Růžové kilové činky už nechceme. Silový trénink ženy osvobozuje, tělo ale nemá být projekt
Stále více žen objevuje výhody silového tréninku. Jenže vyměnit tlak na hubenost za tlak na svaly a „lean“ postavu není řešení. Tělo nemá být projekt, který nikdy není hotový. Zeptali jsme se šesti osobností – třeba Lindy Bartošové, Šárky Homfray nebo Lady Brůnové, jak se zbavily strachu z činkové zóny, co jim silový trénink dává v běžném životě a jak jim fyzická síla pomáhá na cestě k autonomii a klidu. Přečtěte si, jak významný je silový trénink pro vaši vnitřní sílu, a přijměte pozvání na veřejné natáčení podcastu Hlas Hleroine na téma ženské síly.
Lada Brůnová, ředitelka a spoluzakladatelka společnosti 3pe
Věnujete se silovému tréninku? Jak jste začala a co vás k tomu vedlo?
V pubertě jsem cvičila, abych byla hubená, roky jsem se mučila cardiem. Než jsem ke svému tělu začala být laskavá, trvalo to ještě řadu let a spoustu vnitřní práce na sobě. Nakonec to byl právě silový trénink, který mi skrz fyzickou sílu pomohl objevit i tu psychickou. Najednou mě bavilo sledovat, co všechno moje tělo dokáže, jak se zlepšuju v technice, že zvládnu věci, které by mě dřív nenapadly. Třeba klik nebo shyb.
Foto: Lada Brůnová
Myslím, že mi silné tělo pomohlo dobře zvládnout těhotenství i první týdny (spíš roky) mateřství. Domácí gym s dvěma kettlebelly byl na řadu měsíců můj ostrůvek radosti a autonomie, prostor, který patřil jen mně ve chvíli, kdy mi malé dítě obrátilo život vzhůru nohama.
Zároveň ale potřebuju zmínit druhou stranu mince: Ve 3pe stále více mluvíme o bigorexii, závažném stav na pomezí poruch vnímání těla a poruch příjmu potravy, která je na vzestupu nejen u mužů, ale i u žen. Z těla se najednou může stát projekt, který nikdy není hotový, dostatečně silný, svalnatý, lean. „Silná“ není automaticky lepší poloha.
Lepší je být silná než hubená
Kult hubenosti je zpátky. A my se ptáme proč – a co s tím.
Na živém podcastu Hlas Heroine se ptáme, odkud se ten tlak bere, komu škodí a proč je často lepší volbou být silná než hubená.
S hostkami a hostem: Chili Ta, Vendy Kučerová, Miloslav Šindelář
Moderuje Ilona Kleníková
📅 Kdy: 11. srpna od 19:00
📍Kde: Trojský pivovar, v rámci Letní podcastové scény
Těšíme se na vás! 🤍
Vnímáte nějaké bariéry či předsudky, které ženám brání vstoupit do „činkové zóny“?
Kromě obavy, že nás někdo bude soudit kvůli vzhledu nebo třeba nedokonalé technice, je to podle mě hlavně čas a peníze. Všichni máme stejných 24 hodin, ale nemáme stejné podmínky. Někteří influenceři se nám snaží namluvit, že stačí jen chtít, ale realita bývá jinde: práce od devíti do pěti, péče o dítě nebo o stárnoucí rodiče, omezený rozpočet.
V jakých momentech každodenního života jste nejvíce ocenila svou vlastní sílu?
Fyzickou sílu jsem nejvíc ocenila v každodennosti: při nošení dítěte, tahání kočárku po schodech nebo když na výletě potřebuju vysadit unavenou dceru na záda. Naposledy jsem si sama přestěhovala těžkou postel, protože se mi nechtělo čekat. Vnímám svaly jako pomyslný krunýř, který se mi s přibývajícími roky bude hodit. Ale zpět k otázce: Těch situací zažívám každý den desítky a svému tělu děkuju, že mě (a další náklad) nese životem. Neberu to vůbec jako samozřejmost.
Šárka Homfray, právnička a publicistka
Věnujete se silovému tréninku? Jak jste začala a co vás k tomu vedlo?
S různými přestávkami se silovému tréninku věnuji už od šestnácti let. Na vysoké škole jsem hodně cvičila, chodila do fitka a byla jsem opravdu fit. Potom ale přišla práce, děti, deprese a období, kdy péče o vlastní tělo ustoupila úplně do pozadí. Teď se k pohybu a fyzické síle postupně vracím. Už ji nevnímám jen jako cestu k určité postavě, ale hlavně jako způsob, jak se ve vlastním těle cítit dobře, schopně a sebejistě.
Vnímáte nějaké bariéry či předsudky, které ženám brání vstoupit do „činkové zóny“?
