Často mi říkají: „Aspoň nemáte děti.“ Příběh ženy, která nemůže být s láskou svého života

Z ukrajinštiny přeložila Alexandra Vojtíšková.

Blíží se první výročí odloučení od mého manžela. Než ovšem ukrajinský stát prohlásil naše manželství za právoplatně uzavřené a my se stali mužem a ženou, slíbili jsme si, že spolu budeme v časech dobrých i zlých. Teď zrovna prožíváme ty zlé.

Uplynul rok od začátku plnohodnotné války v Ukrajině: během prvních březnových dnů odešel Serhij stejně jako tisíce jiných bojovat na frontu. Ještě před tím mě odvezl do relativního bezpečí, ale plakala jsem tolik, že jsme se vrátili zpět do Černihiva, města na severu Ukrajiny, které se Rusové pokoušeli obsadit během tažení na hlavní město. Tam jsme se taky rozloučili.

Pořád mám před očima postavu, která se vzdaluje s batohem na zádech. Vyje siréna, v dálce slyším výbuchy. Možná to máma, babičky a všechny moje tetičky kapánek přehnaly, když se pro mě snažily vymodlit toho nejlepšího chlapa. Nicméně jak moje rodina, tak rodina mého manžela odevzdaly frontě všechny své plnoleté muže.

Jen co si v roce 2016 můj táta převzal povolávací rozkaz a potřásl si pravicí s vojenským komisařem, vyrazil bojovat na východ. Tenkrát se kdekdo schovával. Bylo mi sedmnáct, byla jsem vyděšená a moje matka strnula v němém výkřiku. V roce 2022 takhle strnu i já.