Nefungující anestezie, rozpad ega a zmanipulovaná zdravotní dokumentace: Porod v Česku v 21. století

Císařský řezPorodPorod a násilíPříběhTéma
Johana Kłusek
| 22. 3. 2022 | 161 komentářů | 197 412
Nefungující anestezie, rozpad ega a zmanipulovaná zdravotní dokumentace: Porod v Česku v 21. století
Ilustrační foto: Shutterstock

V červenci loňského roku jsem přivedla na svět dva zdravé chlapce – jednovaječná dvojčata. Na jejich narození si nepamatuji. Pod vlivem ketaminu a propofolu jsem byla během císařského řezu přesvědčená, že umírám. Poslední, na co si pamatuji, je stupňující se ostrá bolest, kterou jsem pocítila ve chvíli, kdy mi operatéři začali otevírat břicho, aniž by zkontrolovali, zda podaná spinální anestezie plně funguje.

Můj porod kopíruje dvě dimenze českého porodnictví. Na jedné straně odpovídá jeho úspěšné zakončení statistikám dokumentujícím rekordně nízkou úmrtnost novorozenců a rodiček. Na straně druhé demonstruje kombinace neochoty komunikovat a vysvětlovat (ve vztahu lékař-pacient, ale také mezi zdravotníky samotnými) spolu s mnohonásobným lidským selháním jednotlivců odvrácenou tvář našeho porodnictví. Ta v mém případě vedla k extrémně traumatickým, a přitom naprosto zbytečným prožitkům. Změnit toto nešťastné nastavení se bohužel dlouhodobě nedaří ani přes živou debatu o porodním násilí a rostoucí povědomí o problematice mezi na porod se připravujícími ženami.

Průběh svého porodu jsem se rozhodla zveřejnit, jelikož jsem na vlastní kůži pocítila nepoměr mezi teoretickými právy pacienta, které jsou velmi rozsáhlé, a praxí, ve které v podstatě neexistují. Pokusy o obranu těchto práv během mé hospitalizace vyústily ve stupňování nepřímého zpochybňování mé hodnoty a mých pocitů jako člověka, ženy a nakonec také matky. Bránit se ex post soudně jsem nakonec zavrhla, jelikož omluva jako vyústění sporu by pro mě měla vzhledem k eticky zásadně odsouzeníhodnému jednání klíčové lékařky nulovou hodnotu. 

Dulu, vlastní porodní asistentku a plán porodu jsem vyměnila za naprostou důvěru v pracoviště, o kterém jsem byla přesvědčená, že je špičkové a že zajistí maximální péči dětem i mně.

Hlas, kterého jsem byla v porodnici zbavena, si proto nyní beru zpět touto formou. Ráda bych, aby o tom, jak se narodily moje děti, existoval alternativní záznam. Doteď totiž někde ležela pouze zavádějící a částečně zmanipulovaná zdravotní dokumentace, kde vystupuji jako „konfliktní“ a „hrubě křičící“ žena, která odmítá krmit svoje děti. Vzhledem k tomu, že k většině událostí došlo, jak už to v nemocnicích bývá, bez nezávislých svědků, rozhodla jsem se nezveřejňovat jména lékařů ani porodnice, kde jsem rodila, redakci jsou ale známa. 

Rozhodněte se sama

Nejmenovanou fakultní nemocnici jsem si pro porod vybrala, ačkoliv jsme v době těhotenství s manželem žili v od hranic dvě hodiny vzdáleném Krakově. Instinkt mi radil rodit „doma“ a nebát se tak například komunikační nevýhody, která mě strašila i přes pokročilou znalost polštiny. Abych se cítila „v bezpečí“, skousli jsme i dojíždění na časté prohlídky, které po většinu času komplikovaly pandemií uzavřené hranice. Vzhledem k vysoké rizikovosti těhotenství jsem se dopředu vzdala prakticky veškerých porodních výdobytků, které jsou dnes považovány za standard. Dulu, vlastní porodní asistentku a plán porodu jsem vyměnila za naprostou důvěru v pracoviště, o kterém jsem byla přesvědčená, že je špičkové a že zajistí maximální péči dětem i mně.

