Jedno dítě, žádné dítě? Proč mají české rodiny méně dětí, než by si přály
Dlouhodobě slýcháme stesky nad nízkou porodností, která se často přičítá neochotě žen rodit děti. Unikátní výzkum ukazuje, že za nízkou porodností ale stojí spíše to, že Češi si pořizují dítě jen jedno, což je často míň, než kolik by původně chtěli. Co se podílí na tom, že často zůstane u jedináčka, a co by to mohlo změnit?
Výzkumnice ze Sociologického ústavu Akademie věd ČR v minulých dnech zveřejnily výsledky unikátního výzkumu. V něm se Radka Dudová, Hana Hašková a Jana Klímová Chaloupková soustředily na tzv. jednodětné rodiny. Co ovlivňuje rozhodnutí českých rodin o tom, kolik budou mít dětí? A proč jich většinou mívají méně, než si původně myslely? Jaký vliv má narození prvního dítěte na vztah jeho rodičů?
Když dojde na rozhodnutí, kdy si děti pořídit, kolik jich mít a s kým, je veřejná diskuze plná dobrých rad. To se týká pochopitelně i vyšších či nižších pater politiky, a v zásadě se setkáme se dvěma typy vzkazů. Jedním z nich je apel na to, aby české ženy (málokdy slyšíme o rodičích, rodinách či mužích, což je samo o sobě poněkud absurdní) měly dětí více a měly je dříve. Druhým z nich je pak rada o zodpovědném výběru otce dítěte, zejména jako prevenci budoucího samoživitelství (čímž se implikuje, že odejde-li muž od rodiny, je to vina ženy a jejího špatného odhadu).
Muži si zpravidla přejí méně dětí než ženy, a pokud své představy upraví, pak směrem nahoru. Ženy naopak zpravidla chtějí více dětí a častěji se své původní představy vzdají.
Česká republika patří k zemím, které mají nízkou úroveň naprosté bezdětnosti. V celkově nízké porodnosti hraje mnohem vyšší úlohu právě jednodětnost. Je tomu tak i přesto, že jako jakýsi ideál stále přetrvává model rodiny se dvěma dětmi. Na příčiny ovlivňující celkový počet dětí už se zaměřilo několik sociologických výzkumů, žádný ale nevzal v potaz tolik faktorů, jako ten aktuální. Výzkumnice navíc využily kombinaci několika různých metod. Na podkladě statistických dat ze Sčítání lidu, domů a bytů pak pomocí rozhovorů a různých typů analýz vdechly suchým datům život. Mohou tak vyprávět o životních příbězích různých rodin a o tom, co je k jednodětnosti přivedlo a co pro ně takové rodičovství dítěte znamená.
Proč k výzkumu a kombinaci metod vůbec takto přistoupily, komentuje Radka Dudová, jedna z výzkumnic. „Z předchozích kvantitativních zjištění nebylo zřejmé, jestli se starší lidé stávají rodiči jedináčka proto, že další děti „nestihnou“, anebo proto, že pro ně rodičovství není natolik významnou hodnotou, v důsledku čehož se k němu dostávají později a „stačí“ jim jedno dítě. Nebo proto, že plánují právě jedno dítě, a tak se cíleně stávají rodiči později. Podobně není jasné, zda lidé nemají další dítě, protože nemají vhodného partnera, nebo nehledají partnera, protože další děti nechtějí.“ Současný výzkum na podobné otázky aspoň částečně odpovídá.
Intenzivní rodičovství
Co tedy určuje, kolik dětí české rodiny mají? Počet dětí se nepřekvapivě liší například podle věku, vzdělání nebo socioekonomického postavení rodičů. Předpoklad, že v konzervativních rodinách se rodí více dětí, se v České republice potvrdil, vliv náboženství naopak prokázán nebyl. Ženy a muži mají navíc jiné představy o počtu dětí a výše uvedené faktory na ně také působí poněkud odlišně. Muži si zpravidla přejí méně dětí než ženy, a pokud své představy upraví, pak směrem nahoru. Ženy naopak zpravidla chtějí více dětí a častěji se své původní představy vzdají.
#spolupráce Volvo
Děti čelem vzad!
