Chudá samoživitelka, nepořádek a kečupová polévka. „Je důležité ukázat, jak žijí jiní lidé,“ říká architektka
Pohled z dovolené od přátel, prášky u nočního stolku nebo čerstvá zelenina v ledničce – drobnosti, které ve vašem bytě jasně určují, zda se potýkáte s ekonomickými problémy, nebo máte kolem sebe záchytnou síť přátel či rodiny. „Každý objevený prostor je jako další stránka knihy. Příběh se odhaluje postupně, to je to, co nás žene kupředu v objevování,“ říká architektka Barbora Klapalová. Na základě sociologického průzkumu připravila v Praze výstavu Kolemjdoucí, která vybízí návštěvníky, aby nahlédli do bytů smyšlených lidí ze šesti socioekonomických tříd, a poznali tak nejen sami sebe, ale i předsudky, které si v sobě každý nosí.
Co všechno o nás může prozradit náš byt? Které položky v něm jsou podle vás relevantní při zařazení do konkrétní sociální skupiny?
Přiznávám, že jsem trochu bytový nerd, a když jsem u někoho na návštěvě, tak se vždycky ráda nechám provést. Zajímá mě, proč má ten který člověk vystavené právě malé sošky slonů nebo proč má v bytě staré židle, i když všechno ostatní je nové z Ikea. Jaký příběh je za tím, že se právě takhle rozhodl si zabydlet domov.
Nejvíc mě překvapilo, že jsem v kamarádově bytě objevila šatní skříň, skrze kterou se procházelo na záchod – prý to bylo nejúspornější řešení. Už jen to, kde dlouhodobě žiji, vypovídá o mně a o tom, jaké mám životní nároky. Je to byt v činžáku v Plzni, nebo panelový byt v Mostě? Dům na okraji Prahy, vila v centru, nebo chatka na samotě v lesích?
Galerie: Podívejte se, jak vypadá výstava Kolemjdoucí (foto: Petra Dovhunová, Veronika Jandová):
To, do jaké sociální skupiny patříte, se dá vyčíst také z drobností – například z pohledů. Odkud jsou zaslané? Posílají je stále stejní lidé? Pokud je dostáváme od rodiny, máme s ní dobré a silné vztahy. Nebo je odesílatelem pokaždé někdo jiný? Ten, komu se pohledy posílají, má asi dobré přátele. Jsou ty pohledy ze zahraničí, jako je Indie, USA, Norsko? To znamená, že okruh takových přátel bude dobře zajištěný.
Zajímavé je také podívat se lidem do ledničky. Co jedí – je tam bio zelenina, nebo jen cibule a rýže? Přetéká jim spíž velkým množstvím konzerv? To je asi koupili v akci a dost možná mají auto, protože v ruce by to odnesli těžko. Jak je byt zařízený? Je to Ikea, designový nábytek, nebo věci po bývalém nájemníkovi? Co je na stěnách? Rodinné fotky, filmové plakáty, obrazy, česká vlajka, nebo naopak nic? Z drobností se nakonec poskládá mozaika, která nám o člověku ukáže víc, než bychom čekali.
Vy sama jste přišla s nápadem, že by se sociologický průzkum, který mapoval život českých obyvatel po třiceti letech od sametové revoluce, dal převést do formy výstavy. Postup jste konzultovala se sociologem Martinem Buchtíkem, jedním z autorů výzkumu. Jakým se vám podařilo vyhnout předsudkům, které se s jednotlivými třídami pojí?
Když jsme s týmem, který se na výstavě podílel, konzultovali s Martinem první verzi konceptu, do několika předsudků jsme hned vklouzli. Typicky jsme z bohatších a zajištěnějších lidí dělali jakoby hodnější a z ohrožených lidí naopak ty, co jsou líní. Ale tak to v životě skutečně není.
Martin nás na ty předsudky upozornil, ale na nás už bylo, jak se jich ve výsledku vyvarovat. Šli jsme na to tedy obráceně. Ptali jsme se lidí na předsudky, které znají, a vůči nim jsme se vymezovali. U každé postavy v prostoru jsme zvolili tři hlavní předsudky, které všichni dobře známe – a ty jsme aktivně popírali v instalaci.