Pozitivní naladění mi vydrželo až do konce těhotenství. V čekárně poradny zaměřené na rizikovou a patologickou graviditu jsem půl roku na všudypřítomných obrazovkách sledovala sluncem zalitá propagační videa poukazující na pokrokovost a nadstandardní služby gynekologicko-porodnické kliniky. O renomovanosti pracoviště svědčil i extrémně přátelský profil na Facebooku, kde jeho vedení hned v úvodu píše, že porod vnímá jako jednu z nejdůležitějších událostí v životě ženy. Preferuje proto individuální, lidský a intimní přístup. Pacientky se nemají bát se na cokoliv zeptat.

Poslechněte si: O proměnách českého porodnictví

přirozený porod

Gynekoložka Táňa Glosová pracovala v porodnicích v Motole, v Příbrami a na Bulovce spoluzakládala Centrum porodní asistence. Rodí se lépe v malých porodnicích, nebo v těch velkých? A co je podle gynekoložky největší problém českého porodnictví? Poslechněte si podcast ze série Heroine O životě.

Ne každý chce mít porod přirozený a dlouhý, říká gynekoložka v podcastu Heroine O životě

Kontakt s lékaři se zdál také bezproblémový. Ptala jsem se na všechno, co mi přišlo na mysl. S blížícím se termínem porodu však hlavně na jeho podobu. Byla jsem připravena přijmout jakékoliv doporučení, kterého se mi dostane. A tady se objevil první a pro zbytek příběhu zcela zásadní problém. Doporučení jsem totiž nedostala žádné. Ošetřující lékař mi sdělil, že na všech spádových pracovištích v Česku se jednovaječná dvojčata rodí výlučně císařským řezem, toto pracoviště ovšem dává rodičkám na výběr, a vše si tak s partnerem máme zvážit sami. Jako jediné riziko vaginálního porodu lékař zmínil tzv. transfuzní syndrom dvojčat, jehož výskyt však neměl být vyšší než během těhotenství. Na druhou misku vah opakovaně kladl rizika spojená s císařským řezem jako velkou břišní operací a horší poporodní adaptací dětí.

Namísto odborníků jsme tak začali rokovat především s internetem. Výsledkem bylo z dnešního pohledu vysoce neinformované rozhodnutí rodit vaginálně. Zásadně k němu přispěla lékařova letmá zmínka o tom, že si za poslední léta nepamatuje na žádný problematický vaginální porod jednovaječných dvojčat (přičemž toto tvrzení těsně před akutním císařským řezem jiní zaměstnanci kliniky popřeli), a o tom, že ženy se této variantě vyhýbají především kvůli strachu z bolesti. Jako „žena činu“ jsem měla jasno. Děti se na svět pokusím přivést sama.

S rukama v kapsách

Do porodnice jsem podle plánu nastoupila v 36. týdnu těhotenství. Byla jsem připravená, že vyvolání porodu může u prvorodičky trvat až několik dnů, kontrakce se však k mé radosti dostavily už několik hodin po podání prostaglandinů. V pravidelných intervalech mi byla na pokoji měřena kardiotokografie, její výsledky však nikdo nekomentoval. Bylo brzké odpoledne, lékař měl přijít na vizitu až večer. S rodičkou na vedlejší posteli, která byla v podobné situaci, jsme se tak opět uchýlily k hledání informací na internetu.

S připozdívajícím se odpolednem jsem se vzhledem k sílícím bolestem začala dovolávat vyšetření. Toho se mi nakonec dostalo za extrémně ponižujících okolností. Bolestí jsem při něm křičela a plakala do naprostého ticha. Zhodnocení mého stavu naprosto lhostejně se tvářící sloužící lékařkou a sestrou sestávalo z kusé informace o tom, že „se porod ještě nerozběhl“. Nádavkem na cestu zpět na pokoj jsem dostala ještě pár uštěpačných poznámek typu „porod bolí“. O možnosti, že prostaglandiny spustí extrémní kontrakce, které ovšem nepovedou k otevírání porodních cest, mě dopředu nikdo neinformoval. Lékař v poradně mě naopak ujistil, že si vyvolávání porodu nemám představovat jako hodiny trvající agónii.

Máte za sebou traumatizující porodní zkušenost?

S blížící se půlnocí jsem už přestávala být schopná měřit si začátek a konec kontrakcí. Slévaly se v jednu. Kardiotokografie už poněkolikáté indikovala nebezpečně vysoký tep jednoho z dvojčat, lékařka však byla nadále především podrážděná mým pláčem při vyšetřování, které se podle jejích slov nedařilo kvůli mojí neschopnosti spolupracovat. Po osmi hodinách kontrakcí mi s rukama založenýma v kapse sdělila, že se nedá předvídat, co se bude dít, můžu se prý prospat a pokračovat budeme zítra.

