Proč taky nezlobíš, holčičko? Diagnóza ADHD má také gender gap

„V tom, jak mi bylo dřív ADHD prezentované, jsem se nepoznávala, přestože studuju psychologii. Nebyla jsem nikdy moc fyzicky hyperaktivní. Spíš jsem byla často ve svém vlastním světě, vždycky jsem měla problém s motivací, soustředěním, exekutivními funkcemi. Na ADHD jsem přišla postupně až v dospělosti, když mi bylo 22,“ vypráví Josi Kuchařová. 

„Od dětství jsem byla nepozorná, roztěkaná, se špatnými organizačními schopnostmi a s milionem skvělých nápadů, příběhů, kreseb, které jsem nikdy nedotáhla do konce. ADHD mi bylo diagnostikováno ve 27 letech. S odstupem vidím, že jen proto, že jsem byla totálně nepochopená, nikdo nevěděl, jak se mnou pracovat. Vtipné je, že psychiatr mi teď řekl, že na mě ADHD poznal už ve dveřích. Ačkoliv jsem se dřív setkala s odborníky, nikoho nenapadlo hledat problém hlouběji než mi rovnou dát nálepku líná a nezodpovědná,“ říká Dominika.

„Diagnózu jsem dostala před pěti lety. Prošla jsem si typickým průběhem, kdy rodina nevěřila, že slečna z dobré rodiny může trpět ADHD, protože jako malá jsem byla hodná a nadaná,“ dodává Klára.

Představa, že by se některé notoricky známé nemoci diagnostikovaly pouze podle charakteristik a projevů, které jsou tradičně nebo obvykle spojovány s ženami, zní naprosto absurdně. Nemáte prsa – nemáte zlomenou nohu. Nemáte menstruaci – nemůžete přece mít cukrovku. Nemůžete rodit – nezkontrolujeme vám srdce. Přesto se něco podobného zřejmě děje u diagnostiky některých duševních potíží. Chlapců s autismem je diagnostikováno čtyřikrát více než žen, diagnostická kritéria jsou pravděpodobně nevyvážená u poruch nálad, poruch osobnosti, a úzkostných poruch. U ADHD se poměr udává od dvakrát až po desetkrát více diagnostikovaných mužů. 

Oblast diagnostiky v psychiatrii a psychologii je předmětem velké diskuze, neustále se vyvíjí a upravuje. Je to nesmírně složité téma, v poznání mozku jsme dosud na startovní čáře. Nevíme, proč duševní onemocnění vznikají, jaká je jejich podstata nebo jak je skutečně efektivně léčit. Často je těžké vůbec definovat hranice nemoci a zdraví, hranice tzv. normality a nenormality, či hranice neurotypičnosti a neurodivergence. I ADHD má spektrum, můžete mít velmi těžkou, ale i mírnou formu, která se tzv. normalitě velmi blíží. A je také možné, že v psychiatrii budoucnosti se nebudou rozdávat diagnózy, jak je známe dnes, ale budou se řešit a léčit pouze symptomy nebo shluky symptomů.

ADHD je jedna z nejrozšířenějších výzev v oblasti duševního zdraví. Podle statistik je u nás 3-5 % populace ohroženo následky nějaké formy nestandardně fungující pozornosti. V USA se incidence blíží dokonce 10 % (rozdíl vychází z odlišné diagnostiky i odlišné kultury). Při střízlivém odhadu je tedy u nás až 200 tisíc žen, které mohou mít různou formu ADHD. Mnoho z nich to ovšem netuší. Při diagnostice dívkám paradoxně škodí zejména to, že nebývají tolik hyperaktivní, tolik „nezlobí“ a nemívají tolik problémů ve školách. Pro většinu lidí ADHD stále znamená hyperaktivní, nepozorný, případně „zlobivý“ kluk. U dívek nebývají problémy spojovány s ADHD, protože to často nikoho vůbec nenapadne. 

„ADHD mi zjistili loni, a to dost náhodou. Začala jsem chodit na terapie, byla jsem na pokraji nervového zhroucení, už asi potřetí v krátkém období. Do té doby mě ani nenapadlo, že to mohou mít ženy,“ dosvědčuje Judita. Přitom její mladší bratr měl ADHD diagnostikované už v předškolním věku, u ní se zjistilo až ve 30 letech. Judita je přesvědčená, že by jí včasná diagnóza bývala pomohla, a vysvětluje podle ní také řadu jejích životních nezdarů, pracovní problémy nebo vztah k návykovým látkám.

