubin hmoty máte pocit, že realita je čím dál víc neskutečná, nelogická a vzpírající se zdravému rozumu.

Seriál Uzel zahradníkem

Ilustrace Toybox

Je to příručka, jak rozetnout uzel dezinformací jednoho člověka, který za několik dekád svým působením ve veřejném prostoru napáchal mnoho škod.“ Přečtěte si všechny díly seriálu o „populárním sexuologovi“, který ve svých vystoupeních, článcích i knihách pomáhá betonovat ty nejnepěknější předsudky.

1. Když sexuolog škodí

2. Polovina ohlášených případů obtěžování je vymyšlená“

3. Sáhl jí před třiceti lety na koleno

4. Svatba jako řemen a soud jako fraška

5. Feministky ošizené o otcovskou lásku

6. Lovci z Marsu a sběračky z Venuše

7. Ženy v politice, u soudu, v reklamě a pornu

8. Já bych ty intersexy zakázal, každého jenom otravují

9. Uklidit, uvařit a nezatěžovat starostmi

10. Kudy vane duch českého šovinismu

Radim Uzel se každopádně mýlí, když tvrdí, že pohlaví jde určit pouze z chromozomů a genitálií. Cyril Höschl, který má profesuru z medicíny a stále vykazuje akademickou činnost, popsal pro Český rozhlas pět základních rozlišovacích znaků. „Pohlavní diferenciace probíhá na několika na sobě nezávislých úrovních. Jedna úroveň je chromozomální: jestli má jedinec samičí chromozomy XX nebo samčí XY. Ale pak je taky gonadální pohlaví, tzn. zda má varlata, nebo vaječníky. Pak je genitální pohlaví, tj. zda má penis, nebo dělohu a pochvu. Pak je hypotalamické pohlaví, které rozhoduje o tom, jestli máte mužskou, nebo ženskou hormonální soustavu. A potom taky samozřejmě psychické pohlaví. A teď si představte, že každou tu úroveň rozdělíte na muž, žena a něco mezi a budete je mezi sebou kombinovat. To znamená: chromozomálně je to třeba muž, psychicky je to žena, hormonálně něco mezi. Pak zjistíte, že máme minimálně 63 pohlaví. Existuje na to tabulka.“

Bioložka Rebecca R. Helm z University of North Carolina, která se problematice dlouhodobě věnuje, napsala twitterové vlákno o tom, jak nesmírně je určování pohlaví komplikované. Mluví například o SRY genu respektive jeho proteinu, který se navazuje na mužské geny. Občas se ale stane, že se odlípne od chromozomu Y a naváže se na chromozom X. Pak jste tedy fyzicky žena, chromozomálně muž a geneticky žena. A stejně komplikované to může být na úrovni hormonální.

Buňky k tomu mají také co říct,“ dodává. „Mají receptory, které ‚slyší‘ signál od pohlavních hormonů. Někdy ale ty receptory nefungují. Jako mobil v nastavení nerušit. Zavoláte buňkám a ony to nezvednou. Znamená to, že pak můžete být geneticky samec, nebo samice, chromozomálně samec, nebo samice, hormonálně samec, nebo samice, nebo nebinární, s buňkami, které mohou slyšet, nebo neslyšet, samčí, nebo samičí, nebo nebinární zavolání. A to vše vede k tělu, které je samčí, nebo nebinární, nebo samičí. Zkuste si sami nějaké kombinace. Vidíte, jak je to matoucí? Dokážete přesně určit, co je příčinou biologického pohlaví? Je fér podle toho někoho soudit?

Rebecca R. Helm na závěr upozorňuje, že tyto výjimky se týkají asi jenom 2 % lidské populace, zatímco u 98 % dokážeme pohlaví určit jednoznačně. „Ale než mávneme rukou nad tím, že jde o anomálii, je třeba si uvědomit, kolik osob do těch 2 % spadá. To je jako bychom mávli rukou nad celou populací Mexika nebo Ruska. Nebo nad celou populací zcela neslyšících. Nebo nad všemi lidmi se zrzavými vlasy nebo se zelenýma očima.“ Pro srovnání – v České republice to bude kolem 215 tisíc lidí.