O jaké třeba šlo?
Třeba že chudí lidé mají doma nepořádek. Jako proč? To, že nemám peníze, musí znamenat, že mám doma rozházené odpadky? Možná tak ve filmech, ale skutečnost taková není.
V případě vystavovaného bytu Heleny, která zastupuje nejnižší společenskou třídu, jde o ženu, která pracuje jako barmanka a je samoživitelka. Jaký apel je v tomto případě schovaný?
Helena je zástupkyní strádající třídy, potýká se s velmi náročným životem samoživitelky, bez záchranné sítě například v podobě stabilní rodiny, která by jí mohla pomoct postarat se o dítě. Je na vše sama, je unavená, frustrovaná, zároveň ale dělá vše nejlíp, jak umí – jak ji to naučili její rodiče. Ti jí ale nepředali ty nejlepší zkušenosti, protože je sami neměli.
Je to život osamělé bojovnice a člověk tuší, že její dceři se dost možná stane něco podobného, protože jiný život nezná. Helena nemá, komu by mohla zavolat, když se jí rozbije pračka. Když jí onemocní malá, nemá ji kdo pohlídat. Přesto se často na internetech válí spousta odsudků, že kdyby víc chtěla, víc se snažila, tak se její situace zlepší, ale takhle si za to může sama. Ona už ale dělá maximum toho, co je v jejích silách. Většina z nás si nedokáže představit situaci, v jaké se Helena nachází, a právě proto může být tenhle příběh tak silný.
Co vás osobně při přípravě výstavy Kolemjdoucí nejvíc zarazilo a osobně zasáhlo?
Příběhy, které jsem se dozvídala o lidech z úplně jiných sociálních vrstev. Vlastně jsem si nedokázala představit, že existují takové aspekty života, jako třeba kečupová polévka – prostě voda a kečup. Nebo cestování pomocí atlasu – jednoduše vezmete atlas a prstem projíždíte po jednotlivých cestách a představujete si ta místa, která vidíte na obrázcích.
Každý takový aspekt jsme se pak snažili do Kolemjdoucích včlenit, protože na výstavu budou chodit nejvíce lidé z kosmopolitní a zajištěné střední třídy, které mají k těmto aspektům nejdál. A je pro mě důležité ukázat, jak žijí jiní lidé.
Jak náročné bylo vymyslet a připravit interiéry podle těchto šesti sociálních skupin? Kde jste se nechala inspirovat?
Jednou z největších inspirací pro nás byly různé realitní weby s pronájmy a prodeji bytů. Vidíte fotky zabydleného dětského pokojíčku, občas bez úklidu, prostě jak právě přišel pod ruku. To je úžasná dávka inspirace. Pak určitě skvělé rozhovory z iRozhlasu s představiteli jednotlivých tříd. A také naše vlastní zkušenosti a vzpomínky na dětství.
Navíc každá buňka pracuje s určitou surreálností, skrz kterou zobrazuje minulost jednotlivých postav. To jsou různé scénografické zkušenosti, kdy každá věc čerpá inspiraci z různých výtvarných instalací, životních a pracovních zážitků.
V některých částech výstavního prostoru jsou zobrazená témata domácího násilí, depresí a sebevražedných pokusů. Jakými formami a prostředky jste tyto součásti lidského života zobrazila?
Jsou to vždycky části minulosti, které dotvářejí postavu. Pracujeme s vizuální zkratkou, například umyvadlo plné prášků nebo celková atmosféra prostoru, přes svícení, vůni až po drobnosti, které návštěvník objeví – třeba prášky na nočním stolku. Jsou to všechno subtilní náznaky, které pomáhají naší představivosti dotvářet si ten příběh na pozadí.
„Každý objevený prostor je jako další stránka knihy. Příběh se objevuje postupně, to je to, co nás žene kupředu v objevování. Co bude za dalším závěsem? Dozvím se, proč s ním už není manželka?“ říká Klapalová.
