„Nechtěla jsem být sobecká kariéristka. Moje tělo není jen na ozdobu,“ říká Eva Adamczyková
Známe ji jako neohroženou snowboardistku, ale v poslední sezóně si Eva Adamczyková musela vybojovat hlavně vnitřní svobodu. Do vrcholového sportu se po narození syna nevracela kvůli medailím, ale proto, že jí snowboarding chyběl. V nové epizodě podcastu Hlas Heroine mluví o tom, proč si myslela, že vrátit se po narození dítěte ke sportu by bylo sobectví, jak se po porodu učila mít trpělivost se svým tělem a proč je pro ni pocit síly důležitější než „pěkná“ postava modelky.
Eva Adamczyková si uvědomuje, že i ona byla pod vlivem předsudků, který matku, která se nechce vzdát své profese, nálepkuje jako kariéristku. „Když mi bylo 25, tak jsem si myslela, že až budu mít někdy rodinu, že už pak nebudu chtít závodit,“ zamýšlí se snowboardistka v nové epizodě podcastu Hlas Heroine. „Myslela jsem si, že by to ode mě bylo sobecký začít znovu závodit. Uvědomila jsem si, že jsem na to koukala špatně. Fakt jsem měla ten stereotypní pocit, že když nebudu do tří let s dítětem doma, tak jsem sobec a kariéristka.“
Ale já jsem se ke sportu nevrátila kvůli ‚kariéře‘. Já jsem se vrátila kvůli tomu, že mi to chybělo a že jsem chtěla dělám něco, co mě baví,“ vysvětluje snowboardistka, která letos – zhruba rok po porodu – doplnila sbírku svých olympijských medailí ze snowboardcrossu o stříbro.
Eva Adamczyková a Marek Adamczyk: Jak vypadá podpora v rodině?
Debata o tom, jestli bude mít na Olympiádě zajištěné hlídání, ukázala, že systém stále nevidí potřeby rodičů, obzvláště matek malých dětí. „Četla jsem pak v jednom rozhovoru, že se někdo nejmenovaný ozval, jestli bych nechtěla náhodou i kuchaře. Hej, kámo, kuchaře? Některé sportovní týmy kuchaře mají a je to normální,“ polemizuje Eva Adamczyková s nejmenovaným sportovním funkcionářem, který měl výhrady k tomu, aby jí sportovní svaz proplatil hlídání.
Eva zdůrazňuje, že za jejím úspěšným návratem stojí hlavně ochota manžela Marka Adamczyka upozadit vlastní kariéru: „Obzvlášť v lednu, únoru a březnu to bylo hlavně na Markovi. Neříkám, že je úplná výjimka, ale nemyslím, že je to standardní. Je to ale i tím, jakou máme práci.“
Návrat do práce pro vrcholovou sportovkyni znamenal i návrat do formy. Cílem nebylo rychlé hubnutí. Síla a svaly se jí vrátily relativně rychle, ale potřebovala hlavně znovu vybudovat výbušnost. „Já jsem dřív měla pocit, že po dětech jsou všichni tlustý. Takhle jsem to vnímala, takhle jsem si myslela, že to prostě je ložený,“ směje se Eva Adamczyková v rozhovoru s Ilonou Kleníkovou.
Návrat do formy po porodu: Byla jsem jako šnek
„Musím zaťukat, že mě překvapilo, jak mi v posilovně síla rychle naskočila zpátky. Ale třeba co se týče dynamiky, výbušnosti, tak to jsem byla šnek, byla jsem strašně pomalá.“ Rychlému návratu do formy nejspíš pomohlo i to, že do posilovny chodila i v těhotenství.
Vztah k tělu Eva vnímá skrze jeho schopnosti a sílu, kterou potřebuje pro svou práci. Diktát křehké estetiky pro ni není cesta. I když i ona si vyslechla poznámky o tom, že má velký zadek, nebo při svém účinkování ve Star Dance čelila kritice za to, že má do šatů příliš svalnaté ruce.
Svaly ve StarDance: Moje tělo není na ozdobu
„Když vidím modelku, která má útloučký pas, tak to pro mě není funkční. Třeba se mýlím, ale já takhle nechci vypadat, protože pro mě to není funkční břicho, jaké já potřebuju pro své ježdění, aby mě nebolely záda nebo abych se cítila dobře,“ vysvětluje. Přijala svoje svaly a naučila se být svému tělu vděčná. Přesně jak se zpívá v písničce Tělo Ewy Farné, na kterou ve Star Dance tančila rumbu coby love song pro své tělo. „Mě baví se do toho v posilovně opřít, baví mě ten pocit síly. Mně se ty moje svalnatý ruce a záda líbí,“ říká pevně a sebevědomě.
Sebevědomí a ambice: Proč se Češky a Češi bojí úspěchu?
Sebevědomí určuje nejen vztah k tělu, ale i k závodním ambicím. Eva Adamczyková v podcastu Hlas Heroine přemítá o tom, proč je důležité si své cíle přiznat a nelhat sama sobě kvůli strachu z neúspěchu. „U nás je to někdy vnímané tak, že když řeknete – chci být v top trojce – tak rovnou dehonestujete soupeřky. Že si myslíte, že už to máte v kapse,“ uvažuje. „Ale já to říkám, protože jsem tak trénovala, protože si věřím, že to zvládnu.“ Uvědomuje si, že někdy se za skromností skrývá strach si ambice přiznat, protože co když to nevyjde.
Vděčnost a olympijská medaile: Vyhrála jsem už tím, že tam jsem
Cesta k medaili pro Evu Adamczykovou nakonec nevedla přes tlak na výsledek, ale přes schopnost užít si fakt, že její tělo funguje a ona může dělat, co miluje. „Uvědomila jsem si, že ty úspěšné závody spojovala velká vděčnost, že tam vůbec jsem. Že mě to strašně baví,“ uzavírá Eva s tím, že pocit, že už vlastně vyhrála samotnou možností závodit i s dítětem po boku, jí na startu přinesl klid.
„V tom finále si člověk řekne: ‚Ty jo, tak si to pojď užít, pojď si pro sebe vyhrát, protože je to pecka, že tady můžeš stát.‘“ K tomu ale bylo potřeba mít podporu okolí, prorazit bariéry v nastavení sportovních organizací a vybojovat si hlídání pro syna jako součást zázemí.
Jak Eva vzpomíná na kritiku ve StarDance? Jak vnímá téma menstruace v profesionálním sportu a jakou mikrofeministickou výzvu posluchačstvu posílá?
Poslechněte si celou epizodu podcastu Hlas Heroine na webu Heroine.cz nebo na Forendors.cz/heroine.
V podcastu Hlas Heroine také zaznělo:
- Závodění s menstruací: Proč Eva cyklus nevnímá jako výmluvu pro horší výkon.
- Komplex z atletického stadionu: O tom, proč se nechtěla odhalit mezi „vysekanými“ běžkyněmi.
- Výchova bez stereotypů: Jak Evu ovlivnila máma, která nebyla tradiční hospodyňka.
- Kreatin a proteiny: O boji s váhou v době, kdy tratě zrychlují a snowboardcross vyžaduje těžší postavu.
- Lekce sebevědomí: Jak Eva vnímá podceňování před závodem a proč se nebojí říct, že jede vyhrát.
- Vnitřní kritik: O hlasu v hlavě, který i ty největší borce a herce udržuje v pozoru, a jak mu nedovolit, aby vás zastavil.