Součástí předchozí citace rozhovoru pro Sputnik News je i Uzlův komentář k tomu, jak prý podle něj lidé s nebinární sexualitou „vznikají“. Lidé, kteří mohou být eventuálně i vyšinutí, se najednou začnou sdružovat a začnou se upevňovat ve své víře, která je velmi často zcela mylná. Ono to potom dle toho vypadá. Je to totéž jako epidemie mentální anorexie. (…) Stejně se lidé podporují navzájem ve svém různém cítění pohlavní identity či i politických názorech. Zde by měl mít hlavní slovo odborník, který poví, jak to ve skutečnosti je. Já se za něj zcela stoprocentně nepasuju, ale dovedu říci, že chromozomálně jsem s to muže a ženu diagnostikovat.“

Pakliže naznačuje, že lidé, kteří řeší otázku sexuální identity, jsou vyšinutí, narušení a neschopní o sobě rozhodovat, pak podle něj zjevně ani nemají právo na sebeurčení (na to existuje „odborník). Nebylo by divu, kdyby pro radikálnější čtenáře proruského webu znamenal takový „názor odborníka“ pobídku, že toho vyšinutého, zvráceného člověka je zcela v pořádku šikanovat nebo jím okatě pohrdat.

Ne dualita, ale spektrum

Co však říkají opravdoví experti? Časopis Scientific American uveřejnil v říjnu 2018 článek, že „idea dvou pohlaví je příliš zjednodušující“, a měli bychom mluvit spíše o spektru než o dvou pevných kategoriích (autorkou je vývojová bioložka Claire Ainsworth). Na základě zkoumání genů, které nepotvrzují dělení do dvou pohlaví, to samé řekl již v roce 2015 jeden z nejprestižnějších vědeckých časopisů Nature. Dokazoval to i na případu 46leté těhotné ženy, která porodila zcela normální, již třetí dítě ve svém životě, ale screening ukázal, že velká část jejího těla je chromozomálně mužská.

Nic nového pod sluncem

Slnko
Zdroj: Shutterstock

Mysleli jste si, že rozlišení víc než dvou pohlaví je výstřelek moderní doby? V antice existoval koncept androgynních bytostí a nevzbuzoval pohoršení nebo zmatek, ale naopak zaujetí krásou a tajemností. U mnoha indiánských kmenů byl běžný fenomén tzv. berdache (dnes „two-spirit“), což byl transvestitivní homosexuál, který nosil ženské šaty a žil s jiným mužem. Stejně tak nebylo vzácností, že se z trans-lesbických žen stávaly válečnice. V Indii mají po tisíce let až dodnes tradici třetího pohlaví, zvaného hidžra, které je i úředně uznáváno. 

Australský profesor filozofie Paul Griffiths, jehož specializací je vztah genetiky k humanitním oborům, napsal v září 2020 pro magazín Aeon článek, v němž argumentuje, že sice můžeme mluvit o tom, že existují v zásadě jenom dvě pohlaví (soubory znaků v jednom balíčku), ale že zdaleka ne každý člověk musí být jedním, nebo druhým pohlavím. Je to matoucí? Ani moc ne, pokud si uvědomíme, že „pohlaví“ je jen nálepka či nástroj, kterým posuzujeme realitu, přičemž ne všechno z reality se vejde pod nějaké označení a definici. Binární pohled na pohlaví je při zkoumání většiny lidských bytostí funkční a jednoduchý, skoro vždy lze dělit lidi na muže a ženy. Nemůžeme ale tvrdit, že binární reprezentace přesně kopíruje skutečnost, protože ta je mnohem složitější.

Výpočty, které vedou k vyčíslení nebinárních anebo intersexuálních lidí, se dají provést různými způsoby. Publicista Joshua Kaenon se na svém blogu soustředil na kombinace karyotypů (soubor všech chromozómů v jádře buňky). Podle něj žije na planetě nejméně 11 milionů lidí, kteří nejsou ani muž, ani žena. A to jsme úplně pominuli možnost, že různé orgány vašeho těla můžou mít různé biologické pohlaví. Připadá vám to úplně crazy? Taková je ale dnešní věda. Nikdo z daných autorů přitom netvrdí, že existují 100% lidští hermafrodité, jak se tomu vysmívá Radim Uzel. Lidé nejsou hlemýždi. A zjištění, že u některých lidí nedokážeme pohlaví přesně určit, neznamená, že to náhle nelze vůbec a civilizace se propadne do bezpohlavní unisexové totality.

