Hranice lásky naráží na limity komunikace a otevřenosti ve vztazích. Nedráždí, spíš se vyhýbá citu
Nový česko-polský snímek Hranice lásky byl dopředu velkolepě avizovaný jako kontroverzní a odvážný nejen zachycením intimních scén, ale i tématu otevřených vztahů a polyamorie. Režisér Tomasz Wiński na něm spolupracoval s herečku Hanou Vagnerovou, která ztvárnila jednu z hlavních rolí. A přestože na tuzemské poměry se jedná o počin v tomto ohledu mimořádný, zůstává daleko za očekáváním, která vyvolal. Do kin snímek vstupuje 3. listopadu.
Protagonisté Hanka (Hana Vagnerová) a Petr (Matyáš Řezníček) jsou úspěšnými architekty, majiteli vlastní firmy a minimalisticky zařízeného designového bytu. Oba jsou mladí, pohlední a zdraví a zjevně posedlí jeden druhým, sexem a neustálým, až obsesivním natáčením svých rozhovorů či sexuálních styků na mobilní telefony. Na externím disku mají uložená videa pořízená během pětiletého vztahu včetně dovolené u moře, kde společně plánují založení rodiny. Smějí se, vypadají šťastně a spokojeně.
Podívejte se na fotografie z filmu:
Pak ale začnou vést znepokojivé a poněkud nepochopitelné diskuse o tom, jestli si navzájem stačí, jaké jsou jejich fantazie a co by s kým chtěli dělat. Petr nakonec Hanku vyprovokuje k tomu, aby šla v baru flirtovat s neznámým mužem. To rozjede sérii jednorázových sexuálních radovánek s kamarády i cizími lidmi, živenou podporou jejich přátel Víta (Martin Hofmann) a jeho partnerky Vandy (Eliška Křenková), užívajících si na swingers party. Hanka a Petr se tak ocitnou na nebezpečné spirále, kdy je dost předvídatelné, že se po ní svezou až na dno.
Tomasz Wiński a Hana Vagnerová začali na filmu pracovat v roce 2015 a podle vlastních slov se i prostřednictvím explicitně zobrazených sexuálních scén snažili navodit atmosféru intimity, kterou by mělo publikum prožívat spolu s nimi. V tomto ohledu by snímek mohl fungovat, byť je zmíněná otevřenost stále ještě dost utahovaná určitými skrupulemi, jako kdyby opatrně našlapovali mezi potřebou nezakrývat to, co k danému tématu patří, a určitou rigiditou očekávání české společnosti, která ze zdejší produkce není na podobné obrazy zvyklá. Jenže to není ten zásadní problém.
Foto: Shutterstock
Špatný není sex, ale komunikace
S trochou nadsázky by se dalo říct, že Hranice lásky vypráví příběh dvou lidí, kteří se měli příliš dobře, proto si trochu masochisticky vykonstruovali problém, aby mohli svoje štěstí sabotovat. Byť je vcelku pochopitelné, že každý člověk má určité sexuální fantazie a že dlouhodobější partnerský vztah stojí na práci, nikoli pouze na užívání si, není dost dobře pochopitelné a uvěřitelné, že si Hanka a Petr jenom plní nějaké skryté touhy. Je evidentní, že navzdory nekonečným, až úmorným rozhovorům o sobě a svém vztahu spolu vlastně moc neumějí komunikovat, což může člověka s řadou běžných problémů přivádět k šílenství. Proč si prostě na rovinu neřeknou, co vlastně chtějí?
Hanka si střídání sexuálních partnerů zjevně užívá víc a táhne ji to k polyamorii, zatímco Petr zjevně po počátečním vzrušení z nových ženských těl trochu procitá, dusí v sobě nespokojenost a vztek. Jenže nic neřekne. Místo toho si oba zavedou pravidla – pokaždé se s dalším milencem či milenkou vyspí jenom jednou a budou si o všem otevřeně vyprávět (a natáčet si to, jak jinak). Jenže Hanka jednou přijde s tím, že zažila orgasmus s ejakulací. A tady se Petr zasekne – může po takovém prožitku ještě fungovat jejich společný sex? To je pochopitelná pochybnost, jenže můžeme se vůbec divit, že se něco takového stalo?
Byť Petr vlastně z celého příběhu vychází jako ten problematičtější partner, film mu dost otevřeně přihrává sympatie. Hanka lže a schází se dál se svým sexuálním bohem Markem, což Petra morálně ospravedlňuje, aby ji špehoval, kontroloval zprávy v jejím telefonu a mučil se přemýšlením o tom, proč je Hanka s někým jiným tak spokojená. Právě tento truc, vlastní znejistění a zhrzenost ho vede k tomu, že se začne obracet ke standardnímu modelu monogamního herosexuálního páru.
