„To si nemohla zařídit hlídání?“ Kam všude matky s dětmi (ne)patří

V souvislosti s tzv. manely začalo konečně trochu vážněji diskutovat o nedostatečném zastoupení žen ve veřejném prostoru. Ať už jde o konferenci, účast v televizní debatě nebo třeba knižní sborník, organizátoři a editoři obvykle odpovídají, že několik žen oslovili, ale většina je odmítla, často s odkazem na to, že nemá čas. Ok, řekne organizátor, položí telefon a jde složit manel. Snadno tak vzniká přesvědčení, že ženy nemají zájem účastnit se společenského a politického života. Nepřijde ale někdy těmto organizátorům či editorům podezřelé, že pozvaní muži čas mají – a ženy ne?

Jako v mnoha dalších společenských problémech, mnoho z toho, co je způsobuje, není dáno zlým úmyslem. Většina mužů nejsou sexistická prasátka. Většina organizátorů diskusních panelů nediskriminuje ženy záměrně, protože by druhé pohlaví nenáviděli. V mnoha případech se jedná jen o to, že dokud nezažíváte nějaké omezení na vlastní kůži, vůbec si neuvědomujete, že existuje.

Když zvete na událost ženu a ona z časových důvodů odmítne, zkuste udělat dva důležité kroky navíc – zeptejte se proč. A pokud je to kvůli péči o děti či domácnost, kterou nemůže přesunout, zkuste jí nabídnout jiný termín, jiný čas, nebo možnost se o dítě na chvíli postarat. Pokud vaše kolegyně nemůže chodit na porady po třetí, protože běží pro děti do družiny, přesuňte důležitá setkání na dopoledne. 

Neměla by tu být

Toto téma má dvě roviny. Jedna je, o kolik více péče o děti a domácnost připadá na ženy, které pak mají mnohem méně času na jiné věci, jako na psaní komentářů, vystupování v rozhlase či na konferencích, zapojení se do politiky. Tyhle všechny věci při tom tvoří společenské ovzduší, které řídí životy nás všech. Druhou rovinou je vnímání dětí ve veřejném prostoru a vnímání schopností žen, které se staly matkami.

Malé děti působí ve veřejném prostoru, jako je kancelář, konference, pracovní schůzka, ale často také úřad nebo návštěva lékaře, nemístně. A existence žen, které se staly matkami, se v očích ostatních lidí (především „vážných a vážených starších moudrých mužů“ a konzervativních žen) náhle zploští na tu jednu jedinou roli – matka: nakojit, přebalit, šišlat, mixovat kašičky, stavět kostečky. Jako by žena vedle mateřství náhle nedokázala současně číst odbornou literaturu, sledovat zprávy i publicistiku, dál se vzdělávat ve svém oboru, a pak s tímto portfoliem vystupovat na veřejnosti. 

Představme si, že v diskusním panelu o vývoji české společnosti od dob sametové revoluce, na který jste právě dorazili, vystupuje žena – a v náručí drží miminko nebo se jí na podiu kolem nohou plazí batole. Žena je přitom očividně dobře připravená, mluví erudovaně a soustředěně, pohotově reaguje na otázky. Jak byste se cítili? Nenapadlo by vás, že dítě nemá na takovém místě, kde dospělí diskutují o vážných věcech, co dělat, a když matka není schopná ho někde odložit, ani ona tu nemá být?

Nevidět mámu jen v kuchyni

Ve skutečnosti ženy v drtivé většině případů nepotřebují držet miminko. Mnohem častěji stačí, když je v okolí kamarád či dobrý člověk, který se o dítě na pár (desítek) minut postará, nebo je ve vedlejší místnosti udělaný předem naplánovaný a avizovaný dětský koutek. Když vystrkujeme děti a matky z veřejného prostoru a z vážných diskusí o společnosti, ekonomice, bezpečnosti, kultuře, legislativě – proč to tedy děláme a pro koho? Když se všichni ohánějí rodinou, tradičními hodnotami, starostí o seniory a jiné zranitelné skupiny, kde konkrétně je ta pomoc a ochrana, když je zároveň nepustíme ke slovu a vytlačujeme je, aby nás neobtěžovali?

Aktivně zahrnovat matky i děti do takového veřejného prostoru má i další benefity. Ženy mají příležitost udržovat si sociální kontakty i pracovní návyky a vyměnit nekonečný stereotyp kašiček a kostiček za intelektuální stimulaci vyšší úrovně (a to je velmi důležité!). I dítě se učí socializovat v jiném prostředí a uvidí mámu jinak než mezi kuchyní, koupelnou a dětským pokojem. Později mu přijde samozřejmé, že mámy „žijí“ taky tam venku. A všichni kolem, muži i ženy, se naopak zcitlivují v tom, že děti „venku“ jsou normální, že matky jsou také lidi, a ohledy, solidarita a prosociální jednání jsou konstruktivní a udělají vám dobře na duši.

Tradiční dvojí metr

K pochopení a většinové toleranci máme ale ještě daleko. Častější reakcí na podobné situace spíš bývá: Na co si stěžuje? Byla to její osobní volba, pořídit si dítě. Ano. Ale žena není porozením dítěte redukována pouze na matku, zůstává člověkem – a k tomu patří vše ostatní, co se mateřství netýká; práce, zájem o svět, sociální kontakty.  Co také nebývá nikdy dosloveno, je fakt, že za identickou „osobní volbu“ mít děti nikdo netrestá muže. Jsou rodiči úplně stejně jako ženy, ale jejich pozice se po narození dětí zdaleka tolik nemění. Nejsou omezeni na přístupu do společného prostoru a nejsou náhle vnímáni jako méně relevantní, spolehliví a schopní.

Nikdo netrvá na tom, brát děti všude, vždy a kamkoli. Rozhodně lze ale říct, že mezi tímto extrémem a současným stavem je ještě velký prostor, kdy můžeme ženy-matky a děti aktivně vtahovat. Mít větší trpělivost, brát větší ohledy a přemýšlet nad tím, jak ještě jinak jsou na společném životě omezeny na rozdíl od mužů a/nebo lidí bez dětí.

Ženy a matky, mějte odvahu pro sebe žádat víc. Ptejte se po prostorech a podmínkách přátelských pro rodiče a děti. Ptejte se, proč takové nejsou, a odměňujte ty, které jsou. Muži, kteří jste toto doposud neřešili, ptejte se žen, jak se cítí v životě, a především ve veřejném prostoru omezeny. Proč do nich nevstupují. Proč cítí, že jejich hlas nemá takovou váhu. A věřte tomu, co vám odpovídají, i když vy sami jste nic takového nezažili. Právě proto!

Na titulní fotce je premiérka Nového Zélandu Jacinda Ardern se svou dcerou Neve a manželem na Valném shromáždění OSN v roce 2018.

Článek vyšel poprvé na Heroine.cz 9. 12. 2019.