Boříme mýty kolem asexuality. „Nepotřebuju sex, abych byla skutečná žena“
„Na gymnáziu jsem se cítila rozbitá, vadná. Chybělo mi něco, co je pro ostatní přirozené. Poslouchala jsem, jak se moji vrstevníci baví o sexu, a kladla si otázku, co je se mnou v nepořádku. Proč se můj zájem o sex rovná nule?“ říká jednadvacetiletá Inga. Vypráví, co znamená být asexuální a jak se přístup společnosti k této orientaci vyvíjí.
Při hledání odpovědí na otázky ohledně své sexuality narážela Inga na popisy různých psychosexuálních orientací. Žádný z nich ale neodpovídal tomu, jak se cítila ona.
Jednoho dne se jí v doporučených příspěvcích na Facebooku objevil komiks o demisexualitě doplněný definicí této orientace a popiskem: „Orientace spadající pod asexualitu.“ Tak se Inga dozvěděla, že existuje něco jako asexualita, že na světě jsou lidé, kteří pociťují sníženou nebo žádnou sexuální touhu a pohlavní styk nebo sex je nejčastěji vůbec nezajímají. Zároveň však mohou navazovat romantické vztahy a prožívat šťastné partnerství.
Ačkoli mám pořád občas pocit, že jsem vadná, opakuju si, že člověka nedělá to, jestli chce jít s někým do postele.
To je přesně o mně, pomyslela si Inga. A ulevilo se jí. Konečně mohla pojmenovat to, co se jí už delší dobu honilo hlavou. „Ačkoli mám pořád občas pocit, že jsem vadná, opakuju si, že člověka nedělá to, jestli chce jít s někým do postele,“ zdůrazňuje.
Stejně důležité jako objev, že je asexuální, bylo přijetí jejích blízkých. Coming out před rodiči udělala tak trochu mimochodem. Měla vystoupit v kampani sdružení Asfera, které se věnuje šíření povědomí o asexualitě. Pochlubila se rodičům, že se chystá natáčet video, kde bude mluvit o své orientaci. „Rodiče jsou liberální, otevření, vzali to v klidu. Máma mě jen požádala, abych jí poslala odkazy na nějaké články, protože by se ráda dozvěděla víc. Teď už je to pro ně normální věc. Jen občas ironicky prohodí, že ode mě se tedy vnoučat nedočkají,“ usmívá se Inga.
Slyšeli jste někdy o asexualitě?
Domnívá se, že kultura a společnost jsou, pokud jde o sex, iracionální. Na jedné straně zůstává sex tabu, na druhé se na něj všeobecně tlačí. „Znáš to, jdeš ven, řekneš, že ke kamarádovi, a hned slyšíš, že se máte chovat slušně. Nikdy jsem nechápala, o co jde – to se jako bojí, že budeme čmárat po zdech? Prostě se rovnou předpokládá, že bychom mohli chtít ,něco‘ dělat…“
Lidská sexualita se často omezuje na to, co se děje v posteli. V médiích a kultuře se setkáváme se sexualizací těla. Takto sexualizované osoby (jedná se především o ženy) jsou zároveň vnímány jako nemorální, pokud chtějí mít sex podle vlastních pravidel. Je jedno, jestli ho chtějí mít příliš, nebo naopak vůbec.
Inga potvrzuje, že se dá žít i bez toho. Má vztah s jinou asexuální osobou a pokládá ho za šťastný. „Dokonce znám lidi, kteří mají sex, i když jsou asexuální, protože jim dělá obrovskou radost potěšit partnera. Nebo je to pro ně prostě zajímavá aktivita. Já do této skupiny nepatřím, ale boří to mýtus, že se asexuální lidé v tělesné oblasti nikdy nerealizují.“
Prostě jenom orientace
Na téma asexuality koluje ještě spousta dalších mýtů a stereotypů. Například velmi rozšířené přesvědčení, že absence sexuální touhy musí mít nějakou příčinu. Že za ní stojí špatné zážitky z dětství, trauma ze znásilnění nebo zneužití. Vědci už ale dokázali, že asexualita s takovými zkušenostmi nesouvisí. Je to prostě jen další orientace.
„Lidé se mě někdy ptají, jestli se snažím léčit. Někdy jsou nepříjemně přímí. Když jsem začala o své asexualitě mluvit nahlas, stávalo se mi, že mi lidé psali zprávy ve stylu ,čau, tebe někdo znásilnil?‘. Apeluju na všechny, tohle opravdu nedělejte. Vždyť je to hrozně intimní otázka. A kromě toho, i kdyby někdo trauma měl, nemusí být příčinou jeho asexuality,“ podotýká Inga. A dodává: „Pokud vím, orientace se vytváří už v prenatálním stadiu – a v tomhle období vývoje člověk takové zážitky asi nezíská.“
Málo žena, málo queer
Inga také upozorňuje, že není dobré snažit se někoho „zachránit“ nebo „opravit“. Homosexuální a asexuální ženy se často potýkají s nabídkami typu „Já ti ukážu, co je sex, a hned tě to přejde“ nebo „Přijď ke mně na noc a uvidíš, jak se cítí skutečná žena“. „Nepotřebuju sex, abych byla skutečná žena,“ říká k tomu Inga.
Kamarádi jí radí, aby podobná individua blokovala. „Vždycky mám chuť jim vynadat, jak se to chovají, že nejsem žádná informační kancelář a aby se zamysleli, než někomu ještě někdy položí takovou otázku.“
Poslechněte si: Asexualita a fujsex
Jak se žije asexuálům v Česku, zjišťoval i podcast Vyhonit ďábla. V 17. epizodě odpovídají hostky Barbora a Markéta na to, proč je sex nebere, jestli vůbec randí nebo jestli potřebují masturbovat.
Autorky podcastu Vyhonit ďábla byly také hosty podcastu Hlas Heroine.
Inga doufá, že díky společenskému vývoji bude podobných situací čím dál méně. „Ještě by to ale chtělo, aby se v popkultuře vyskytovalo trochu víc asexuálních lidí. Teď jich je jako šafránu,“ říká.
Nízké povědomí o asexualitě může vést k vyloučení také v rámci společenství LGBTQIAP+. „Někteří lidé si myslí, že asíci jsou něco jako spicy straight (heterosexuálové, kteří se hlásí k tomu, že je přesto „berou“ lidé stejného pohlaví – pozn. red.), jen bez sexuální složky. Nebo nám říkají, že nejsme dostatečně queer nebo nezažíváme žádnou diskriminaci. Ale to není pravda,“ říká Inga.
Samozřejmě ví, že společnost je pestrá a každý nemusí být obeznámený s významem jednotlivých „písmenek“. O to důležitější je ukazovat asexuální lidi v médiích, a to nikoli jako něco kuriózního nebo nebezpečného. Tak byli ve světové kinematografii roky zobrazováni transgender lidé, což se přímo promítlo do jejich životní situace. O tom, jaké následky tento přístup Hollywoodu měl, vyprávějí například hrdinové dokumentu V záři reflektorů Sama Federa.
Inga cítí, že to ještě nějakou dobu potrvá, než bude možné, aby se asexuální postava stala hlavním hrdinou filmu nebo seriálu. „Kdybychom mohli takovou postavu sledovat, pomohlo by to všem. Jenže když v něčem není sex, špatně se to prodává.“