Aby lépe překonali extrémní přetížení, létali už první američtí astronauti do vesmíru usazeni zády ke směru letu. Zkušenosti z dobývání vesmíru inspirovaly profesora dopravní bezpečnosti Bertila Aldmana k vývoji prvních dětských sedaček. Na vývoji i testování se podílela automobilka Volvo. Ta také v roce 1967 začala u nového modelu Amazon nabízet možnost otočit sedačku spolujezdce proti směru jízdy a několika doplňky ji proměnit na bezpečnou dětskou sedačku. Na bezpečnostní špici se Volvo drží dodnes a jeho odborníci říkají: aspoň do čtyř roků držte děti proti směru.
Kromě osobní volby má na výsledný počet dětí vliv celá řada vnějších faktorů. Je to státní sociální politika preferující určitý počet děti v rodině, náklady na založení rodiny a péči o děti, normy spojené s rodičovstvím, rozvodovost a atmosféra ne/stability rodin, pracovní naplnění a obtížnost kombinace práce a péče.
Co se týče oněch norem, ty se koneckonců odrážejí i ve veřejné diskuzi zmíněné v úvodu tohoto článku. V posledních dekádách například podle literatury převažuje koncept „intenzivního rodičovství“. Pro správný rozvoj dítěte je nutné se maximálně zaměřit na jeho potřeby, včetně koncentrace času, pozornosti a materiálních zdrojů. Netřeba asi zmiňovat, že tento koncept činí rodičovství náročnější a nákladnější. Na druhé straně stojí teorie zdůrazňující roli ekonomických a strukturálních faktorů při rozhodovaní o rodičovství a také ty, které zdůrazňující genderové nerovnosti a obtížnost kombinace práce a péče zejména pro ženy.
Jsme v tom spolu
Rozhodování o počtu dětí v rodině nelze oddělit od rodiny samotné. Nedělá ho ani matka nebo otec sám. Člověk může mít sice představu o počtu dětí, její realizace však bude záviset na vztazích s ostatními. Každý z partnerů mé svou vlastní dráhu – pracovní, partnerskou i rodičovskou –, které se v určitých bodech protínají nebo spojují. Dále se mohou protínat nebo spojovat s dráhami dětí, bývalých partnerů, nových partnerů a jejich dětí z předchozích vztahů atd.
Očima Zuzany Fuksové
Pohled na svět žen na mateřské dovolené, které se z nějakého důvodu nevejdou do škatulek společensky optimálního rodičovství, předkládá Zuzana Fuksová. „Všeobecný étos praví, že mateřství je nejkrásnější část života. Práce počká, říkají. Je to to jediné, co má smysl, říkají. Doporučení v médiích se týkají až na výjimky těch, které v mateřství prožívají jen světlé okamžiky. S matkami s poporodní depresí nebo s těmi, které nechtějí být s dětmi doma do tří nebo do čtyř let a pociťují na pískovištích sociální izolaci, se moc nepočítá.“
Více si přečtěte v článku Rodičovství je vysoká škola sebezapření.
Definitivní počet dětí v rodině navíc logicky nebývá výsledkem jediného rozhodnutí. Spíše jde o sérii dílčích rozhodnutí a reakcí na určité životní situace, a takto je potřeba vše zkoumat. Aktuální výzkum probíhal u rodičů narozených mezi lety 1960 a 1980, jejichž jedináček měl alespoň 12 let. Životní dráhy už tedy byly dostatečně dlouhé na to, aby na nich bylo možné ilustrovat, jak se jednotlivé faktory a životní situace různě proplétají a různým způsobem ovlivňují rodičovství.
Zásadním faktorem se zdá být pozdní věk při narození prvního dítěte. Cesty, které k němu vedou, můžou být ale hodně rozdílné. Sofie chtěla mít původně tři děti, její manžel Stefan naopak žádné. Nakonec se jim první dítě pár let po jejich třicítce narodilo a pro Sofii to byla zkušenost ve všech ohledech tak náročná, že už žádné další dítě mít nechtěla. Stefan naopak své původní zatvrzelosti litoval, rodičovství si užíval a měl by dětí klidně více. Možná, kdyby to první měli dřív, shodli se. Podobně uvažuje i Vanda, které měla své jediné dítě v podobném věku. Chronická nemoc jejího partnera se s věkem zhoršovala, a proto už další dítě neměli.
