Napínavý jako Čelisti. Film Sbormistr ukazuje, jak mrazivě pracuje predátor s charismatem a mocí

​​Kauza Kulínský vypukla ještě před začátkem hnutí MeToo. V době, kdy se o podobných činech u nás mluvilo – a hlavně vědělo – mnohem méně než dnes. Sbormistr Bohumil Kulínský, který vedl renomovaný dětský pěvecký sbor Bambini di Praga od roku 1977, byl obviněn z pohlavního zneužívání sboristek v listopadu 2004 a následně odsouzen na pět a půl roku do vězení. Odpykal si trest, ale nikdy nepřiznal vinu.

Pokud si kauzu pamatujete, nejspíš si vybavíte, že byla nepřehledná, například část členek souboru svého šéfa nepřestala hájit a obdivovat. A to i když se obvinění rozšířilo na 49 případů zneužívání, ke kterým podle výpovědí docházelo už od roku 1984. Kulínský se dokonce dvakrát oženil se svými bývalými sboristkami a s druhou manželkou měl podle dostupných informací vztah už od jejích šestnácti let.

V neděli 6. července 2025 měl na Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary světovou premiéru film Sbormistr, který režisér Ondřej Provazník napsal právě na základě inspirace případem Kulínský – i když se vedoucí sboru i samotné pěvecké uskupení jmenují jinak: ve filmu řídí soubor Canticella charismatický dirigent Mácha. Vracíme se do 90. let, do doby divokých společenských proměn, kdy mocensky nevyvážené vztahy nebyly nijak ošetřené. Predátorské praktiky a principy groomingu se ale od té doby nezměnily, jen se zvýšila naše informovanost a citlivost.

Ve filmu inspirovaném případem Kulínský mohlo být tolik věcí špatně! Mohli jsme sledovat černobílý příběh o úlisném dirigentovi, který si své oběti „mlsně“ vyhlíží. Nebo naopak verzi, ve které se sbormistr stal obětí „svodů“ dívek ze sboru. Tvůrci se mohli dostat do pastí zjednodušování, relativizování, nebo naopak moralizování. Nic z toho se naštěstí nestalo.

Ondřej Provazník dělal poctivé rešerše. Mluvil s přeživšími, načítal relevantní literaturu, například Svolení od Vanessy Springora, a na výsledku je to znát. Takhle má vypadat současný film o násilí a o chování predátora. A měl by se na něj s otevřenou myslí podívat každý, kdo nechápe, „proč se ta holka nebránila“ nebo „proč s tím hned nešla na policii“.

Film sleduje třináctiletou Karolínu, která touží dostat se z přípravky do hlavního sboru, ve kterém už zpívá její starší sestra Lucie. Právě pohledem Karolíny se seznamujeme s charismatickým sbormistrem Máchou, který svou přízeň a přísnost vůči svěřenkyním pečlivě dávkuje. Je to přitažlivý muž, špičkový hudebník, který má plně ve svých rukách kariéru každé jedné sboristky a umně se svou mocí pracuje. Je to z jeho strany zkušeně hraná taktika, promyšleně využívá to, že jedním slovem, jedním mávnutím ruky může rozhodnout o tom, kdo se dostane na výsluní, kdo bude zpívat sólo nebo kdo získá příležitost odcestovat na prestižní turné do Spojených států.

Síla filmu je v tom, že drama se odehrává pod povrchem. Proto dává smysl přirovnání s filmem Čelisti, kde nebezpečný predátor děsí spíš v náznacích, téměř ho nevidíme a hrozbu především tušíme. Největší hrůza je v tom, k čemu se nejspíš schyluje. V tom, že budoucí oběti nemůžou vědět, co jim hrozí. A v podstatě nemají šanci uniknout.

Vedle poctivé práce, kterou odvedl Ondřej Provazník při přípravě, psaní scénáře a v citlivé režii, jsou tu také perfektně vybrané herečky a herec v hlavních rolích. Kateřina Falbrová v roli mladší Karolíny sama v zpívá ve sboru a ve svém prvním velkém filmu hraje naprosto uvěřitelně a přirozeně. Dynamika mezi ní a Mayou Kintera jako starší Lucií úžasně funguje. A Juraj Loj, kterého známe z filmu Šarlatán nebo z televizního seriálu Případy 1. oddělení, se ve Sbormistrovi změnil skoro k nepoznání. Vedoucího souboru hraje naprosto přesně tak, abychom pochopili, proč jeho „kouzlu“ dívky propadají, ale zároveň aby nám až na druhý pohled došlo, jak moc je vlastně nebezpečný.

Dívky v dalších rolích sboristek, které se hecují, dělají si naschvály a snaží se na šéfa sboru zapůsobit, jsou stejně tak uvěřitelné a pochopitelné. Hraje tu všechno – hudba i autentické sborové zpěvy, které se točily přímo na place. Výprava a kostýmy, které nás přenesou do devadesátých let tak, že skoro zapomeneme, že to jsou jen kulisy.

Možná se bude diskutovat o tom, zda film na toto téma měl psát a režírovat muž. Jestli bychom v tomto případě neměli usilovat o ženskou perspektivu. Chápu tyto úvahy a myslím, že je potřeba podporovat ženy ve filmu a dávat jim hlas. Zneužívání ale není jen ženské téma. Mnohem víc než o gender jde o zneužití moci. Ondřej Provazník – společně se skvělou střihačkou Annou Ryndovou, jíž je feministická perspektiva vlastní – téma uchopil zasvěceně, citlivě a v nejlepším slova smyslu současně. A to je to, co je v debatě na toto téma hlavně potřeba.

Shodou mnoha okolností vstupuje Sbormistr do kin jen pár dnů poté, co senátem prošel tzv. Lex Anička, tedy soubor změn v zákoně, které pomůžou obětem násilí, nebo takzvaný dětský certifikát, díky němuž bude možné pachatelům určitých závažných trestných činů doživotně zakázat práci s dětmi. Snad to můžeme chápat jako znamení, že téma násilí bere tahle společnost konečně vážně.