Plamenný portrét zakázané lásky

Filmová recenze
Iva Baslarová
| 21. 1. 2020 | 16 107
Plamenný portrét zakázané lásky

Jednou za čas se v kinech objeví film, který se stane významným nejen pro určité publikum, ale dokáže svá témata sdělovat i těm, kteří se o ně do té doby nezajímali. Jedním z takových je Portrét dívky v plamenech francouzské režisérky Céline Sciamma. Příběh zakázané lásky Marianne a Heloise totiž neukazuje pouze nemožnost dvou žen žít v 18. století spolu, ale především uzavřený svět ženské zkušenosti, o níž se příliš nevědělo, nemluvilo a nepsalo.

Příběh je velmi jednoduchý, o to však působivější. Mladá Marianne připlouvá na ostrov v Bretani namalovat tajně portrét Heloise, která se má po návratu z kláštera provdat do Milána místo své sestry, jež spáchala sebevraždu. Mladá žena se však portrétovat nechce – právě proto, aby nemusela dostát s neznámým Italem, který dohodla její matka. Film je výmluvný právě tím, jak málo v něm zaznívají slova, mnohem více nechává k publiku promlouvat obrazy, mnohdy komponované jako výjevy z pláten soudobých umělců (a umělkyň, o nichž nás však historie nezpravila).

Céline Sciamma

Céline Sciamma

Devětatřicetiletá francouzská režisérka debutovala v roce 2007 snímkem Akvabely. O čtyři roky později natočila film Klukanda a v roce 2014 Holčičí partu. V roce 2016 se podílela jako spoluautorka na scénářích k filmům V sedmnácti a Můj život Cuketky. Ke svým snímkům si sama píše scénáře, zaměřuje se především na tematiku života dívek a žen, jejich přátelství, problémy a na lásku a vztahy mezi ženami. Její přítelkyní je herečka Adèle Haenel, která ve filmu Portrét dívky v plamenech ztvárnila Heloise a která se objevila rovněž ve snímku Akvabely.

Marianne a Heloise tráví společně čas na vycházkách na pobřeží, zatímco malířka potajmu skicuje mladou ženu. Později se jí svěří, proč na ostrov doopravdy přijela. Obě ženy v sobě mezitím naleznou zalíbení a po odjezdu Heloisiny matky spolu navážou vášnivý milenecký vztah, byť jsou si vědomy toho, že nemá budoucnost a že brzy skončí. Důležité je, že se muži objevují pouze na začátku a na konci filmu, kde nás vytrhnou z určitého bezpečného prostoru, do nějž jsme se dostali spolu s hlavními hrdinkami. Marianne, Heloise a služka Sophie si užívají týden, v němž je nevyruší žádný zásah zvnějšku a v němž můžou být doopravdy těmi, jimiž jsou.

Osmnácté století je dobou vzniku romantismu, což poznamenává i tento příběh. Začíná se v něm idealizovat přátelství a postupně se k němu začíná přirovnávat láska, která už – na rozdíl od předchozího období – neměla mít podobu (manželské) povinnosti, ale sympatie. Marianne, Heloise a Sophie prožívají společné dny s maximální svobodou, byť ten čas není bezstarostný. Sophie se snaží potratit, aniž by ve filmu bylo důležité, kdo je otcem dítěte, respektive kdo ho zplodil, významná je neformulovaná, ale zcela evidentní informace, že těhotenství není pro mladou služebnou žádoucí. Marianne a Heloise dívce pomáhají – starají se o ni, když se zkouší různé nebezpečné praktiky, a navštěvují s ní vesničanky obstarávající potrat. Postava muže, byť se na plátně neobjevuje, stojí tiše v pozadí jako hrozba ztráty zaměstnání i reputace. O to silněji pak vyznívají sexuální scény Marianne a Heloise, které zcela popírají potřebu muže pro naplnění touhy a dosažení slasti. Nezbytnost uspořádání společnosti kolem vztahů mužů a žen ukazuje, že jde o prázdný konstrukt.

Láska a sexualita mezi ženami

Osmnácté století spolu s romantismem dalo také důraz na vzájemnost lásky a sexuality. Snímek navíc připomíná, že se netýkala pouze dvojice muž a žena. Marianne a Heloise pojí jak hluboké přátelství a porozumění, tak vášeň, která se promítá do jejich společného (byť kratičkého) milostného života. Film tak připomíná nejen skutečnost, že výtvarné umění nebylo zdaleka pouze výsadou mužů (byť to v dnešních galeriích starého umění tak vypadá), ale že i láska a sex mohly existovat mezi osobami stejného pohlaví stejně tak jako dnes. Neukazuje neštěstí lásky neopětované či nekonzumované, ale ryze zakázané, zapovězené společností – církví, morálkou i zákonem.

Další fotky v galerii (5)

Očistně působí scény, v nichž se hrdinky objevují nahé. Na rozdíl od jiných filmů se v nich totiž ženy ocitají v pozicích subjektů, nikoli objektů. Nemáme je vidět obnažené, abychom v sobě umocnili pocity rozkoše a vzrušení, ale abychom pochopili, co postavy na plátně prožívají. Když tedy Marianne po skoku do moře sedí nahá před ohněm v krbu a kouří, rozumíme tomu, jak osvobozující pocity prožívá. Když se probouzí, obnažuje rozkrok a sahá si mezi nohy, aby zjistila, že menstruuje, nemá nás tato scéna vzrušit ani šokovat – uvádí nás do každodenní reality ženy, prožívající vše, co k jejímu životu patří.