Uvědomila jste si něco i vy sama, co se týče vašich předsudků nebo aktuálního stavu české společnosti?
To, že předsudky jsou v nás hrozně silně zakořeněné, i když se rok snažíte vůči nim neustále mentálně pracovat. Je to, jako byste ve svém pokoji objevili velkého slona a neuměli ho dostat ven. Ale teď už víte, že tam je, tak se ho můžete snažit z té místnosti pomalu vyšťouchat.
Mě konkrétně se hodně dotýkají předsudky spojené se ženami. Když jsme předsudky sháněli, napsala jsem na svůj facebook, aby lidé napsali předsudky a stereotypy, které znají. Tyhle jsou pro mě pořád silné – například: „Žena nikdy nebude řídit tak dobře jako muž.“ „Ženy jsou udělaný na multitasking, chlapi to neuměj, tak na mě nemluv, když jím.“ „Co si o tobě návštěvy pomyslí, když uvidí, že nemáš uklizeno.“ „Na tom chlapovi vidíš, že nemá ženu, na první pohled, ta zmačkaná košile.“
Od doby uvedení Kolemjdoucích si těchto vět ve svém životě všímám mnohem více a snažím se poukázat na jejich nesmyslnost. Například: „Měla by sis častěji dělat nějaký hezký účes a pěkně se malovat, aby ses Ondrovi pořád líbila.“ Takže když se nebudu malovat a mít pěkný účes, tak se mu nebudu líbit? Chodí se mnou jen kvůli tomu, jak vypadám?
Ing. arch. Barbora Klapalová
Narodila se v roce 1993. Vystudovala fakultu architektury na ČVUT. V současné době studuje filmovou scénografii na DAMU. Dlouhodobě spolupracuje s divadelním spolkem Pomezí, který se věnuje imerzivním a interaktivním divadelním projektům. V rámci něj v roce 2019 uvedla svůj první narativní prostor Za dveřmi čp. 21, který pojednával o rozpadu rodiny. Pracuje jako art directorka ve firmě Krutart, kde se zabývá interaktivním vyprávěním příběhů v muzejních expozicích a výstavách. Ve volném čase se věnuje tvorbě komiksů a ilustrací.
Do jaké míry jste si při přípravách a realizaci hrála se zvědavostí, která bude návštěvníky pohánět a vybízet k otevření šuplíků a prohlížení si osobních věcí někoho jiného, a záměrem překonat vlastní předsudky?
Je to důležitá část všech narativních prostorů, potažmo i imerzivních inscenací. Je pro mě zásadní, aby si návštěvník nevšiml hned všeho – stejně tak jako ve filmu nevíte hned, jak to celé dopadne. Každý objevený prostor je jako další stránka knihy. Příběh se odhaluje postupně, to je to, co nás žene kupředu v objevování. Co bude za dalším závěsem? Dozvím se, proč s ním už není manželka a proč nakonec opustil dětský sen, kde se věnoval filmu?
Za každým závěsem, dveřmi, v každé skříňce najdeme odpověď na jednu z otázek. Nejen že je musím objevit, ale samotný zážitek, že když otevřu dveře šatní skříně, kde čekám oblečení, tak objevím vstup do zahrady, je něco naprosto kouzelného. Mě jako diváka to uchvátí a zároveň mi to poví část příběhu jinak než textem.
Celkem je v sociologickém průzkumu, na kterém je výstava Kolemjdoucí založená, demonstrovaný život lidí ze šesti tříd. Jak si vysvětlujete, že v nich chybí ta nejbohatší – elitní?
Ve skutečnosti tam chybí hned dvě třídy, a to jsou elity a underclass. Elity jsou třeba vidět v Anglii, kde byl podobný výzkum taky uskutečněný, tam se jedná o takovou vrstvu lidí, která je napojená na anglickou šlechtu. Díky svému původu tak má finance, kontakty i vzdělání.
U nás elita chybí hlavně z důvodu zpřetrhání vazeb v rámci socialismu. Na druhou stranu se tady v tu dobu setkávali lidé z různých tříd mnohem více. Mohlo se například stát, že profesor filozofie byl poslaný k pásu do fabriky, kde měl úplně jiné kolegy, než na které mohl být do té doby zvyklý.
