Kdo potřebuje Strategii rovnosti žen a mužů? Nápověda: Všichni

Prezidentky
Šárka Homfray
| 6. 5. 2021 | 20 komentářů | 3 911
Kdo potřebuje Strategii rovnosti žen a mužů? Nápověda: Všichni
Zdroj: Shutterstock

Strategie rovnosti žen a mužů není – jak by se někdo mohl domnívat – pamfletem plánujícím feministickou revoluci, ale dílem Úřadu vlády České republiky. Formou doporučení přináší konkrétní návrhy, jak by se v příštích deseti letech, respektive do roku 2030 mělo naše politické vedení chovat, pokud je odstraňování nerovností jejím cílem.

Letos 8. března na Mezinárodní den žen představila vláda novou Strategii rovnosti žen a mužů. Tento krok sklidil mimo jiné i kritiku, kterou by bylo možné shrnout následovně: Venku zuří pandemie a vláda nemá nic lepšího na práci, než takové zbytečnosti. Takový pocit vyplývá z nepochopení potřeby a významu takového dokumentu. Vlastně nejen dokumentu – kritikové spíše nechápou celou problematiku rovnosti žen a mužů jako celek, případně ji sice vnímají, ale odmítají aktivně řešit. O co tedy vlastně ve Strategii jde a proč ji potřebujeme?

Není žádným tajemstvím, že Česká republika si v mezinárodním srovnání nevede příliš dobře, konkrétně v rámci Evropské unie jsme co do genderové rovnosti v zásadě na chvostu. Ale ani v celosvětovém srovnání to není zrovna na pochvalu. Dlouhodobě nejslabší jsme v otázce vyrovnaného zastoupení v mocenských a rozhodovacích pozicích, v nerovnostech na pracovním trhu a ve vzdělávání. Ačkoli se v těchto oblastech daří v rámci několika posledních let určitý pokrok, je tak pomalý, že v podstatě stojíme na místě. A – jak konstatuje i sama Strategie – dosavadní měkká opatření se neukázala jako příliš účinná. 

Heroine Prezidentky

Tištený speciál Heroine Prezidentky, věnovaný ženám v politice, ve veřejných funkcích a možná snad jednou i v nejvyšší funkci státní. Kdo by měl být první českou prezidentkou? Liší se ženský leadership od mužského? Jakým překážkám ženy v politice čelí?
Bradáčová, Kolínská, Němcová, Šípová, Nerudová. Pět rozhovorů s ženami, které na to mají. – Je čas na „ženský styl“ vedení – Feministická knihovnička – O závislosti na práci – Co nás učí Zuzana Čaputová – Vyplatí se kvóty?  
Více o speciálním vydání Heroine Prezidentky.

Oprostěme se na chvíli od toho, že za špatnou pozici České republiky schytáváme kritiku ze všech možných směrů, ať už ze zahraničí, nebo od domácích subjektů. Nechme stranou i tu skutečnost, že Evropská unie bere rovnoprávnost vážně, a proto možnost čerpání evropských peněz podmiňuje členským státům tím, že dají na stůl jasný plán, co chtějí a budou dělat. 

Přemýšlejme spíše o tom, proč Strategii potřebujeme my všichni, kdo v České republice žijeme, proč bychom se měli zajímat o to, jaká opatření se v ní navrhují, a proč bychom měli vymáhat jejich plnění. Z určité části veřejné a politické debaty by se totiž mohlo zdát, že je nám to jedno. Dokonce je otázka, zda vůbec o vyvinutí nějakého úsilí k dosažení genderové rovnosti stojíme. Pokud budu parafrázovat často opakující se názory – „Vždyť jsou to stejně jen taková data, která nic neznamenají. My jsme spokojení a nikdy jsme se s nějakou nerovností nesetkali. A pokud jde o ženy, tak ty schopné se dostanou, kam chtějí.”

Něco by se s tím mělo dělat

Jak ale vyplývá z průzkumů, toto zdání by mohlo klamat. Ve společnosti tento problém vnímáme, řadu nerovností skutečně i pociťujeme. Zásadní odstavec z vládní Strategie k tomu říká:

„Výše uvedené nerovnosti nepředstavují jen abstraktní statistické ukazatele. Naopak na praktické úrovni ovlivňují život prakticky každého člověka v naší společnosti. Na nerovnosti naráží děti již v rámci socializace v mateřských školách, kdy genderové stereotypy ovlivňují jejich chování, volbu zájmů a následně i studijní preference. 

Kázat vodu...?

