Smíchovský gang a černá smečka: o životě dětí, jak ho neznáte

Příběh
Iva Baslarová
| 13. 7. 2021 | 15 komentářů | 34 078
Smíchovský gang a černá smečka: o životě dětí, jak ho neznáte
Foto: Iva Baslarová

Filmová kritička a novinářka Iva Baslarová má gang. Dostala se k němu náhodou; na procházkách se psy se k ní začala připojovat parta romských dětí. Z neplánovaných setkání vzniklo nečekané přátelství. Děti mají za sebou zkušenosti, které jsou na hony vzdálené jejich bílým vrstevníkům. Zásadně si na ně nestěžují, berou život, jak je. Někdy místo potulování po ulicích pomáhají vyrábět cukroví pro seniory nebo sbírat odpadky. Letos v létě jim finanční sbírka mezi přáteli a příznivci umožnila opustit rozpálené město a chvíli žít jako úplně obyčejné děti.

Říkáme si smíchovský gang. Děti ze Smíchova a okolí ze sociálně znevýhodněných rodin a já a moji psi, kteří nás před sedmi lety seznámili. Když jsem je chodívala venčit, romské děti v parku si je hladily a ptaly se na jejich jména. Jak jsme se potkávali častěji a častěji, začaly nás doprovázet. Nejprve na vycházky, pak na výlety, a nakonec u mě přespávaly, svěřovaly se mi. Pomáhala jsem jim s učením a brala jsem je s sebou na různé akce. Je to můj soukromý nízkoprahový klub, o kterém ale ví i sociální pracovnice z Prahy 5. 

Životní příběhy dětí jsou různé a vždycky, když už si myslím, že jsem slyšela snad všechno, objeví se někdo nový a překvapí. Některé z dětí měly nebo mají rodiče ve výkonu trestu, žijí v pěstounské péči u babičky, nějaký čas pobývaly nebo se v průběhu naší známosti dostaly do dětského domova, zažily zatčení rodičů policií, poznaly hladová léta nebo jim rodiče zemřeli či je opustili. Nikoho z nich jsem přesto nezažila stěžovat si na svůj osud. Chvíli trvalo, než jsem si zvykla, že jejich svět je zkrátka jiný než ten můj.

Teenageři v tísni

Foto: Shutterstock

„Závažnost případů domácího násilí během pandemie výrazně vzrostla. Pracuji v oboru přes 20 let a nepamatuji tak závažné případy, jaké aktuálně řešíme,“ říká Petra Wünschová, psychoterapeutka a ředitelka centra LOCIKA, které pomáhá dětem se zkušeností s násilím.

Jaké mají děti vysvědčení, by nám teď mělo být jedno,“ říká terapeutka.

Smála jsem se, když se mě po několika měsících intenzivního setkávání zeptaly, jestli mám děti. „Kde bych je asi měla? Zavřené ve sklepě?“ ptala jsem se. Pochopila jsem to až později. Ve svých čtyřiceti jsem podle jejich zkušeností už dávno mohla mít děti, které už vyrostly a já s nimi nezůstala v kontaktu, nebo které jsem prostě odložila. Někteří z chlapců se v průběhu let dozvěděli, že jejich rodiče mají ještě další potomky, o kterých nemluví ani je nenavštěvují.

Když na vás v dětství míří zbraní

Další z dětí žily v jiných rodinných modelech. Buď s babičkou, které říkaly máma, a se svou o pár let starší tetou, které říkaly sestra; případně kolovaly po rodině podle toho, kdo z těch, kteří se o ně starali, zrovna skončil ve vězení (máma, babička nebo teta). Jiné žily se svou mámou a neteří, kterou jejich starší sestra nechtěla, protože mezitím založila rodinu v jiném městě s novým partnerem. Přijít tomu všemu na kloub a pochopit tyto rodinné vazby chtělo trávit s těmito dětmi hodně času, získat si jejich důvěru a také důvěru jejich rodin.

A tak se stalo. Z party dětí, se kterými jsem venčila psy a občas o nich někomu vyprávěla, se stal můj „gang“. Děti se naučily zpaměti moje telefonní číslo a volaly mi, když se jim podařilo půjčit si telefon od náhodných kolemjdoucích. Vodily další kamarády a kamarádky. Někteří přišli jenom občas, jiní se stali součástí party a vídala jsem je pravidelně. Když jsme pak táhli ulicemi, parta veselých a hlučných dětí a s námi pět až šest psů, lidé nám instinktivně uhýbali, jako kdyby se báli problémů.