Předplatné časopisu

Heroine 1: obálka

BERENIKA MĚNÍ SYSTÉM
S Berenikou Kohoutovou o velkých změnách, naději, rodině, divadle a politice. A v severských zemích by prý měl chtít žít každý.

MIKRODÁVKOVÁNÍ PRO MÁMY
Totálně nasazené do péče o děti dobíjejí matky baterky nečekaným způsobem.

NAŠE DÍTĚ, VÁŠ BYZNYS
Cesta jedné ženy za početím: spermie, vajíčka, prachy a stres.

Vivaldi už nebude jako dřív

Ve filmu se objevují dva motivy – jeden literární a jeden hudební. Tím prvním je ztvárnění příběhu lásky pěvce Orfea a nymfy Eurydiky. Všechny tři ženy čtou společně tuto báji a diskutují o jejím konci, kdy Orfeus odvádí duši Eurydiky z podsvětí a navzdory zákazu se po ní ohlédne, čímž ji znovu, tentokrát definitivně ztrácí. Hlavní hrdinky vnímají sílu příběhu v možnosti rozloučit se, ohlédnout se za krátkým, ale naplněným časem, který spolu prožily. Stejně tak je tomu s Vivaldiho třetí větou k části Léto ze Čtvera ročních období. Vášeň a vzpomínky, které probouzí, zůstávají provždy odkazem „tajného“ (tedy neviditelného) života hrdinek, jenž je v opozici k tomu, co jim nabízí společnost.

Jak řekla po projekci jedna moje kamarádka: „Vivaldi už nikdy nebude takový, jaký býval.“ Podobné prozření zakoušejí hrdinky filmu Portrét dívky v plamenech. Svět, který jim zdánlivě nepatří a nepřeje, je možné zažívat po svém, byť v šatech, které musíte nosit a které se naprosto nehodí k dobrodružství, protože vám může od ohně pod širým nebem chytit sukně. Zapálit plamen je možné různými způsoby a tato zdánlivě laciná metafora může tnout do živého, pokud jí dáte prostor. Neboť tam, kde není živoucího ohně vášně, lásky, přátelství a odvahy, je jen zima a tma.

Portrait de la jeune fille en feu. Režie a scénář Céline Sciamma. Kamera Claire Mathon. Hrají Adèle HaenelNoémie MerlantValeria GolinoLuàna BajramiArmande Boulanger.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • LUCIE HRDÁ Tváří titulní strany je advokátka Lucie Hrdá. „Oběti připodobňují znásilnění k vraždě duše a mnoho z nich tvrdí, že by byly raději mrtvé, než aby žily s touto zkušeností dál. Pokud se na tyto zločiny stále pohlíží jako na ublížení na zdraví, je to podle mě naprosté nepochopení,“ říká v našem rozhovoru. Organizace Bez trestu, kterou spoluzakládala, zveřejňuje skutečné rozsudky, aby upozornila na to, za jaké činy odcházejí pachatelé od soudů jen s podmínečnými tresty. „O násilí nesmíme mlčet,“ říká Lucie a sama se neúnavně angažuje.
    Lucii Hrdou fotila naše spolupracovnice v Londýně Eliška Sky.
  • STOP NÁSILÍ NA ŽENÁCH! Nějakou formu domácího násilí zažilo 20–40 % žen. V době první covidové vlny narostlo domácí násilí až o 50 %. Každá třetí žena se stala terčem sexuálního obtěžování. Zkušenost se znásilněním má asi 5–10 % českých žen, přičemž naprostá většina z nich se nikdy neobrátí na policii. Co ještě potřebujeme slyšet, abychom jako společnost přestali zavírat oči před domácím a sexualizovaným násilím?
  • MŮJ ŽIVOT S MOHAMEDEM „Mohamed zná holky, jako jsem já (35+ single ženy s kariérou), jen z filmů. Já znám kluky jako Mohamed jen ze zpráv. Oba kolem těch stereotypů první týdny potichu našlapujeme. Nevíme, co čekat. On uzavírá svůj den modlitbou, já sklenkou vína.“ Michelle Losekoot svěřila Heroine svůj příběh o tom, jak nabídla hostitelskou péči jednomu z dětí, které na českém území skončily jako uprchlíci bez rodičů. Co při tom Michelle zjistila o sobě? A co o naší společnosti?
  • FAST FEMINIST FASHION Nakupují české feministky v řetězcích? Je udržitelná móda jen pro privilegované? A koho posiluje podceněné oblečení? Módní publicistka Veronika Ruppert se zamýšlí nad přesahy mezi feminismem a módou ohleduplnou k planetě i lidem. V příloze Sustainable přinášíme také rozhovor s klimatoložkou Táňou Míkovou a tipy na udržitelnější cestování z pera architekta Petera Bednára.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

V diskuzi nejsou žádné komentáře

Vstoupit do diskuze