V souvislosti s názory české společnosti na otázky související s rovností žen a mužů narážíme na paradox. Na jedné straně naprostá většina veřejnosti (83 %) souhlasí s tím, že snaha o rovnost žen a mužů ve společnosti je důležitá a že státní instituce by měly usilovat o odstraňování přetrvávajících nerovností (77 %). Na druhou stranu platí, že ze strany médií a politické reprezentace je téma rovnosti žen a mužů vnímáno často spíše jako okrajová záležitost. 

Na trhu práce pak ženy čelí diskriminaci na základě pohlaví – výrazně častěji než muži například musí odpovídat na otázky související s plánovaným rodičovstvím, v některých případech čelí přímé platové diskriminaci a mají nižší šanci na kariérní postup. Rozdíly v průměrných mzdách žen a mužů jsou jednou z příčin, že ženy pobírají o cca 17 % nižší starobní důchody než muži (dvě třetiny rozdílu činí kratší doba pojištění z důvodu stále ještě nižšího důchodového věku žen). Ve věku nad 65 let jsou častěji ohroženy chudobou než muži (míra ohrožení chudobou žen 65+ je 22,1 %, mužů 9,4 %). 

Strach z pohybu ve veřejném prostoru ve večerních hodinách z důvodu obav ze sexuálního či fyzického násilí se týká velké části dívek a žen. Stejně tak domácí násilí, znásilnění a přetrvávající problémy pomoci obětem těchto forem násilí negativně ovlivňuji životy desetitisíců žen. Nerovnostem ovšem nečelí jen ženy. Muži jsou například v důsledku genderových stereotypů a nerovnoměrného rozdělení rolí v rodině znevýhodněni při rozvodu, když usilují o svěření dítěte do své či společné péče. Muži také z důvodu častějšího zanedbávání prevence vykazují vyšší míru úmrtí na preventabilní choroby.“

Pocit, že by se s tím „mělo něco dělat“, také není podle výzkumů nejslabší. Jenže toto vše vnímají výrazněji ženy než muži. A právě ženy se mnohem méně vyskytují v pozicích, kde pro dosahování rovnosti ve společnosti skutečně jde něco udělat. Zde je tedy nezastupitelná role mužů. Nejen snad proto, že by měli dělat něco „pro ženy“, ale že nerovnosti ve společnosti dopadají i na ně, což Strategie ve všech relevantních oblastech zohledňuje. 

Co se navrhuje

Strategie obsahuje celou řadu témat rozdělených na jednotlivé problémy a jejich ukazatele a navrhuje stovky konkrétních opatření, jak situaci zlepšit. Ve společensky orientovaných kapitolách se zaměřuje na to, jak rozpoznat stereotypy, které rovnosti neprospívají, a jakým způsobem se jejich reprodukci vyhnout. Například v reklamě, v IT a jiných technických profesích, nebo třeba ve sportu.

Jak se měří rovnost

Srovnání v zemích EU poskytuje Gender Equality Index EIGE. V indexu EIGE dosahujeme dlouhodobě podprůměrných hodnot. V indexu za rok 2019 dosáhlo Česko skóre 55,7. Průměr EU činil 67,4 a Česká republika v hodnocení členských států EU obsadila 21. příčku. Oproti roku 2017 jsme si polepšili, ovšem tempo růstu bylo pomalejší než průměr EU. 

Dalším zásadním ukazatelem rovnosti žen a mužů je index SIGI od OECD. SIGI je globálním indexem a jeho poslední vydání z roku 2019 hodnotilo 130 zemí světa. Česká republika sice patří do kategorie zemí s velmi nízkými nerovnostmi, nicméně s hodnotou 19,8 % je šestou nejhorší zemí EU. Index v případě ČR identifikuje zásadnější nerovnosti zejména z důvodu absence žen v politice a vedení obchodních společností a z důvodu nedostatečného právního rámce pro řešení násilí na ženách.

Měření genderových nerovností se věnuje také Světové ekonomické fórum ve svém Global Gender Gap indexu. V roce 2020 index zahrnoval 153 zemí. Česká republika v posledním hodnocení dosáhla hodnoty 0,706 a umístila se na 78. příčce, tedy v dolní polovině indexu. Na naše špatné umístění má vliv především nedostatečné zastoupení žen v politice a rozhodovacích pozicích a vysoké rozdíly v příjmech žen a mužů. 

Obrací se i na média, kterým doporučuje například zvýšit povědomí o významu genderově (ne)stereotypního zobrazování osob nebo i analýzy dovnitř vlastního obsazení. Své místo tady našel i boj s kybernásilím a zvýšení mediální a kybernetické gramotnosti.