Jak určíte nový druh motýla

Vzpomínáte si na hodiny biologie na střední škole, kde jsme se učili taxonomickou tabulku rozdělení na říše, kmeny, třídy, řády, čeledi, rody a druhy? Napadlo vás někdy, jak taková tabulka vznikala, kolikrát se v dějinách měnila a jak je i dnes pro vědce náročné skutečně správně vědecky určit třeba nový druh motýla? Spadly ty kategorie z nebe a jsou „zrcadlem přírody“, nebo jsou lidským výtvorem s určitými nepřesnostmi a nejasnostmi? Proč bychom si měli myslet, že s biologií člověka je to jiné?

Bezpochyby se nacházíme v období zmatku, kdy neexistuje jednoduchý autoritativní názor. Pohlaví jistě nemohou vznikat libovolnou kombinací pěti úrovní, jak o tom ostatně mluví výše už Cyril Höschl, protože některé příroda neumožňuje. Ale to neznamená, že už teď známe všechny. Zároveň se nám k pohlaví jako biologickému základu přidává i genderová identita – tedy jak se kdo cítí, jakým typem muže nebo ženy je, případně, zda se necítí být ani jedním. A nakonec se to zahustí sexuální a romantickou orientací.

Před námi leží najednou desítky variant, které samozřejmě nelze označit za odlišná pohlaví, ale určitě odlišné lidské sexuální identity. Pro představu: University of South Dakota představuje třeba tento spektrální model pohlaví, genderu a sexuality. Klinická psycholožka a sexuální terapeutka Janet Brito nabízí 64 termínů, které popisují genderovou identitu a projevy. U každého jednotlivce se pak tyto popisy budou různě překrývat. I heterosexuální muž bude spadat minimálně pod pět šest kolonek. Je zjevné, že tato mnohost v něčem děsí, v něčem třeba i rozesmává a často vede k odmítnutí, urážkám, zesměšňování a zoufalé kreativitě při pokusech tyto kategorizace parodovat.

Místo snahy zakrýt svůj zmatek špatným humorem stačí udělat dvě věci: Za prvé, přiznat si bez pocitů ohrožení, že lidská sexualita není jednoduchá, tedy binární (1/0, muž/žena), ale naopak velmi pestrá. Za druhé, položit si otázku, jaké to má praktické důsledky. Jak se vztahovat k těm, kteří jsou jiní, v menšině?

Otázka, kolik je přesně pohlaví, je v zásadě bezpředmětná. Pokud nejste superspecializovaný biolog, může vám to být jedno. Nemusíte se učit nazpaměť celou kombinatorickou tabulku. Ostatně ona další biologická pohlaví většinou ani nemají zavedené slovní názvy, ale jen kódová označení. Všem mimo dvě škatulky „muž“ a „žena“ můžeme jednoduše říkat „nebinární lidé“. Nechce to po nás nic jiného než zapamatovat si tento termín a na některé úřední dokumenty dát třetí kolonku k zaškrtnutí – muž/žena/nebinární.

Západní civilizace se kvůli tomu nezhroutí, ale naopak posílí, jelikož tím dokazuje, že umí přijmout jinakost. Některé věci jsou zkrátka nejasné, rozumem i slovy neuchopitelné, a musíme se s tím umět smířit. Dokazujeme tím, že nereagujeme nedospěle násilím, eliminací a tabuizací jako totalitní a diktátorské režimy. Právě tímto osvědčujeme, že jsme dospělá, vyvinutá demokracie. Většina zůstává na svém, menšina se z vynucené neexistence zvedá k normální důstojné existenci.

Svět se zbláznil, držte se!

Svět fake news a hoaxů má jediný cíl: útočit na emoce. A následně podrývat naše vnímání pravdy, předstírat, že nic už není jisté, že žijeme v nebezpečném, tekutém světě, kde se může stát cokoliv. Oblíbenou metodou vytváření hoaxů je vzít pravdivou zprávu a překroutit ji k nepoznání, ale skrze původní zdroj jí dodávat zdání legitimity. 

