I Aňa Geislerová byla nervózní, tvrdí režisérka Karavanu. Cannes je nejvyšší liga, za Cate Blanchett jsem musela jít, říká herečka

„Na červeném koberci mi David nabídl rámě a vedl mě do Palais des Festivals. Patnáct let poté, co se mi narodil syn s Downovým syndromem, mě jiný kluk s tím samým postižením vede za ruku na nejprestižnějším filmovém festivalu světa,“ vypráví režisérka Zuzana Kirchnerová.

Ona i herečka Aňa Geislerová se ještě pořád trochu vzpamatovávají ze slavné cesty do Cannes. Jejich film Karavan tam soutěžil v prestižní sekci Un Certain Regard. I když si neodvezl hlavní cenu, získal si diváky i porotu a patřil k nejsilnějším debutům letošního ročníku. Film je radostný, dojemný i syrový, s mimořádně autentickým hereckým výkonem Davida Vodstrčila, který má Downův syndrom. A s fantastickým výkonem Ani Geislerové, která je u tohoto filmu zároveň na pozici executive producer. 

Jaká byla reakce Cate Blanchett? Jak se hledal představitel hlavní role? A proč je pro nás pořád tak těžké vystupovat sebevědomě?

Poslechněte si nový díl Hlasu Heroine o filmu, který může v Česku změnit nejen pohled na postižení, ale i celý přístup k tomu, kdo má právo vyprávět příběhy.

„Nepotřebuju výjimky. Potřebuju systém, který funguje.“

To, že se Karavan vůbec natočil, je malý zázrak. Kirchnerová ve studiu Hlasu Heroine otevřeně mluví o tom, jak těžké je pro režisérku, která je zároveň matkou dítěte s postižením, vůbec přežít ve filmové branži – natož udělat celovečerní film. „Já jsem scénář psala v noci. Když děti spaly. A přitom jsem věděla, že psaní scénáře je bráno jako něco volnočasového. A to je přitom základ, na kterém všechno stojí.“

„Ty podmínky nejsou fér. Nejen pro ženy, nejen pro matky, ale vůbec pro tvůrce,“ říká Aňa Geislerová. „Přijde mi strašně nespravedlivé, jak se umění vnímá – tím, že je neziskové, tak do něj přece nebudem lít peníze. Ale ono by to mělo být úplně naopak. Umění je neziskové, ale odvádí obrovskou službu celému státu, celé kultuře. Tím spíš peníze potřebuje.“

Kirchnerová připomíná, že systémová podpora kultury v Česku stále chybí. „My všichni ty filmy dotujeme vlastním časem, zdravím, rodinným životem. A často i vlastními penězi. Jen aby to vůbec mohlo vzniknout.“

„Neříkejte Downík. Říkejte herec.“

David Vodstrčil, který ztvárnil hlavní roli syna s mentálním postižením, prošel náročným castingem. V závěrečných titulcích děkuje štáb i rodičům dětí, které se castingu zúčastnily. 

„Ten film vychází z mojí zkušenosti, i když to není autobiografie. Díky tomu, že jsme při castingu potkali tolik rodičů, tak jsem nasála ještě spoustu postřehů a příběhů, často těžkých, ale někdy i legračních a hezkých. Bohužel často to byly single matky, samoživitelky, které s těmi dětmi přijely. A bylo krásné, že mi děkovaly, že můžou na ten casting přijet a tohle zažít,“ vypráví režisérka. 

Štáb „unavených vyhořelých matek“

Jedním z témat, která v podcastu zaznívají, je i složení filmového týmu. Karavan vznikal v převážně ženském štábu. Spolupráce maminek-filmařek, které na natáčení braly děti, řešily střídavou péči a kloubily domácnost s natáčením, byla podle Kirchnerové i Geislerové výjimečná. „Byl to štáb unavených, vyhořelých matek,“ cituje Zuzana Kirchnerová italskou architektku, která na filmu pracovala. „Ale vrátilo mě to k velkému filmu.“

Filmařky si nechtějí hrát na hrdinky. Nechtějí vyprávět o velkých výjimkách. Chtějí mluvit o systémové změně. „Není to o tom, že ženy něco zvládnou navzdory. Je to o tom, že potřebujeme, aby podmínky byly nastavené férově – aby ten, kdo tvoří, měl důstojné podmínky k životu.“

Poslechněte si novou epizodu podcastu Hlas Heroine.
A pokud vás příběh filmu Karavan, který má premiéru v českých kinech na konci srpna, zasáhl, sdílejte ho dál. Protože změna potřebuje hlas.