Socioekonomické faktory, sladění kariéry a rodinného života a náročnost péče o dítě hrají také velkou roli. Důležitý je častý pokles životní úrovně po narození dítěte a skutečnost, že druhé už si rodina prostě nemůže dovolit. Dvě podnikatelky ve výzkumu uvedly, že příliš dlouho odkládaly početí druhého dítěte, protože nechtěly volit mezi péčí a kariérou. Měly pocit, že by se při podnikání nemohly druhému dítěti věnovat tak naplno, jako tomu prvnímu. Odsouvání rodičovství u žen s vysokoškolským vzděláním se jevilo méně jako volba podle vlastních priorit, ale spíš výsledek souhry vnějších okolností – jinak to zkrátka nešlo.
Na dítě musí být dva
Pokud se vztah, ve kterém se dítě narodilo, rozpadne, zvyšuje se pravděpodobnost, že zůstane jedináčkem. Tahle pravděpodobnost je ještě vyšší, pokud má matka vyšší vzdělání. Nezřídka se pak ale formují rodinné situace, do kterých vstupují děti nových partnerů z jejich předchozích vztahů a pak ani dítě jako jedináček vnímáno být nemusí. To ve výzkumu popisuje Kamila slovy: „Já už jsem jedno dítě měla a docela mi to stačilo, a on měl tři velký. Tak jsme si říkali, že máme vlastně čtyři děti.“
Vztah se ale nerozpadne sám od sebe. O čem se málo mluví, je to, že narození prvního dítěte může vztah rodičů narušit. Zejména muži si podle výzkumu rodičovství často idealizují. Když se pak dítě skutečně narodí a jsou konfrontováni s tím, jak náročná péče o něj je, pod náporem této reality rodinu opustí, jako to udělal manžel Hanky, když jejich synovi byly tři roky. Jindy sice otec neodejde, ale veškerou tíhu péče o dítě přenechá na jeho matce, například kvůli pracovnímu vytížení, jako se stalo Jolaně nebo Alici.
Jiným důvodem může být stereotypní představa o rozdělení povinnosti v domácnosti, jakou po narození dítěte začal uplatňovat manžel Zary. Ta se ocitla v situaci, kdy jí manžel dával najevo, jak ji má v hrsti, neboť jsou s dítětem na něm závislí. Ani tento vztah změněné partnerské poměry nevydržel.
Co s tím?
Není smyslem ani tohoto článku ani samotného výzkumu hodnotit jakýkoli počet dětí jako správný, žádoucí nebo dostatečný. Nelze si ale nevšimnout, že jednodětnost často nebývá svobodnou a jednoznačnou volbou, ale spíše výsledkem vnějších okolností. České rodiny mají méně dětí, než by si přály. Individuální volbu nikomu neovlivníte, ale řadu dalších faktorů už například veřejné politiky ovlivnit můžou. Autoři nevyžádaných rad o porodnosti by se tak mohli ledasčím inspirovat a z pozice své moci rodičovství usnadnit nebo zpříjemnit.
Nejde ale zdaleka jen o politiku. Výzkumy, jako je tento, odhalují celou řadu informací o nás samých. Všichni, kteří jsme kdy v souvislosti s rodičovstvím stáli na nějaké křižovatce, teď vidíme, že kromě nás tam stojí i řada jiných žen a mužů. Namísto tápání v mlze můžeme alespoň poodhrnout možné důsledky případných rozhodnutí. Lépe se nám může čelit protichůdným společenským tlakům a očekáváním, když víme, že to není jen náš problém. A hlavně, ať je naše cesta jakkoli náročná, víme, že na ní v žádném okamžiku nejsme sami.
Aktuální číslo
- Žijí s postižením, ale to nedefinuje jejich osobnost ani přístup ke světu
- Máte odvahu zpomalit? Být offline, žít svým vlastním tempem a být v klidu? Inspiraci najdete v rubrice Feel good
- Foto na titulní straně: Eliška Sky x Midjourney
- Speciální příloha o umělé inteligenci. Co bychom jï měli naučit především?
- Více než 180 stran čtení, které způsobuje nezávislost