Kolem trans* lidí jich poletuje spoustu, jeden víc šokující než druhý. V neblahém rozhovoru Radima Uzla pro Sputnik ho zcela vážně připomíná redaktor Vladimír Franta. Prý se už nebude moci mluvit o těhotných ženách či maminkách, ale těhotných lidech. Radim Uzel radostně odpovídá: „Tyto výstřelky lékařská věda zavrhla, tedy to neurčité pohlaví včetně ‚těhotného člověka‘. Je zcela jednoznačně těhotná žena. Muž nikdy ještě neotěhotněl, pokud je někdo těhotný, tak to musí být žena. O tom není nejmenšího sporu.“

Jak vznikl hoax, který dotazovaného bohužel ani nenapadlo zpochybnit? Nikdo nikde nikomu neříká „těhotný člověče“; původní opatření vzniklo s ohledem na těhotnou trans* osobu. Cílem daného lékařského manuálu, který v Británii ani nevstoupil v závaznou platnost, bylo nemluvit o těhotných trans*osobách jako o maminkách, ale neutrálně. Jde o pojem vyhrazený absolutním výjimkám, nikoli snaha změnit termín matka za „člověk“. Jde o jeden z nejproslulejších hoaxů posledních let, který bohužel šířily nejenom dezinformační weby, ale i běžná bulvární média.

Proč jsou takové hoaxy nebezpečné? Protože je v něčím zájmu, aby to vypadalo, že minorita (trans* lidé) útočí na většinu a bere „maminkám“ jejich jméno a identitu. Zpětně se tím vyvolává nenávist k minoritě, ale i k lidem, kteří se jí zastávají.

Hrdost na holý zadek

Muž, který se kdysi podílel na odtabuizování homosexuality, napsal v roce 2020 mimo jiné tyto věty: „Nestor českého porodnictví, devadesátiletý pan profesor Antonín Doležal, nám nedávno na vědecké konferenci promítal fotografii dvou mužů, kteří jdou v objetí po chodníku. Pár je zobrazen zezadu a oba pánové mají obnažené hýždě. V komentáři nám bylo sděleno, že je to záběr z pražského pochodu homosexuálů konajícího se každoročně od roku 2011. Ten pochod se jmenuje Prague Pride. Tedy Pražská hrdost, nebo chcete-li Pražská pýcha. Muži mohou být hrdí na ledacos. Namátkou jmenuji moudrost, sílu, bohatství, manuální zručnost nebo přístup ke zdrojům. Hrdost na vlastní holý zadek se tomuto seznamu jaksi vymyká. Samozřejmě vím, že ta holá řiť je jenom druhotným znakem, jakýmsi transparentem jejich homosexuální orientace.“ (Zvíře nadržené, s. 59, úplný úvod kapitoly Kluci s klukama a holky s holkama.)

Je zvláštní, že odborník, který by měl mít přehled, neví, že absolutní převaha účastníků Prague Pride, kde bývá kolem 30 tisíc lidí, s nahým zadkem venku nechodí, a týká se to opravdu jen pár jednotek, možná desítek jedinců. Ty si zuřivě fotí média a vytvářejí zavádějící představy a stereotypy, jež by měl odborník bořit.  Je také zajímavé si připomenout, že předchozí knihu, Sexuální mýty a pověry (2018), Radimu Uzlovi částečně financoval časopis LUI orientovaný na gay komunitu. V této knize si také podobné věci psát nedovolil. Jakmile je ale „sám za sebe“, nedokáže si odpustit homofobní poznámky – možná ne ani z osobního znechucení homosexuály, ale protože tuší, že cílové publikum podobný humor ocení. Tomu odpovídá i výraz „chcete-li“ u nesprávného překladu „pýcha“, kde se předpokládá, že po takovém významu sáhnou hlavně homofobové. „Vždyť právě ta pýcha je tak trochu vyřazuje z množiny nás všech ostatních. Jako kdyby někdo byl hrdý na svou barvoslepost. Přitom je těch barvoslepých lidí asi stejně jako těch homosexuálů. A nepořádají průvody. Jsou takoví už od narození a neoslavují, že nerozeznají zelenou od modré.“ (s. 9-10)

Uzel nechápe, že pochody hrdosti existují proto, že tisíce let společnost říkala homosexuálním lidem, že se za sebe mají stydět. Pride vyzařuje nutnost vzbouřit se tomuto vnucenému studu za svou nezměnitelnou existenci. Homosexuálové v Uzlově pojetí mají jakousi vadu – a na nedostatečnost přece nemáte být co hrdí. Celkově žoviální tón textu je zkrátka určen jen „nám normálním“. Výsledkem stavění falešných obrazů je nakonec přehlížení skutečných problémů.