Když se do fitka vracíte po delší době, s vyšší váhou nebo slabší než dřív, může být velmi nepříjemný už samotný pocit, že vás někdo pozoruje. Člověk si taky vybaví různé dříve vyslechnuté poznámky, i kdyby nebyly určené zrovna jemu. Ženy jsou navíc stále vedené spíš k tomu, aby se zmenšovaly, hubly a zabíraly co nejméně prostoru, než aby byly silné. Přetrvává také nesmyslný strach, že zvedáním těžších vah získají „mužskou“ postavu. Ale musím říct, že se ten diskurs značně posunul a řekla bych, že růžové kilové činečky už nejsou tak populární, jako byly třeba před dvaceti lety.
V jakých momentech každodenního života jste nejvíce ocenila svou vlastní sílu?
Nejvíc asi v obyčejném každodenním provozu, když nesu nákup nebo zvedám kufr. Důležitější je to pro mě ale při náročnějších výletech a sportu. Člověk tehdy velmi prakticky pozná rozdíl mezi tím, když se na své tělo může spolehnout, a když ne. A v poslední době oceňuji i jiný druh síly, a to je adaptabilita systému, nejen na svalovou zátěž. Před dvěma lety jsem nazula brusle a letos dokonce i běžecké boty a obojí jde mnohem lépe, než jsem čekala.
Linda Bartošová, novinářka, autorka podcastů
Věnujete se silovému tréninku? Co vás k tomu vedlo?
Teď mám sice letní pauzu, v létě mám vždycky trochu brat období a všechno je chaotické a rozlítané – i můj sportovní režim, ale jinak silově cvičím asi rok. Trvalo mi zhruba 32 let pochopit, že činky nejsou nepřítel, že mě naopak mohou navést na dobře prožité stárnutí, lepší pocit v hlavě i v těle.
Bála jsem se prostoru posilovny, působil cize, nepřátelsky. Našla jsem si ale fajn fitko pět minut od domova, což je zásadní faktor. Cítím se tam dobře, vyběhnu tam ve sportovním a v pantoflích, poznávám lidi, kteří tam chodí, a mám pocit, že nikdo moc nečumí. A taky je tam zóna pro ženy, což je klíčový místo ve dnech, kdy se necítím tak sebevědomě a chci mít tzv. stoprocentní klid. Řekla bych, že mou životní esencí je klidná síla, snažím se jí najít v sobě a mám ji ráda i v ostatních a silový trénink vlastně tenhle pocit dobře ztělesňuje. Pun intended.
Vnímáte nějaké bariéry či předsudky, které ženám brání vstoupit do „činkové zóny“?
Myslím, že se obecně bojíme toho čumění. Všichni se neustále cítíme souzeni, posuzováni, komentováni a ono to tak bohužel často i je. I ve fitku se můžou stát nepříjemné situace, stejně jako venku, skoro nikde nejsme v chráněné zóně bez sexismu, paternalismu nebo odsuzování. Pak je tady strach z neumětelství – ten jsem měla taky. Jenže ono všechno někde začíná a začátek čehokoliv vždycky bolí. Učím se to přijímat, nebojovat proti tomu a čekat, co přijde, až se dostanu trochu dál. A v posilovně přišly jen samé dobré věci.
V jakých momentech každodenního života jste nejvíce ocenila svou vlastní sílu?
Asi nejvíc v momentech, kdy se za sebe dokážu postavit. Nesnesu, když se mnou někdo vy*ebává (pardon). Jakkoliv. Mám k tomu nulovou toleranci, stejně jako k tomu, když jsem svědkyní takového momentu. Pokud jen trochu můžu, snažím se postavit za sebe i za ostatní v situacích, kdy se někdo chová nemorálně, neeticky nebo vysloveně odporně. To je mimochodem super na stárnutí. Nebojme se ho – vnitřní síla roste a s ní i množství situací, kdy se mnou nikdo nevy*ebe, protože mu (nebo jí) to zkrátka nedovolím.
Michaela Kramárová, šéfredaktorka Heroine
Věnujete se silovému tréninku? Co vás k tomu vedlo?
Silovému tréninku se věnuju asi 25 let, vždycky jsem posilování brala jako doplněk k nějakému sportu. Když jsem skákala na trampolíně nebo se učila jezdit na vodních lyžích, měla jsem k tomu i posilovnu. Vnímala jsem, že silné tělo potřebuju k tomu, abych si mohla troufnout na sporty, které mě lákaly.
Foto: Michaela Kramárová
Vnímáte nějaké bariéry či předsudky, které ženám brání vstoupit do „činkové zóny“ a budovat fyzickou sílu?