Objevují se zde opatření směřovaná k výzkumu a vývoji, k tomu, jaká sbíráme data a jak s nimi dále pracujeme, a jaký důsledek to má pro tvorbu veřejných politik i konkrétní rozhodovací procesy. V rámci politické sféry jsou zde formulovány úkoly k zajištění lepší podpory žen, které v politice působí.

Jelikož jde o vládní strategii, většina cílů je adresována exekutivě a dalším orgánům veřejné moci. Směřují zejména k zajištění dostatku relevantních dat, k poskytování metodické pomoci dalším aktérům, ale i zametení si před vlastním prahem - i státní správa je plná nerovností. Legislativní doporučení reagují na přijatou nebo projednávanou unijní legislativu, doporučení a zahraniční zkušenosti. Píše se zde o vyšší transparentnosti v odměňování nebo o účinnější podpoře slaďování soukromého a profesního života.

Strategie hovoří i o celé řadě klíčových profesí – v souvislosti s pandemií je „na stole“ zejména zdravotnictví. Tato profese je podhodnocená, trpí chronicky nedostatkem personálu, a zároveň je čím dál tím více feminizovaná, a to i na lékařské úrovni. Jenže namísto toho, abychom si vážili čím dál vyššího množství žen, které se chtějí starat o naše zdraví, setkávají se sestry i lékařky, včetně studujících, stále s podhodnocením, stereotypy, odsudky i vyslovenou diskriminací. Nejde však jen o profesi jako takovou. Ani k nám, pacientům a pacientkám, se systém nechová vždy odpovídajícím způsobem, což Strategie také adresuje.

Demokracie a naše hodnoty

Jak už jsme si řekli, o nerovnostech víme a pociťujeme je. Je nejvyšší čas důsledně trvat na jejich snižování. Nebo snad skutečně chceme ve 21. století žít ve společnosti, kde se ženy bojí jít v noci po ulici a kde muži umírají dříve, i když by často nemuseli? Kde je rodina sice údajně základ státu, ale péče o děti ekonomicky znevýhodňuje jejich matky až do smrti? A kde na otcích leží tolik zodpovědnosti za zajištění rodiny, že své malé děti skoro ani nevidí, a když se jim rodina rozpadne, vídají je ještě méně? A jak chceme tyto děti vlastně vychovávat – nevadí nám, že s rozvojem technologií přišla i nová dramata mezi mladými? Kybernásilí ve vztazích teenagerů je totiž mnohem více přítomné, než bychom si snad jako jejich rodiče chtěli připustit.

Kromě našich individuálních životů jde ale i o správu věcí veřejných. Problematiku vyrovnaného zastoupení neberme jako úsilí konkrétních žen prodrat se někam “vysoko“. Opravdu chceme, aby se politice věnovali jen ti, kteří ji buď vnímají jako zdroj výdělku, nebo mají ten luxus, že můžou věnovat čas a peníze vnitrostranickým hrám? Opravdu nám nevadí, že řada životních zkušeností, témat a problémů se k té nejvyšší reprezentaci nedostane, protože je prostě nevidí, neslyší a nežijí?

V roce 2020 uplynulo 100 let od přijetí československé ústavy, která zakotvila aktivní i pasivní volební právo všech občanů a občanek, tedy i žen. Ty se tak formálně mohou již sto let podílet na veřejném životě a rozhodování ve stejné míře jako muži. Skutečnost, že tak v dostatečné míře nečiní, neznamená jen to, že nechtějí. Konec konců i samo to, že ženy často opravdu nechtějí, je vypovídající – cesta k moci je plná stereotypů a diskriminace, ženy, které se na ni rozhodnou vydat, musí mít skutečně silné brnění i zbraně. O tom, jak vysoké nároky musí ve srovnání s kolegy politiky plnit, už bylo napsáno mnoho. I to je důvod, proč se touto problematikou zabývat.

Není zkrátka možné vyzdvihovat hodnoty demokracie, tradice první republiky nebo konec konců i odkaz Václava Havla, ale brát si z nich jen to, co se někomu hodí. Ignorovat silný tradiční apel na rovnoprávnost, na snižování nerovností, na reálné umožnění toho, aby se každý realizoval nejen v soukromém životě, ale zapojil se i do toho veřejného, ať už v politice nebo jinak. Hovořit o demokracii, svobodě, aktivním občanství a neuvědomovat si, že při jejich dosahování nejde jen o individuální rozhodnutí lidí, ale i o prostředí a společnost, ve kterém mají být tyto hodnoty uskutečňovány. 

Vládní Strategie samozřejmě není všespásná. Ani pokud by byla do puntíku realizována všechna opatření, nezajistí nám ráj na zemi. Přiblíží nás ale skutečně demokratické společnosti svobodných lidí. 