Hanka ze všeho vychází jako švihlá entuziastka, která Petra přivádí do domácnosti polyamoristů, v níž Marek žije. Teprve tam mu „bouchnou saze“ a poněkud překvapená Hanka se chová zdánlivě bláznivě. Jenže jak mohla tušit, že něco není v pořádku, když nakonec všechno začalo Petrovou provokací?
Polyamoristé jako šílená osvobozená domácnost
Scéna domácnosti polyamoristů jistě neměla vyznívat jako setkání bláznivých hippíků, ostatně Hana Vagnerová svou sympatii k polyamorii nijak netají, nicméně místy připomíná spíše parodii. Vysvětlování vcelku logických pravidel společného soužití nepřipraveného Petra šokuje, nakonec sám přizná, že skupinu čtyř polyamorů považuje spíše za sektu. Tady vyplouvá na povrch to, na co se v průběhu filmu poněkud zapomnělo, ale o co by mělo jít stejně významně jako v případě prožívání sexuality, tedy o vztahy a emoce. A to polyamoristky a polyamoristé velmi často zdůrazňují. Proč bychom jim měli koukat jenom do postele, když se především milují?
Jenže Hranice lásky cestou lásku někde zcela vytrousily, dokonce je možné tvrdit, že se na ni vykašlaly úplně. Láska představuje jakýsi umělý prázdný rámec, do něhož je nezávazné sexuální hýření představených postav zasazené. Nikdo o ní vlastně moc nemluví, nikdo ji nijak nedefinuje, všichni ji prostě tak nějak předpokládají. Nakonec v celém filmu nikdy nezazní, že by se Hana a Petr milovali, jen kdesi v závěru Hanka v rozhovoru s Markem přitaká, že má svého partnera přece pořád ráda. Mnohem odvážnější by proto bylo ponořit publikum do anatomie emocí hlavních hrdinů a hrdinek, tedy těch, které se vztahují právě k utváření pozitivního emočního vztahu. Vzteku, smutku a ukřivděných pohledů dostaneme dost, jenže to je jenom jedna strana mince.
Sociolog Zygmunt Bauman ve svém pojednání o lásce v modernitě Tekutá láska zmiňuje paradox, kdy lidé na jednu stranu neustále touží po něčem novém a vzrušujícím, protože jinde je tráva zelenější, na druhou stranu stejně silně dychtí po jistotě monogamie, kde spolu dvě duše splynou jako labutě v unikátní jednotě a čistotě stálosti. Zatímco Hanka má pravděpodobně jasno, byť touží oživit dlouhotrvající vztah, Petr po vzoru Baumanovy kritiky spásá okolní šťavnatou zeleň hlavou pouze vystrčenou ze své ohrady. A i tak bychom si měli myslet, že přece vycházejí ze stejného přesvědčení, že jsou především jeden pro druhého tím nezpochybnitelným partnerem.
Láska nevítězí, protože ani nevstoupila na kolbiště
Pokud první polovina filmu spíše nudí poněkud jednotvárným utvrzováním v tom, že chichotání se ústřední dvojice a jejich vemlouvavé rozhovory v posteli, na pláži nebo v baru přece ukazují perfektní vztah, druhá polovina graduje k vcelku očekávatelnému rozuzlení. Na scéně se objevuje typická „manic pixie dream girl“, tedy postava, která slouží jako jakási mystická pomocnice k vykoupení mužského hrdiny. Krásná a velmi mladá dívka (Antonie Formanová) si zdrchaného Petra vyhlédne v baru, kde pracuje, a dělá všechno pro to, aby mu „posloužila“. Nedozvíme se o ní nic moc kromě jisté protivné asertivity, s níž oslovuje protagonistu. A zatímco Petr má zjevně na vybranou, Hance se svět rozpadá pod rukama...
Není těžké uhádnout, kdo nakonec vcelku vítězně odkráčí do západu slunce a kdo si bude lízat rány. Přestože by snímek, jinak uchopený, mohl nabírat feministickou perspektivu – nikoli protežováním ženy a drcením muže, ale sofistikovanějším a citlivějším pojetím LGBTQ+ tematiky, pestřejším prožíváním sexuality, a hlavně slibovaným prozkoumáváním hranic lásky – ve skutečnosti nám tvůrci servírují další stereotypně vyznívající příspěvek upevňující heteronormativitu a sex charakterizovaný penetrací (penisem, jazykem, prsty, ale stále jenom penetrací). Patriarchát si tak udělal další zářez na pažbě. Skutečně šokující, kontroverzní a odvážné by bylo natočit film o různých podobenstvích lásky. Ale na ten si zjevně ještě počkáme.
Heroine je mediálním partnerem filmu Hranice lásky.
