Nechci být pořád online. Je pro mě důležité žít v přítomnosti, říká studentka, která přišla o sourozence
Dvaadvacetiletá Adéla Samková si se svou rodinou prožila hodně náročné chvíle. I proto ví, jak důležité je umět odložit telefon a věnovat se svým nejbližším. Mezilidský kontakt a citlivost charakterizuje i její pracovní život v sociálních službách. Mladé generaci podle ní ty starší leckdy dostatečně nenaslouchají. „Vadí mi, že se o moje klienty a klientky (stejně jako o lidi v důchodu) všichni politici a političky zajímají jen před volbami. Jezdí za nimi a slibují jim, cokoliv je napadne. Měsíc po volbách o nich zase nikdo neví,“ říká v sérii Heroine o tom, jak skutečně žijí a přemýšlí mladí lidé v Česku.
Následující text je součástí série Heroine o mladých lidech. Příběhy mladých lidí poprvé vyšly v tištěné Heroine 3/26. Celou sérii najdete zde.
Příběh naší rodiny je kostrbatý. Zemřeli mi babičky a dědové, teta a nejčerstvěji brácha, který byl o deset let starší než já. Mamka bojovala s rakovinou. Naši rodinu tohle všechno nakonec spojilo, hodně držíme spolu. Scházíme se a pravidelně spolu trávíme čas, protože víme, jak je cenný. Člověk si začne vážit každého okamžiku, místo toho, aby byl pořád na telefonu. Je pro mě důležité žít v přítomnosti, ne v online světě.
Studuju resocializační praxi v Hradci Králové. Znamená to, že budu působit v sociálních službách, například ve věznicích. Momentálně v Hradci jako brigádnice pracuju s lidmi, kteří mají intelektuální znevýhodnění a žijí v chráněném bydlení. Každý pracovní den vypadá zhruba stejně: pomáhám klientům a klientkám s vařením, s úklidem, snažím se, aby trávili dost času venku a neseděli doma. Nedávno jsme například pořádali výlet do cirkusu. Práce mě hodně naplňuje, ale mrzí mě, že kvůli běžným, každodenním činnostem není čas na to klienty a klientky rozvíjet, třeba pomocí her.