„Když budeš posilovat, budeš mít tělo jako chlap, a to není hezké.“ Ale nemyslím, že bychom se toho jako ženy měly bát. Taky jsem se fakt nikdy nesetkala s tím, že by v posilovně někdo ‚blbě čuměl‘, nebo že bych si tam nepřipadala vítaná. Vlastně spíš naopak. Rozhodně ale doporučuju začít s trenérem nebo trenérkou, kteří ohlídají, že děláte vše správně.
V jaké situaci jste nejvíce ocenila svou vlastní sílu?
Před sedmi lety jsem si při sportu vážně zranila páteř. Dva roky jsem obíhala nejrůznější rehabilitace a fyzioterapeuty a hledala, kdo mému tělu pomůže. Postupně jsem našla několik skvělých trenérek a trenérů, kteří mi pomohli vymyslet systém cvičení, díky kterému mě už nebolí záda a můžu zase takřka bez omezení sportovat.
Domnívám se, že právě díky tomu, že jsem vždycky cvičila a starala se o své tělo, jsem dokázala najít cestu, jak se navzdory zranění vrátit k aktivnímu sportu. Došlo mi taky, že posilování a cvičení jakéhokoli druhu je důležité nejen pro aktuální formu nebo na vyčištění hlavy, ale že je to investice do budoucnosti. Abychom i ve stáří mohli být aktivní, nebo soběstační, budeme potřebovat silné tělo. A kdo si prošel bolestí, ten myslím opravdu rozumí tomu, jak moc je důležité, aby tělo fungovalo tak, jak má. To znamená bez bolesti.
Lu Gregorová, spoluzakladatelka organizace Sola pomáhá, bývalá vzpěračka, Moje Heroine 2022
Věnujete se silovému tréninku i po skončení profesionální kariéry?
Silový trénink provázel dennodenně více než osm let mého života. Po ukončení vzpěračské kariéry jsem si od něj dala na chvíli pauzu, ale pomalu se k němu zase vracím. Pokud je kdykoliv čas a prostor cvičit, vždycky je to silový trénink. Dává velký smysl pro všechny oblasti života a stojím si za tím, že vedle fyzické síly buduje i tu mentální.
Foto: Lu Gregorová
Vnímáte ve společnosti nějaké bariéry či předsudky, které ženám brání vstoupit do „činkové zóny“ a budovat fyzickou sílu?
Myslím, že společnost se proměňuje a je v mnoha věcech mnohem otevřenější. Pevně doufám, že už nikdo nesoudí, zda holky zvedají činky. Můžou být překážky, které se spíš než samotného silového tréninku týkají vstupu do světa fitness. Začít chodit do gymu je samo o sobě vystoupení z komfortní zóny, každý to musíme nějak překonat, protože většina z nás nevypadá tak, jak si asi představujeme, že by „správný gym člověk“ měl vypadat. V poslední době chodím do obyčejného fitka a potkávám tam celou paletu lidí, od těch, co vypadají, že zrovna vyskočili z nějakého fitness videa, až po šedesátiletou paní, která si během chůze na pásu čte knížku.
V jaké situaci jste nejvíce ocenila svou vlastní sílu?
Mít silné a odolné tělo má víc rozměrů. Od těch praktických, že jste soběstačná v tom něco zvednout nebo přenést, až po ten, že prostě svému tělu můžete věřit, že unese život. Viděla jsem často na svých klientkách, jak silný emancipační rozměr silový trénink měl.
Abhejali Bernardová, plavkyně
Věnujete se silovému tréninku?
Ke zvedání vah jsem se dostala vlastně až s perimenopauzou. A i když mě to nikdy nelákalo, baví mě to moc, hlavně ten fakt, že se opravdu cítím silná. Tělu přece jen trvá trošku déle regenerovat po tréninku, ale síla pomáhá v každodenním životě, ve sportu i pro naše budoucí aktivní stáří.
V jaké situaci jste nejvíce ocenila svou vlastní sílu?
Díky ní se mi podařilo potřetí přeplavat kanál La Manche – tentokrát plaveckým způsobem prsa, jako páté ženě na světě. Trvalo to 17 hodin a 38 minut. Když mě v tréninku z tohoto nejnáročnějšího plaveckého způsobu bolela kolena a třísla, z legrace (a abych se toho nezalekla) jsem začala říkat, že je to sice náročnější styl, zato o dost pomalejší.
Ve čtvrtek 6. srpna to bylo přesně 100 let ode dne, kdy La Manche přeplavala první žena, Gertrude Ederle. Byla to doba, kdy ani nebylo běžné, že by ženy uměly plavat. Přeplavbou obtížnějším stylem jsem chtěla vzdát hold všem ženám, které to v nějaké době a na některých místech měly nebo ještě stále mají obtížnější. Věřím, že dokážeme ohromně moc, jen potřebujeme věřit své vlastní síle, té svalové i té vnitřní. A že i malé krůčky dokážou velké věci, když je vydržíme dělat dostatečně dlouho.