Iva Baslarová

Děti ze "smíchovského gangu" na výletě v ZOO. Foto: Iva Baslarová

Často mě fascinovala jejich schopnost přizpůsobit se a nacházet rozmanité cesty, jak v tomto světě, který jim staví do cesty různé překážky, přežívat. Na rozdíl od jiných dětí byly od rána do večera venku, pohybovaly se samy nebo ve skupinkách po celé Praze. Měly za sebou zkušenosti, ze kterých mrazilo. K jednomu z chlapců jednou ráno do bytu vtrhla policie, mířila zbraní na jeho rodiče a pak je spoutala a odvedla. „Mámu připoutali ke kancelářské židli. Byli jsme vyděšení, ale teď se tomu smějeme. Jak si máma chtěla zapálit, a tak odjela i s židlí do kuchyně,“ vzpomínal.

Rodiče se do vězení dostávají nejčastěji kvůli krádežím nebo rvačkám, které vyústí v ublížení na zdraví. Výjimkou ale není i pobyt za mřížemi, protože někteří ze svěřených chlapců soustavně chodí za školu. Soud pak vyměří zákonnému zástupci peněžitý trest, na ten nemají odsouzení peníze a skončí pak ve výkonu trestu. Děti, které za mnou chodí, běžně a bez větších emocí mluví o tom, že se „táta uchlastal“, „fetoval a kradl“, případně „zmlátil policajty“. Chlapci vnímají pobyt ve vězení jako výsledek hrdosti a schopnosti nenechat se zastrašit. Někteří z nich proto počítají s tím, že se jednou s někým poperou a nějaký čas si za to odsedí. Takový je prostě svět, ve kterém žijí.

Sympatie i udání

Lidé si nás začali všímat. Někteří nám fandili, jiní nás udávali. Postupně chodila různá obvinění z toho, že děti zneužívám nebo je mravně kazím. Obracela se na mě policie, hledala u mě děti na útěku z dětských domovů, šetřila mě sociálka, když jsem žádala o to, aby u mě jeden z chlapců z dětského domova mohl strávit nějaký čas. Poprvé mi ho svěřili do dočasné péče na několik hodin, když ho jeho otec jednoho dne ráno odvedl sociální pracovnici s tím, že už se o něj odmítá starat.

„Teta je spravedlivá,“ říkali o mně. Jsem jako rodina, říkají s oblibou, přestože jsem vlastně úplně cizí člověk. Našemu přátelství málokdo rozumí, vlastně ho tak dobře nechápeme ani my samotní.

Než pro něj ze Slezska přijela jeho matka, byl u mě. Nikdy jsem neměla problém s tím, že by mě neposlechl nebo že by neudělal to, na čem jsme se domluvili. Stejně jako ostatní věděl, že jsem k němu upřímná, nelžu a že se ke všem chovám stejně. Když někdo udělal nějaký průšvih, nešel s námi do kina nebo nejel na výlet. „Teta je spravedlivá,“ říkali o mně. Jsem totiž jejich teta. A jsem jako rodina, říkají s oblibou, přestože jsem vlastně úplně cizí člověk. Našemu přátelství málokdo rozumí, vlastně ho tak dobře nechápeme ani my samotní.

Pomáháme rodinám

samoživitelkyFoto: Shutterstock

Kateřina je maminkou dvou malých chlapečků, kteří se potýkají s mnoha zdravotními problémy. Je na ně sama a její finanční situace je extrémně špatná. Katka počítá doslova každou korunu. 

„Sáhla jsem si na dno.“ Obrovskou pomoc znamenal i obyčejný nákup.

A gang zase poznával můj svět. Nadšeně se přidával na jakékoliv akce. A tak jsme spolu začali sbírat odpadky v parcích v rámci akce Ukliďme Česko, tři roky po sobě děláme v adventním čase vosí hnízda pro lidi bez domova, loni jsme jich vyrobily přes pět set. Chodíme venčit pejsky z útulků, účastníme se demonstrací. Vzala jsem je na Prague Pride, když jsem viděla, jak si navzájem nadávají do buzerantů a teploušů. Seznámili se s mými kamarádkami, které spolu žily, a získali tak představu o tom, jaké to je, když se milují dvě ženy nebo dva muži. Často jsme se samozřejmě bavili o sexu. Porno dávno znali z internetu, ale spousta věcí jim unikala, například jak a proč se chránit před pohlavními nemocemi nebo že k sexu patří také vztahy.

Společné prázdniny na chalupě

Prázdniny jsou vždycky nejtěžší. Děti nejezdí na prázdniny, nejsou na to peníze. Některé z nich se dostaly na sociální tábor, pořádaný některou z neziskových organizací, ale většinou trávily čas v rozpálené letní Praze. Jedna z rodin jednou vyrazila na Orlík do chatky, jenže jak jsem později zjistila, na sedmičlennou rodinu měli čtyři postele, takže někteří spali společně a někdo si prostě lehl na zem.

