Proč taky nezlobíš, holčičko? Diagnóza ADHD má také gender gap

31. leden 2022
45 252

I v oblasti duševního zdraví existuje gender gap. Jedním z příkladů, kde ženy přicházejí zkrátka, je ADHD. Projevy ADHD, které se obecně i mezi odborníky považují za typické, jsou totiž typické spíše u mužů. U žen se tato diagnóza překvapivě často nepozná. Ženy, které „nezlobí“, kvůli tomu prožily část života se špatnou diagnózou nebo s nálepkou líných a nezodpovědných.

Foto: Shutterstock

„V tom, jak mi bylo dřív ADHD prezentované, jsem se nepoznávala, přestože studuju psychologii. Nebyla jsem nikdy moc fyzicky hyperaktivní. Spíš jsem byla často ve svém vlastním světě, vždycky jsem měla problém s motivací, soustředěním, exekutivními funkcemi. Na ADHD jsem přišla postupně až v dospělosti, když mi bylo 22,“ vypráví Josi Kuchařová. 

„Od dětství jsem byla nepozorná, roztěkaná, se špatnými organizačními schopnostmi a s milionem skvělých nápadů, příběhů, kreseb, které jsem nikdy nedotáhla do konce. ADHD mi bylo diagnostikováno ve 27 letech. S odstupem vidím, že jen proto, že jsem byla totálně nepochopená, nikdo nevěděl, jak se mnou pracovat. Vtipné je, že psychiatr mi teď řekl, že na mě ADHD poznal už ve dveřích. Ačkoliv jsem se dřív setkala s odborníky, nikoho nenapadlo hledat problém hlouběji než mi rovnou dát nálepku líná a nezodpovědná,“ říká Dominika.

„Diagnózu jsem dostala před pěti lety. Prošla jsem si typickým průběhem, kdy rodina nevěřila, že slečna z dobré rodiny může trpět ADHD, protože jako malá jsem byla hodná a nadaná,“ dodává Klára.

Chlapců s autismem je diagnostikováno čtyřikrát více než žen. U ADHD se poměr udává od dvakrát až po desetkrát více diagnostikovaných mužů.

Představa, že by se některé notoricky známé nemoci diagnostikovaly pouze podle charakteristik a projevů, které jsou tradičně nebo obvykle spojovány s ženami, zní naprosto absurdně. Nemáte prsa – nemáte zlomenou nohu. Nemáte menstruaci – nemůžete přece mít cukrovku. Nemůžete rodit – nezkontrolujeme vám srdce. Přesto se něco podobného zřejmě děje u diagnostiky některých duševních potíží. Chlapců s autismem je diagnostikováno čtyřikrát více než žen, diagnostická kritéria jsou pravděpodobně nevyvážená u poruch nálad, poruch osobnosti, a úzkostných poruch. U ADHD se poměr udává od dvakrát až po desetkrát více diagnostikovaných mužů. 

Oblast diagnostiky v psychiatrii a psychologii je předmětem velké diskuze, neustále se vyvíjí a upravuje. Je to nesmírně složité téma, v poznání mozku jsme dosud na startovní čáře. Nevíme, proč duševní onemocnění vznikají, jaká je jejich podstata nebo jak je skutečně efektivně léčit. Často je těžké vůbec definovat hranice nemoci a zdraví, hranice tzv. normality a nenormality, či hranice neurotypičnosti a neurodivergence. I ADHD má spektrum, můžete mít velmi těžkou, ale i mírnou formu, která se tzv. normalitě velmi blíží. A je také možné, že v psychiatrii budoucnosti se nebudou rozdávat diagnózy, jak je známe dnes, ale budou se řešit a léčit pouze symptomy nebo shluky symptomů.