Některé ženy jsou přecitlivělé

Několik minut po slovech o „pokračování zítra“ do pokoje vrazil vedoucí služby, který mi vysvětlil, že zdraví dětí je v ohrožení. Tachykardie jednoho z dvojčat mohla znamenat obávaný transfuzní syndrom. Okamžitě jsem souhlasila s provedením císařského řezu. Byla jsem k smrti vyděšená, v duchu jsem se ale až do konce naivně utěšovala vybavováním si rozesmátých fotek influencerek z Instagramu. „Jen vydržet píchnutí spinálu,“ říkala jsem si v duchu, „a za chvíli už nám budou s dětmi dělat fotku na sále.“

Příprava na sekci byla překotná. S anesteziologem jsem nemluvila při příjmu do porodnice ani během dlouhých hodin nepostupujícího porodu. Několik desítek minut před operací jsem jedla a pila – porodní asistentka v tom neviděla problém. Spinální anestezii mi píchali během pokračujících silných kontrakcí, celá jsem se klepala. Na druhý pokus to ale podle anesteziologa vyšlo. Na sále panovala dobrá nálada. „Dejte nohy na stůl, dokud můžete. To je normální, že s nimi můžete hýbat. Takže jak se bude jmenovat ten, kterého vytáhneme jako prvního? Cítíte tohle? Aha, no to je normální. Některé ženy jsou přecitlivělé. Můžete cítit různé tlaky, tahání…“

Byla jsem si jistá, že umírám

Dál znám průběh operace jen z manželova vyprávění. Necítila jsem tlaky a tahání, ale ostrou pronikavou bolest. Nevím, po jak dlouhé době křiku a naříkání jsem ztratila vědomí. Pamatuji si ale, že jsem se do hrobového ticha pokoušela omlouvat za to, že křičím. Podle operačního záznamu mi byl nejdříve podán propofol, poté ketamin. Pod jejich vlivem jsem po hodinách extrémní fyzické bolesti a stresu při příchodu na svět svých dětí prožila rozpad ega. Byla jsem přesvědčená, že umírám, o čemž jsem podle manžela stále dokola nahlas také mluvila. Operatéři situaci nijak nekomentovali. Manžela se zato sestry ptaly, jestli mi mají chlapce po vyjmutí dělohy vyfotit u hlavy.

Přečtěte si: Pocity viny, selhání a deprese po sekci

císařský řezFoto: Shutterstock

To, jak jsme porodily své děti, nic nevypovídá o tom, jaké jsme matky, jaké jsme ženy a vůbec jací jsme lidé. Proč tedy tolik žen po porodu císařským řezem trpí psychickými problémy: pocity smutku, viny, ztráty vlastní hodnoty, nebo dokonce depresemi?

Proč porod císařským řezem není vždycky záchrana

Po operaci jsem se naprosto zmatená probudila v temném pokoji. Silné bolesti doprovázel neustávající třes celého těla. Ztrácela jsem se a opět procitala. Věděla jsem, že děti jsou někde v pokoji a dohlíží na ně manžel. Hlavou mi šlo, že každou chvílí posbírám síly a budu si chlapce moct poprvé prohlédnout, dotknout se jich, pochovat je. První setkání mělo bohužel jinou podobu. Představoval jej brutální pokus o přiložení k prsu asi dvě hodiny po operaci.

Ve stále temném pokoji se mnou dětská sestra komunikovala výhradně ve třetí osobě prostřednictvím novorozence (o kterého ze synů šlo, si tak jako většinu dalších událostí z noci po porodu nepamatuju). Odhalovala mě, dotýkala se mě a s dítětem za jeho i mého pláče přitom manipulovala bez jakékoliv předchozí konzultace nebo svolení. Prosila jsem, aby mi netlačila na odoperované břicho. Odsekla, že musí dítě k prsu nějak dostat. Neúspěšný pokus ukončila instruktáž způsobu, jakým mi měl manžel do zkumavky odstříkávat mléko (které jsem neměla).