Před čtyřmi lety mě poprvé napadlo, že bych mohla poprosit svoje přátele a kamarádky, aby nám pomohli zaplatit týdenní pobyt na pronajaté chalupě v Česku. Složili jsme se a odjeli jsme do Orlických hor. Gang byl nadšený. Měli jsme jenom pro sebe velkou chalupu s bazénem, každý den jsem dělali oheň a grilovali, chodili jsme se psy na výlety. Pak nám jedna kamarádka půjčila na léto svou chatičku u Berounky, kam jezdíme už třetím rokem. Má sice jen tři postele, ale pěkný pozemek kolem, takže můžeme spát i pod širákem, koupat se v řece a užívat si společných zážitků.

Zaujal vás příběh Ivy a smíchovských dětí a chtěli byste jim také finančně přispět? Kontaktujte nás na redakce@heroine.cz a my vás propojíme. 

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Moje Heroine 2021 Potřebujeme si připomenout, že svět nakonec může být báječné místo k životu. Představujeme osm inspirativních a obdivuhodných žen, jejichž jména do výzvy Moje Heroine nominovali čtenářky a čtenáři. Jasmína Houdek, Elena Gorolová, Alena Jančíková, Barush Maush, Zuzana Vránová, Eliška Kodyšová, Klára Laurenčíková, Adéla Horáková. Osm příběhů, které vám vrátí naději.
  • Děti vám to vysvětlí Existuje vůbec někdo, kdo se těší na září? Na obligátní téma „back to school“ jsme se podívali ze všech stran. Proč české školství nevzkvétá? A pomohlo by mít v učitelském sboru víc mužů? Své k tomu řekli i teenageři: rozsáhlou sondu mezi svými vrstevníky provedla čtrnáctiletá Marika, čerstvá maturantka Ester se zase ptá, proč ve školách víc nemluvíme o menstruaci i tělesnosti obecně.
  • Rozkoš pro vaše uši Prozkoumali jsme nový žhavý trend – audioporno. Z jakých důvodů přitahuje především ženy a co je na něm tak zvláštního? Vše, co chcete vědět, než se ponoříte do světa zvukové rozkoše. Nestyďte se poslouchat!
  • Hrdinky našich dcer Princezny trpně čekající na své rytíře jsou definitivně out. Je čas na nové hrdinky. Co tedy s dětmi číst? Možností je dnes dost, a zvlášť s knihami o slavných českých ženách se v posledních letech roztrhl pytel. Nad tímto fenoménem se kriticky zamýšlí Gabriel Pleska. Kterou z nich by doporučil?

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 15 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Radim | 13. 7. 2021 5:34

Příběh je to pěkný, takový lidsky hřejivý, jen to autorka kazí těmi neustálými poťouhlými narážkami.

1) "nikdy jsem je neslyšela stěžovat si na svůj osud" - má to znamenat, že ostatní si pořád jen stěžují? nebo že jen "gang" zažívá těžké chvíle?

2) "lidé nám instinktivně uhýbali, jako by se báli problémů" - já, kdybych viděl velkou skupinu, čítající "smečku psů a dětí", tak také uhnu, ne kvůli autorkou snad implicitně podbízenému rasismu, ale prostě proto, že je jednodušší, když uhne jeden člověk, než když by měla uhnout celá takováto velká skupina, tomu se říká zdravý rozum

3) "nikdy jsem neměla problém s tím, že by mě neposlechl" - autorka, zdá se, opět podsouvá čtenáři, tentokrát stereotypy o výchově, se kterou ovšem uposlechnutí člověka, kterého máte rád, důvěřujete mu a vážíte si ho, nemá nic společného

4) "vzala jsem je na Prague Pride, když jsem viděla, jak si nadávají do buzerantů" - kdysi si jeden můj známý - gay - stěžoval, že na PP se s homosexualitou seznámíte asi tak, jako se na festivalu v Riu seznámíte se společenskými tanci - v Riu se všichni vrtí do rytmu samby, ale skoro nikdo tam reálně sambu netační, a na PP sice všichni mluví o homosexualitě, ale to, jak vypadá běžný homosexuál a jak vypadá jeho život, se tam také nedozvíte

+35
Reagovat

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

Tvoje máma, Radime | 13. 7. 2021 12:44

"má to znamenat, že ostatní si pořád jen stěžují?" - to znamená, že si lidé, co se mají mnohem lépe než chudé romské děti, stěžují poměrně často a netuší, jaké to je mít se opravdu špatně.

"já, kdybych viděl velkou skupinu, čítající smečku psů a dětí, tak také uhnu, ne kvůli autorkou snad implicitně podbízenému rasismu" - Záleží na velikosti oblouku, na výrazech ve tvářích a na tom, jestli se bojíte dětí a psů. Spousta jiných se naopak přidruží, společně zasměje, poklábosí, podrbe psy apod. Je to věc předsudků, Radimku.

Na Prague Pride chodí desítky tisíc lidí, nahých tanečníků je tam velmi málo, možná ani ne pár desítek. Pokud tvůj známý přímo na Pridu nebyl, žije stejně zmanipulovaný jako většina uživatelů masových médií.

-9
Reagovat
Zobrazit komentovanou zprávu