Foto: Shutterstock

Přečtěte si také: Jak se žije dospělým s ADHD

Co to pozornost ve skutečnosti je a jak ji váš mozek vyrábí a řídí? Máte svou pozornost pod kontrolou, nebo jste hodně impulzivní? Jak dlouho vydržíte číst tento text? A jak vypadá život, když je vaše pozornost nemocná od narození? ADHD se zásadně týká i dospělých.

Jsem nepozorný, ale léčím se

Pokud jde o duševní zdraví, pohlaví a gender, je to ještě složitější. Různé problémy i vážná onemocnění a jejich důsledky se mohou projevovat u žen i mužů naprosto stejně, ale i úplně odlišně. Například kvůli jiným poměrům hormonů, různému temperamentu, ale i díky postavení ve společnosti a stereotypizaci. Podle prestižního vědeckého časopisu Lancet existují rozdíly týkající se prevalence, symptomatologie, rizikových faktorů a ovlivňujících faktorů nebo průběhu onemocnění. Příčinám těchto rozdílů zatím nerozumíme, pro jejich vysvětlení bylo provedeno poměrně málo výzkumu. Přestože ženy jsou prokazatelně polovina populace planety. 

Smůla, lvice! 

Každý příběh dívky i ženy s ADHD je trochu jiný, záleží na genetických predispozicích, rodině, školách, přátelích, dostupném zdravotnictví či životním stylu. Dá se ale vypozorovat několik podobností. Povědomí o ADHD je stále nedostatečné, a to někdy i u odborníků. Diagnostika je zjevně nastavená více na klučičí či mužské projevy. U děvčat i žen bývá proto těžší zjistit, odkud pramení jejich problémy, a začít je řešit. Čím déle zjištění příčiny trvá, tím horší jsou následky. Pokud se u žen přichází na ADHD méně a později než u mužů, nesou si životem i dramatičtější dopady.

„Odmala jsem byla strašně úzkostná, bázlivá, měla časté sklony k pláči. Do kolektivu na základce jsem příliš nezapadala. Učitelé mi nadávali. Byla jsem často unavená a ve stresu. Měla jsem deprese a léčila se i u neurologa s bolestmi hlavy a nespavostí,” vzpomíná Lenka. „Naštěstí mi pak jedna lékařka diagnostikovala ADHD a generalizovanou úzkostnou poruchu. Diagnóza ale přišla až ve 30 letech. Léky na ADHD odstranily únavu, postupně jsem byla schopna fungovat celý den. Nakonec jsem udělala i doktorát. Konečně se z přežívání stalo užívání si života. Vlastně jsem šťastná, nic mi nechybí a hlavně už si všechno neberu tak osobně,“ vypráví Lenka svůj příběh, který názorně ilustruje, jak moc může nesprávná diagnóza člověku poznamenat život.  

Obraz s názvem Křehká namalovala Kateřina Soukupová, která měla štěstí, že diagnózu ADHD dostala už v rané dospělosti.Foto: Kateřina Soukupová

ADHD je jedna z nejrozšířenějších výzev v oblasti duševního zdraví. Podle statistik je u nás 3-5 % populace ohroženo následky nějaké formy nestandardně fungující pozornosti. V USA se incidence blíží dokonce 10 % (rozdíl vychází z odlišné diagnostiky i odlišné kultury). Při střízlivém odhadu je tedy u nás až 200 tisíc žen, které mohou mít různou formu ADHD. Mnoho z nich to ovšem netuší. Při diagnostice dívkám paradoxně škodí zejména to, že nebývají tolik hyperaktivní, tolik „nezlobí“ a nemívají tolik problémů ve školách. Pro většinu lidí ADHD stále znamená hyperaktivní, nepozorný, případně „zlobivý“ kluk. U dívek nebývají problémy spojovány s ADHD, protože to často nikoho vůbec nenapadne. 