Ani jedno z dětí jsem nakonec nekojila. Po druhém ponižujícím pokusu jsem se zhroutila a odmítla další laktační konzultace. K psychickému bloku bezesporu přispěl celý souběh událostí. Po zbytek hospitalizace mi bylo většinou sester dáváno najevo, že jsem špatná matka, což mi vzhledem k sebeobviňování kvůli „absenci“ u porodu a neuskutečněnému bondingu dávalo naprostý smysl. Ataky úzkosti spojené s mou (ne)schopností dobře se o děti postarat se mi vracejí i půl roku po porodu.

Jediná hezká vzpomínka na pobyt v porodnici se zpětně pojí k rozhovoru s romskou uklízečkou, která mi jako jediná z personálu kliniky projevila empatii. Den před naším odchodem se mě během úklidu pokoje nevtíravě zeptala, jestli jsem hodně trpěla, že to na mě viděla. Zajímalo ji, jestli jsem Češka, nebo Polka, protože si všimla, že se s manželem bavíme polsky. Vyprávěla o vnučkách dvojčatech. Po dojemně normálním popovídání mi vytanula na mysli vzpomínka na situaci, ke které došlo den před porodem, kdy mě na oddělení rizikového těhotenství stěhovali na jiný pokoj. Měla totiž přijít, jak řekla sestra, „nepřizpůsobivá“.

Nenapadlo mě, že budu během porodu v hloubi duše přesvědčená, že umřu.

Hlášení o nežádoucích událostech

V rámci zvažování, zda vůči klinice podniknout právní kroky, jsem si v září vyžádala veškerou zdravotní dokumentaci mě i dětí. Dojem, že všechno neproběhlo standardně, jsme získali z chování zdravotníků ještě v porodnici. Jedna z lékařek se ráno po porodu poté, co se seznámila s událostmi, shodla, že v noci „mohli říznout později“. Šéf anesteziologie záležitost po nahlédnutí do operačního záznamu uzavřel s tím, že „jsem měla pech“, protože u mě jako u jedné z tisíce nastupuje lokální anestezie se zpožděním, a taky protože většina lidí má po ketaminu halucinace příjemné. Na můj dotaz, zda jim na sále pacienti křičí tak jako já běžně, odvětil, že ano. Noční vedoucí služby po popsání chování lékařky „s rukama v kapsách“ přiznal „nevycválanost mlaďochů“. Ta následně se skřípějícími zuby přišla vyjádřit politování nad tím, „že jsme si nerozuměly“.

Z dokumentace vyplynulo, že dotyčná lékařka po napomenutí, kterého se jí s největší pravděpodobností dostalo od vedoucího služby, zpětně dopsala do záznamu vylhaný odstavec o mé konfliktnosti a „hrubém chování“ těsně před porodem. Následně „incident“ oficiální cestou nahlásila vedení nemocnice v rámci „hlášení o nežádoucích událostech“. V hlášení neobviňovala pouze mě, ale také moji maminku – zdravotnici s pětatřicetiletou praxí, která byla z arogantního a přehlíživého chování lékařky v upřímném šoku. Jsem přesvědčená, že emočně vypjaté chvíle lékařka zneužila ke zkreslení záměrně, aby si v případě řešení naší nespokojenosti oficiální cestou kryla záda.

Čtěte také: Čemu vlastně říkáme dobrý porod?

Foto: Shutterstock

Porod je jedním z fyzicky i psychicky nejintenzivnějších zážitků v životě většiny žen. A protože je naše společnost zaměřená na výkon, chceme vědět, jestli jsme v něm uspěly. Jenže co to znamená mít dobrý porod?

A v bolestech roditi budeš…

Jizvy na těle i na duši

Když jsem si loni v lednu poté, co jsem se dozvěděla, že čekám jednovaječná dvojčata, vytyčila jako cíl „přežít“, netušila jsem, že nadsázka není namístě. Nenapadlo mě, že budu během porodu v hloubi duše přesvědčená, že umřu. Fakt, že tento traumatický prožitek označil šéf anesteziologů prostě a jednoduše za „pech“, ilustruje, jaké vážnosti se v českém zdravotnictví těší duševní pohoda pacientů.