Underclass je zase třída zastupující lidi z ubytoven, bezdomovce a lidi žijící na okraji společnosti. Nicméně v době výzkumu nebyla elita ani underclass v České republice natolik početná, aby se dostala mezi nejsignifikantnější třídy české společnosti. V narativním prostoru Kolemjdoucí jsme zvažovali, že bychom tyto dvě třídy přidali, aby byl vidět ten společenský rozdíl. Nakonec jsme se ale rozhodli být věrní původnímu výzkumu. Ale třeba někdy ten datadisk postavíme.
Výstava Kolemjdoucí
Projekt, za kterým stojí divadelní spolek Pomezí, je umístěný na pražské Florenci, v pavlačovém domě Za Poříčskou bránou 7. Pořadatelé prodávají vstupenky vždy na dvě prohlídky v jeden den. Momentálně se nabízejí termíny až do konce října. Výstava vychází ze tři roky starého sociologického průzkumu Českého rozhlasu a společnosti STEM nazvaného Rozděleni svobodou. Jeho autoři na základě vzorku 4000 lidí roztřídili současnou českou společnost do šesti skupin podle hmotného zabezpečení, sociálních vazeb či míry kulturního vyžití. Tu nejnižší tvoří takzvaná strádající třída, v době vzniku výzkumu odhadem 17,6 procenta obyvatel.
Jaký vystavovaný byt vyvolává mezi návštěvníky a návštěvnicemi největší emoce?
Ten, ve kterém vidíte i svůj vlastní život. Je přece trochu zvláštní nahlédnout do výstavy a zjistit, že je tam zobrazený prostor, ve kterém bydlí někdo, kdo zažívá podobná trápení jako vy. Ale jinak hodně návštěvníky zajímá právě byt samoživitelky Heleny ze strádající třídy, která dělá vše pro to, aby přežila s tím málem, co má, a přesto si o ní lidé myslí, že jen využívá dávek.
Ale skutečnost je jiná – hodně lidí, kteří na dávky mají nárok, je ve finále nepobírají, protože přece nepotřebují pomoct od státu. Říkají si, že jiní jsou na tom hůř, a naopak, že oni na tom nejsou tak špatně. Její osud je smutný i proto, že je na všechno sama – nemá nikoho, komu by mohla zavolat o pomoc, snaží se, jak může. A pak najdeme na internetech lidi, kteří by jí nadávali, že si za to může sama. Z toho prostě mrazí.
Máte v plánu do budoucna spojovat svou činnost se sociologicko-ekonomickými tématy?
Sociální a psychologický rozměr mě vždy zajímal. Rozvíjela jsem ho i v narativním prostoru Za dveřmi, který jsem uvedla před dvěma lety. Vyprávěl příběh rozpadající se rodiny a ukazoval, jaký na to mají zúčastnění pohled. Ve volné čase se věnuji komiksu, kde mě zajímají různé psychologické aspekty osobnosti, ať už jsou to úzkosti, nebo imposter syndrom, manipulace a tak podobně.
V posledních několika letech se zajímám o feminismus a začínám si pohrávat s myšlenkou, jak by se témata jako skleněný strop, autority gap nebo pink tax mohly přetvořit v další narativní prostor. Proto, aby bylo jednodušší vysvětlit, čím si my jako ženy procházíme a co třeba není na první pohled hned vidět.
Aktuální číslo
- Swap - nový životní styl, pro který je podstatné nacházet radost jinde než v nezřízené spotřebě.
- Co by ženy měly dělat, pokud by chtěly mít v důchodu stejně peněz jako muži?
- Ani umělá inteligence není objektivní a nestranná. Proč má AI předsudky?
- Náš feel good speciál jsme tentokrát věnovali chůzi. Jak to udělat, aby nás po dlouhém výšlapu nebolely nohy ani duše?
- K ročnímu předplatnému balíček pečujících krémů od L'Occitane zdarma