„ADHD mi zjistili loni, a to dost náhodou. Začala jsem chodit na terapie, byla jsem na pokraji nervového zhroucení, už asi potřetí v krátkém období. Do té doby mě ani nenapadlo, že to mohou mít ženy,“ dosvědčuje Judita. Přitom její mladší bratr měl ADHD diagnostikované už v předškolním věku, u ní se zjistilo až ve 30 letech. Judita je přesvědčená, že by jí včasná diagnóza bývala pomohla, a vysvětluje podle ní také řadu jejích životních nezdarů, pracovní problémy nebo vztah k návykovým látkám.

Máte vlastní zkušenost s ADHD?

„Psychiatr mi řekl, že u dívek ADHD není, a tím pádem se nedědí. V tu chvíli už se mi chtělo samou bezmocí brečet. Zapomínám, všude mám seznamy, prokrastinuju, mám problémy s motivací, jsem odmala hyperaktivní. To prý jsem byla ale jen hravá a nikam nezapadala. Příteli, který má podobné příznaky, psychiatr řekl – vy jste jasný,“ popisuje svou zkušenost Markéta. 

Stereotypy se objevují i v pohledu na sebe sama a v sebediagnostice. Svědčí o tom příběh Veroniky Stříbrné: „Dcera chodila k psychiatričce, která pracuje s dětmi i dospělými s ADHD. Diagnózu jsem dostala tam. V první chvíli jsem byla v ordinaci v šoku. Byla jsem v zajetí stereotypu, že se to víc týká dětí, a hlavně kluků, co skáčou po lavici.“ Sama v dětství diagnózu nedostala, pouze o sobě sbírala negativní přesvědčení, které si nakonec zvnitřnila. „Věty jako: z tebe pořádná ženská nebude nikdy; za nic nestojíš; kdyby ses jen trochu hecla, bylo by to jiné, atd. To bolelo. Holky se to naučí skrývat a trápí se samy. I já se celý život snažila uspět, zařadit se a být přijata jako žena, stejně hodnotná jako ostatní. Ale zvládat nároky dospělého života je při ADHD hrozně těžké, když se k tomu přidá nulová podpora nebo sebedůvěra a sebehodnocení v háji.“

Foto: Shutterstock

Přečtěte si také: Příběhy z terapie

Osobní příběhy odhalované na terapii jsou z podstaty věci soukromé a většinou zůstávají mezi terapeutem a klientem. Mgr. Pavlína Rasochová, terapeutka z online platformy Hedepy, pomáhala klientům během celé covidové krize a s jejich svolením odhaluje příběhy tří klientek, které si v izolaci prošly zkouškou. 

V krizi máme šanci vyléčit traumata, se kterými bychom jinak museli žít dál

ADHD, zvláště u mladých dívek, bylo historicky vysvětlováno spíše jako povahové rysy než jako diagnóza duševního zdraví. Když doktor Stephen P. Hinshaw publikoval v roce 2002 studie o ADHD a genderu, byl to jeden z prvních výzkumů o děvčatech a ženách vůbec. Většina z předchozích studií, které se zaměřily na srovnání dívek a chlapců, použila jako ukazatele měření typické klučičí symptomy. To je, asi jako byste si řekli, že klíč k určení lva je pouze hříva. Lvice mají smůlu.   

Když se ADHD neřeší

Dopady ADHD mohou být – stejně jako u chlapců a mužů – relativně malé, ale i velmi vážné. Časté selhávání v očekávání vede k nízkému sebevědomí, to vede ke komorbiditám, podle Světové zdravotnické organizace vzniká u ADHD v 60-80 % jiná diagnóza či potíže, jako jsou úzkosti, deprese, poruchy nálad nebo poruchy osobnosti. Časté jsou závislosti, zejména na alkoholu, protože ten chvilkově přebije neklid a stres, to známe všichni. 