V článcích poukazujících na problémy ve zdravotnictví je zvykem zabývat se nejen úhlem pohledu pacientů, ale také úhlem pohledu lékařů. Na přetřes se nejčastěji dostává nedostatečné financování sektoru spojené s neadekvátním přetížením zdravotníků a jejich vyhořením. Zvyk si dovolím nedodržet. Diskuze o všech faktorech, které můj porod ovlivnily, včetně těch systémových, by znamenala, že jsem ochotná jednotlivce vystupující v mém příběhu pochopit a snad jim i na nějaké úrovni odpustit. Nejsem.

Rodit jsem šla přes svou veškerou snahu o opak nedostatečně informovaná. Po mnoha hodinách silných kontrakcí jsem ve stavu naprostého fyzického a psychického vyčerpání měla podstoupit onu velkou břišní operaci, během které mělo hrozit tolik komplikací. Ačkoliv při porodu nešlo o minuty, operatéři se neobtěžovali počkat, až začne podaná anestezie plně působit. Žádné ze sester jsem po porodu nestála za to, aby se mě zeptala, proč jsem ve stavu, v jakém jsem. Nikdo z dotyčných se mi neomluvil. Z porodnice jsem tak kromě dvou maličkých dětí odešla nejen s pořádnou jizvou na břichu, ale i na duši.


Výpočet termínu porodu

Pomohla vám tato kalkulačka

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Martina Benešová jede bomby
    Jaderná chemička Martina Benešová slaví obří úspěch – lék na rakovinu prostaty, na jehož vývoji se podílela, byl už schválen v USA. „Když chcete dělat vědu na vysoké úrovni, musíte být nejen šéf, ale i krysa v oficíně, entertainer, politik, ekonom a psycholog,“ říká vědkyně, která se letos vdávala v Las Vegas v šatech po Cate Blanchett a nejlíp se dokáže odreagovat při rychlé jízdě autem.
  • Děravé vědecké potrubí
    Čím dál postupujeme po vědecké dráze, tím méně žen potkáváme: říká se tomu „děravé potrubí“. Se sedmi českými vědkyněmi jsme se na ty díry podívali pěkně zblízka. Kudy nám odbornice z akademické sféry mizí? A stačí díry zalepit, nebo by bylo lepší celé potrubí rovnou přestavět?
  • Milujeme fotoromány
    Zavzpomínaly jsme na časy, kdy jsme v novém Bravíčku vždycky listovaly na stránky s fotorománem, a nechaly jsme se tímhle formátem inspirovat. Tentokrát ale nejde o žádnou lovestory, nýbrž o satirické obrazy z vysokoškolského života z pera Dua Docentky. Získá Lída postdoktorský grant, nebo se její naděje zadupe docent Kuneš a profesor Hrubeš?
  • Proč nosí Filip Titlbach perly
    Novinář Filip Titlbach letos vydal knihu rozhovorů s queer lidmi o tom, čemu musí čelit. V Heroine se ho v důvěrném rozhovoru na jeho vlastní zkušenosti ptá Jana Ciglerová: „Lidé nám často říkají – žijte si, jak chcete, ale ne nám na očích. Proč si myslíš, že se skoro neoutují sportovci? Protože spolu chodí do sprch a heterosexuální muži s tím mívají problém. Myslí si, že je gayové znásilní.“

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 161 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Eluveitie | 22. 3. 2022 5:45

Je mi moc líto vaší zkušenosti. Občas trnu nad tím, co vše je ještě v porodnictví možné a co ještě projde.
Víte taky jsem si minulý rok vybírala porodnici dál od domova, než bylo nutné, kvůli skvělým recenzim a špičkovému vybavení. A taky kvůli chybě lékařky došlo k takovým událostem, ze jsem dva dny po termínu porodila své prvního syna mrtvého.
Myslím na vás, ať se bolest na duši rychle vytratí.

+172
Reagovat

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

ja | 22. 3. 2022 5:43

Co k tomu říct. Jste arogantní protivná nezkusena prvorodicka. Myslíte si ze jste v porodnici sama? Jste jedna ze sta,co tam rodí. Pro doktory je to denní rutina, zato vy jste za dámu a myslíte si jak se bude kazdej klanet s rukama podél těla. Vy si rozmyslite hodinu před porodem že chcete najednou cisarak ale vycitate doktoru že jste se napapala. A dejchat budete v životě sama,nebo si budete stěžovat že do vás vzduch někdo nenatlacil? Víte co se stalo nám? Držte se! Malému doktor zlomil ruku a po porodu nedychal . To byste asi nechala doktora pověsit co?

-655
Reagovat