Daná kapitola končí tímto výronem nesoudnosti: „Je jistě potěšitelné, že naše výzkumy ve srovnání se situací v jiných zemích Evropské unie a zejména pak se situací v USA konstatují méně časté negativní zkušenosti našich homosexuálů se šikanou a diskriminací.“ (s. 64) Podle amerického think tanku The Pew Research Centre se přitom právě Česká republika společně se Slovenskem v toleranci vůči homosexuálům za posledních dvanáct let rapidně propadla. Zatímco ještě v roce 2007 celých 83 procent Čechů s tím, že homosexualita by měla být ve společnosti akceptována, zcela souhlasilo, letos toto číslo kleslo na 59 procent. To, že Radim Uzel v roce 2020 vydá knihu, která nezaznamenala rok staré statistiky, ukazuje na tutéž neprofesionalitu, jako když ignoruje zhoršující se statistiky ohledně znásilňování a domácího násilí, o čemž pojednával druhý díl seriálu.

K moudrosti stáří

Z veškerého psaní, jež Radim Uzel věnuje tematice určování pohlaví a sexuální orientace, čiší jeho hluboký nezájem o cokoli, co nezapadá do jedné normy a jeho osobní životní perspektivy. Byly doby, kdy se hádal s bigotními katolíky o to, že k homosexuálním lidem má být většinová společnost co nejtolerantnější. Dnes dává bez rozpaků rozhovory pro dezinformační média, která jsou k LGBT+ lidem stereotypně nenávistná. Přitom rozhodně nelze tvrdit, že poznatky o složitějším určování pohlaví a genderových identit jsou agendou mladých bláznivých aktivistů, kteří tím jen zveličují osobní dezorientaci, jak se to občas pokouší někdo shazovat.

Radimu Uzlovi lze říci především toto: Když už nemáte čím seriózním přispět, nenechte se aspoň zneužívat médii, jejichž cílem není poznávat svět do hloubky, ale jen vytvářet zmatek a stavět lidi proti sobě. K moudrosti stáří patří i schopnost rozeznat, kdy se není potřeba veřejně vyjadřovat. A to především pokud platí, že takový názor může různými způsoby uškodit statisícům lidí v České republice.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Česko potřebuje prezidentku Danuše Nerudová, Lenka Bradáčová, Miroslava Němcová – ženy, o kterých se v souvislosti s kandidaturou mluví nejčastěji. Rut Kolínská, kterou na prezidentský post doporučoval Václav Havel. Adéla Šípová, která převálcovala své soupeře v boji o senátorské křeslo. Která z nich by se vám na Hradě líbila nejvíc? Vyzpovídali jsme pětici „prezidentek“ z titulní strany.
  • Feministická knihovnička Spolu s autorkami z knihovny Gender Studies jsme připravili přehled titulů, které formovaly ženské hnutí v jeho jednotlivých fázích. Od Vlastního pokoje přes Druhé pohlaví až po Ovoce poznání. Které knihy k nám stále živě promlouvají?
  • A pokud neumřela, pracuje dodnes „Čím víc pracujete, tím jste lepší. A o to víc chcete pracovat, protože zpětná vazba vám čechrá ego. A tak tomu přizpůsobíte celý svůj život,“ píše Michelle Losekoot v článku, ve kterém se každý workoholik zděšeně pozná. Jak se zbavit závislosti na práci ve společnosti, která výkon tak adoruje? A jak zjistíte, že máte problém?
  • Metafory našich životů Vyjasněme si pojmy, které zaznívají v diskusi o genderové nerovnosti. Skleněný strop, děravé potrubí, neviditelná práce… Pokud si nebudeme rozumět, těžko se na něčem můžeme dohodnout.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 56 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Lolla | 19. 1. 2021 12:24

Víte jaký je rozdíl mezi vámi a panem Filou? Pan Fila nám zde předložil odkazy na vědecká fakta. Vy máte pouze váš názor, který evidentně nemíníte na základě faktů měnit. Za blbce jste tady vy.

+22
Reagovat
Zobrazit komentovanou zprávu

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

František Králíček | 21. 1. 2021 10:08

Z mé strany nebyly odborné invektivy (a že bych teď pár poznámek měl).
Takže máte docela nízký skór vzhledem k obsahovosti. Čekal jsem vyšší míru vzhledem k mému prvnímu příspěvku.

Zkuste vzít přítelkyni (děti, blízké,..) a zajeďte si třeba na chatu. Věřím, že mi se svým intelektem rozumíte.

Kamile, víte proč filantropy většinou nevídáme v rovině očí? Protože "létají nízko".

Mějte se krásně.

-7
Reagovat
Zobrazit komentovanou zprávu
Naše tipy