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Moje Heroine 2021 Potřebujeme si připomenout, že svět nakonec může být báječné místo k životu. Představujeme osm inspirativních a obdivuhodných žen, jejichž jména do výzvy Moje Heroine nominovali čtenářky a čtenáři. Jasmína Houdek, Elena Gorolová, Alena Jančíková, Barush Maush, Zuzana Vránová, Eliška Kodyšová, Klára Laurenčíková, Adéla Horáková. Osm příběhů, které vám vrátí naději.
  • Děti vám to vysvětlí Existuje vůbec někdo, kdo se těší na září? Na obligátní téma „back to school“ jsme se podívali ze všech stran. Proč české školství nevzkvétá? A pomohlo by mít v učitelském sboru víc mužů? Své k tomu řekli i teenageři: rozsáhlou sondu mezi svými vrstevníky provedla čtrnáctiletá Marika, čerstvá maturantka Ester se zase ptá, proč ve školách víc nemluvíme o menstruaci i tělesnosti obecně.
  • Rozkoš pro vaše uši Prozkoumali jsme nový žhavý trend – audioporno. Z jakých důvodů přitahuje především ženy a co je na něm tak zvláštního? Vše, co chcete vědět, než se ponoříte do světa zvukové rozkoše. Nestyďte se poslouchat!
  • Hrdinky našich dcer Princezny trpně čekající na své rytíře jsou definitivně out. Je čas na nové hrdinky. Co tedy s dětmi číst? Možností je dnes dost, a zvlášť s knihami o slavných českých ženách se v posledních letech roztrhl pytel. Nad tímto fenoménem se kriticky zamýšlí Gabriel Pleska. Kterou z nich by doporučil?

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 20 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Jouda | 6. 5. 2021 9:28

Statistika nuda je.

A da se velice kreativne pouzivat.

Cituji:
"Rozdíly v průměrných mzdách žen a mužů jsou jednou z příčin, že ženy pobírají o cca 17 % nižší starobní důchody než muži (dvě třetiny rozdílu činí kratší doba pojištění z důvodu stále ještě nižšího důchodového věku žen)."

A kdyz to zacneme porovnavat zpusobem pomeru, kolik kdo za zivot na duchodovem pojisteni odvedl a kolik z nej vycerpal, pak jsou na tom zeny brutalne lip, hlavne z duvodu delsi doby doziti a vypoctu duchdu, kteri silne znevyhodnuje vyssi prijmy.

Jeste nedavno platilo (nez to Ustavni soud smetl) pravidlo placeni duchodoveho pojisteni neomezene procentem (dnes je strop sest prumernych platu) zato se zapocitavalo pres "redukcni kriteria", kde se napr nad prijem nejakych 30000 pocitalo jenom 20% z odvedene castky.
Takze tu byl stav, kdy clovek z desetinasobnymi duchodovymi odvody mel zapocten cca dvojnasobny duchod nez clovek s medianovym platem. System byl sice zmirnen (stropy odvodu), lec principialne pretrvava a minule roky jsou zapocitavany onim zpusobem.

Soucasny duchodovy system silne zvyhodnuje zeny.
Nikde ale nevidim tlaky na "narovnani" onoho stavu.
On je system zkratka dlouhodobe nastavem na zvyhodnovani chudsich a delezijicich participantu.

+14
Reagovat

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

aurbanova | 6. 5. 2021 10:02

"Mužům brání v péči o děti v našem systému fakt, že většinou vydělávají více než ženy, protože ženy při výběru partnera preferují jedince, kteří vydělávají více než ony samotné(kvůli řpizpůsobení se našemu systému). Když pak třeba onemocní dítě, tak muž většinou nemůže jít na OČR."
Že si ženy vybírají "bohatšího" partnera, je nesmysl, dojmologie a urážka v jednom. To je jako kdybyste říkal, že muži si vybírají chudší ženy, aby je mohli přes peníze ovládat. Že muži vydělávají víc, je v jádru mnoha na to navázaných nerovností - vydělávají víc, protože mají kariéru nepřerušenou rodičovskou dovolenou, protože zaměstnavatelé právě díky tomu zvýhodňují, protože neexistuje systém státní péče pro děti pro tři roky, který by ženám umožnil kratší výpadek z práce než tři roky (a to jen v případě, že mají jedno dítě. O těch promile lidí, co si mohou dovolit soukromé jesle nebo chůvu, tu prosím nemluvme). Přestože dítě patří oběma, pečuje žena - tak to u nás je a takhle s tím společnost počítá. Až budete někomu vysvětlovat, že pay gap je nesmysl, zkuste se nad tím zamyslet z tohohle úhlu.

-4
Reagovat
Zobrazit komentovanou zprávu