„Psychiatr mi řekl, že u dívek ADHD není, a tím pádem se nedědí. V tu chvíli už se mi chtělo samou bezmocí brečet. Zapomínám, všude mám seznamy, prokrastinuju, mám problémy s motivací, jsem odmala hyperaktivní. To prý jsem byla ale jen hravá a nikam nezapadala. Příteli, který má podobné příznaky, psychiatr řekl – vy jste jasný,“ popisuje svou zkušenost Markéta. 

Stereotypy se objevují i v pohledu na sebe sama a v sebediagnostice. Svědčí o tom příběh Veroniky Stříbrné: „Dcera chodila k psychiatričce, která pracuje s dětmi i dospělými s ADHD. Diagnózu jsem dostala tam. V první chvíli jsem byla v ordinaci v šoku. Byla jsem v zajetí stereotypu, že se to víc týká dětí, a hlavně kluků, co skáčou po lavici.“ Sama v dětství diagnózu nedostala, pouze o sobě sbírala negativní přesvědčení, které si nakonec zvnitřnila. „Věty jako: z tebe pořádná ženská nebude nikdy; za nic nestojíš; kdyby ses jen trochu hecla, bylo by to jiné, atd. To bolelo. Holky se to naučí skrývat a trápí se samy. I já se celý život snažila uspět, zařadit se a být přijata jako žena, stejně hodnotná jako ostatní. Ale zvládat nároky dospělého života je při ADHD hrozně těžké, když se k tomu přidá nulová podpora nebo sebedůvěra a sebehodnocení v háji.“

„Ze školky a školy si nesu dost brutální mindráky. Kecy typu ‚kdybys byla kluk, tak neřeknu – ale holka…‘ byly na denním pořádku. Byla jsem prostě divná, vzteklá, neuspořádaná bordelářka. Vzpomínky na dětství jsou pro mě vzpomínky na jeden dlouhý bad trip.“ Lucie svůj boj popisuje spíše jako neschopnost mít pod kontrolou emoce. Spíš než nezvladatelná byla nepředvídatelná. Měla velké problémy s udržováním pořádku na lavici, mít srovnané učebnice pro ni byl nadlidský výkon. „Paní učitelka mi to v první třídě dávala dost sežrat. Její slavnou větu ‚ty snad ani nejsi holčička‘ si pamatuju dodnes,“ vzpomíná a dodává: „Mimochodem na začátku puberty jsem dost uvažovala, jestli nejsem transgender. Říkala jsem si, proč zrovna já? Jsem ráda mezi holkama, cítím se být ženou, ale bohužel, nejsem správná holka a ženský svět je pro mě uzavřen.“

Genderový aspekt ADHD je možné najít i v tom, že mužům jeho projevy prostě více procházejí. Od kluků se běžně a za každou cenu neočekává pořádek a nezlobení: „U některých mužů v rodině vidím podobné obtíže, jako mám já. Jim ale v životě procházely, protože jsou chlapi. Docela nedáváme domácí práce, cítíme se tím zahlcení a je těžké se k tomu neustále dokopávat. Oni si to ale vysvětlili tím, že to je ženská práce, a tak na to nemají buňky,“ vypráví Josi Kuchařová.

Nepozornost v hezčím rámu

ADHD může i nemusí být peklo. I s ADHD se dá život zvládat a ani ženy s ADHD nemusejí v životě selhávat. Veronika univerzitu zvládla i díky tomu, že chodila ráno nalačno plavat až do umrtvení, pak byla schopná se učit a fungovat. Josi má už dva bakalářské tituly, má psychiatričku, která ji bere vážně, řeší spolu i možnou medikaci. Klára abstinuje a má sama k sobě pozitivnější vztah. A o vztahy tu jde. Potřebujeme přerámovat vztah společnosti k ADHD. Potřebujeme přerámovat i ten osobní, vnitřní vztah k sobě, který si musí každý člověk s ADHD během života ujasnit.