„Na střední jsem zjistila, že přemíru energie mi ‚vypíná‘ alkohol. Najednou jsem byla schopná zklidnit tok myšlenek, líp se mi komunikovalo,“ říká Klára, která dlouho čelila svým potížím bez diagnózy. „Nepila jsem o moc víc než vrstevníci; problém byl ten, že už po pár skleničkách jsem začala být konfliktní, někdy až agresivní. V té době mi to přišlo normální, zpětně si uvědomuji, že šlo o sebemedikaci a alkohol moje problémy akorát prohluboval.“

Méně časté je hledání úlevy v jiných návykových látkách nebo v promiskuitě. Jenže na dívky a ženy navíc tvrdě dopadají genderové stereotypy, které určují, jak má správná žena vypadat – pořádkumilovná, čistotná, pozorná, hodná, klidná, úspěšná ve škole a práci, přizpůsobivá, nenáročná… Takovou představu ADHD snadno rozbije na kousky. Kombinace obecných dopadů ADHD s těmi genderově podmíněnými může u žen častěji vést k nedokončenému vzdělání, neúspěchu v pracovním životě nebo koloběhu rozpadlých vztahů. Nic z toho by se v takové míře nemuselo dít, pokud by se včas přišlo na příčinu jejich potíží.

Paní učitelka mi to v první třídě dávala dost sežrat. Její slavnou větu ‚ty snad ani nejsi holčička‘ si pamatuju dodnes.

„Ze školky a školy si nesu dost brutální mindráky. Kecy typu ‚kdybys byla kluk, tak neřeknu – ale holka…‘ byly na denním pořádku. Byla jsem prostě divná, vzteklá, neuspořádaná bordelářka. Vzpomínky na dětství jsou pro mě vzpomínky na jeden dlouhý bad trip.“ Lucie svůj boj popisuje spíše jako neschopnost mít pod kontrolou emoce. Spíš než nezvladatelná byla nepředvídatelná. Měla velké problémy s udržováním pořádku na lavici, mít srovnané učebnice pro ni byl nadlidský výkon. „Paní učitelka mi to v první třídě dávala dost sežrat. Její slavnou větu ‚ty snad ani nejsi holčička‘ si pamatuju dodnes,“ vzpomíná a dodává: „Mimochodem na začátku puberty jsem dost uvažovala, jestli nejsem transgender. Říkala jsem si, proč zrovna já? Jsem ráda mezi holkama, cítím se být ženou, ale bohužel, nejsem správná holka a ženský svět je pro mě uzavřen.“

Genderový aspekt ADHD je možné najít i v tom, že mužům jeho projevy prostě více procházejí. Od kluků se běžně a za každou cenu neočekává pořádek a nezlobení: „U některých mužů v rodině vidím podobné obtíže, jako mám já. Jim ale v životě procházely, protože jsou chlapi. Docela nedáváme domácí práce, cítíme se tím zahlcení a je těžké se k tomu neustále dokopávat. Oni si to ale vysvětlili tím, že to je ženská práce, a tak na to nemají buňky,“ vypráví Josi Kuchařová.

Nepozornost v hezčím rámu

ADHD může i nemusí být peklo. I s ADHD se dá život zvládat a ani ženy s ADHD nemusejí v životě selhávat. Veronika univerzitu zvládla i díky tomu, že chodila ráno nalačno plavat až do umrtvení, pak byla schopná se učit a fungovat. Josi má už dva bakalářské tituly, má psychiatričku, která ji bere vážně, řeší spolu i možnou medikaci. Klára abstinuje a má sama k sobě pozitivnější vztah. A o vztahy tu jde. Potřebujeme přerámovat vztah společnosti k ADHD. Potřebujeme přerámovat i ten osobní, vnitřní vztah k sobě, který si musí každý člověk s ADHD během života ujasnit.

Foto: Eliška Sky

Téma: Mužská medicína

„Představte si, jaké by to bylo, kdyby se po očkování mužům dočasně scvrkla varlata, vakcíny by se nejspíš stáhly z trhu,“ řekla pro Heroine s jistou nadsázkou autorka knihy Unwell Women Elinor Cleghorn. Proč je nutné, aby medicína naslouchala ženám a nebagatelizovala jejich problémy? A proč je to tak důležité právě dnes?

Ještě pár dnů je k mání tištěný magazín Heroine s Lucií Hrdou na obálce, ve kterém najdete článek Jany Ustohalové (Deník N) a Anny Košlerové o tom, proč je v medicíně stále normou mužské tělo.

Psycholožka Kathleen Nadeau má ADHD, je na něj odbornice a napsala více než deset knih. Snaží se pomoci poruchu pozornosti předefinovat a zohlednit gender v diagnostice a léčbě. ADHD je nejvíce zkoumaná dětská neurovývojová porucha, syndrom, stav, jiné fungování mozku, jak chcete. Existují tisíce studií, pouze několik jich zkoumá pozitivní efekt ADHD. Některé zmiňují, že „zrychlený mozek“ přináší více kreativity, podnikavosti, nadšení, myšlenkovou vynalézavost nebo ochotu brát na sebe větší risk. „Práce v týmu, kde se cítím bezpečně, kde lidé mají různé role a doplňují se v týmu jako funkce orgánů v těle, kde se játra nehádají, že jsou důležitější než ledviny, ta je pro mě super. Já se neuplatním v roli dotahovače, ale v roli velitelky brainstormingu exceluju,“ říká Veronika. 

Co kdybychom ADHD přestali vidět jen jako deficit? Co kdybychom vyváženě vnímali i možné přínosy? Pokud mluvíme pouze o jedné stránce mince, vidíme nedostatek, úbytek kapacity, hendikep. Co kdybychom k ADHD přistupovali například jako k Attention Surplus, ke stavu nadměrné pozornosti? Nebo tomu říkali Attention Memory Impulsivity Divergency, divergence pozornosti, paměti a impulsivity. 

Co když nebudeme mluvit jen o deficitech, ale i o nadbytku kreativity, nápadech out of the box nebo neustálé zvídavosti? Co kdyby ADHD nebyla „disabilita“, ale jiná „abilita“? Co kdybychom se na hendikep nově podívali jako na špatnou shodu mezi svými schopnostmi a prostředím? Pak stačí nastavit prostředí tak, aby se z hendikepu stal zajímavý a vítaný doplněk toho, co neurotypická a (nesnesitelně) normální společnost potřebuje.  

Jednou z nejvíce ADHD nepřátelských zemí je Japonsko, které klade důraz na koncentrovanou výdrž, úsilí, jasně dané role, respekt k autoritám, práci ve skupině a pořádkumilovnost. Švýcarsko má seznam národních hodnot, mezi které patří: preciznost, dochvilnost, organizace a disciplína. Ale co když to vždy nefunguje a někomu prostě nejde tyto hodnoty splnit tak dobře? Ne kvůli lenosti a nedostatku vůle, ale protože má jinak fungující mozek? 

Fungování mozku jde změnit jen omezeně. Zato společnost nastavit jinak možné je. Například Dánsko je pro lidi s ADHD mnohem lepší prostředí – cení se zde klid, není zvykem odsuzovat jinakost a dbá se na balanc osobního a pracovního života.  Je načase, aby se společnost vzepřela i stereotypům a genderové nespravedlnosti u duševního zdraví a ADHD.

Aktuální číslo

  • Swap - nový životní styl, pro který je podstatné nacházet radost jinde než v nezřízené spotřebě.
  • Co by ženy měly dělat, pokud by chtěly mít v důchodu stejně peněz jako muži?
  • Ani umělá inteligence není objektivní a nestranná. Proč má AI předsudky?
  • Náš feel good speciál jsme tentokrát věnovali chůzi. Jak to udělat, aby nás po dlouhém výšlapu nebolely nohy ani duše?
  • K ročnímu předplatnému balíček pečujících krémů od L'Occitane zdarma
Popup se zavře za 8s