Frustrující život matky. Tíhu mateřství zachytila režisérka v dokumentu o svých rodičích

Belgická režisérka si ve svém citlivém sedmdesátiminutovém snímku vystačí s vybranými rodinnými videi, pozorováním rodičů pomocí objektivu kamery a rozmlouváním s nimi o některých poznatcích, které nabyla při sledování archivních záběrů. Otec Jean-Louis jako filmař z povolání často zaznamenával dětství Faustine i jejího bratra Ferdinanda. V jeho hledáčku se nejčastěji ocitala Valérie, někdejší umělecká maskérka. Postupně tak sledujeme proměnu energické ženy plné života v člověka, jenž zápolí s každodenností, obnášející starost o děti a vaření. Valérie přitom sama v jednom z četných rozhovorů s dcerou říká, že ji práce v domácnosti nikdy nebavila a nestála o ni.

Její životní trajektorie není ve filmu úplná, nedozvídáme se zdaleka všechno. Filmařka se zaměřuje zejména na ty okamžiky, které Valérii definují jako člověka, toužícího po určitém poslání a zápasícího se sociálními rolemi, jež jí společnost tradičně přiřkla. Většina scén svědčí o tom, že mateřství zvládá a své děti miluje, to však ještě neznamená, že ji musí naplňovat a jednou provždy stačit. Po narození Faustine se žena potýkala s poporodní depresí, nicméně stavy úzkosti a tíhy ji už nikdy neopustily. Z dalších záběrů a rozhovorů se dozvídáme, že sice průběžně brala antidepresiva, ale lékař dříve její epizody deprese podcenil jako projevy frustrace v rámci běžné, rutinní péče o děti, které zkrátka časem zmizí.

Některé ze scén, zachycené Jeanem-Louisem, jsou přitom ve své hloubce tiše bolestivé a obviňující. Jak může partner s takovým klidem zachytit, jak žena sedí u stolu s hlavou skloněnou, nevšímavě si hrající s vlasy a prsty, zatímco se kolem ní s rámusem honí dvě děti? Určitá přezíravost a odtažitost vyplývá i z filmů, v nichž Valérie sama vleče do schodů těžký nákup, který rozsype, a kde zvláštním způsobem opakuje nesmyslnou říkanku, z níž jasně pramení její zoufalství. Jean-Louis zkrátka jednotlivé projevy únavy a rozčarování vidí objektivem jako filmař, ale nedokáže je uvidět jako manžel a otec. Empatie, na kterou Valérie zjevně dlouhodobě čeká, se zkrátka nedostaví.

Režisérka začala film natáčet v době, kdy sama dospěla a naznala, že se změnila skutečnost, s jakou rodinná videa vnímala dříve. Reflektuje tedy vlastní zkušenost s rolí ženy ve společnosti, jež od ní očekává mateřství jako něco přirozeného. Byť nic takového v dokumentu explicitně nezaznívá, filmařka nahlíží vybrané scény kriticky a interpretuje je výhradně perspektivou matky. Otec pak na některé výtky reaguje bezradně. Podle svých slov se snažil natáčením společného života podpořit ženu, která zpochybňuje svou schopnost věnovat se dětem tak, jak se od ní očekává. Zachycené okamžiky podle Jeana-Louise měly ukázat, jak skvělou mámou Valérie vlastně je.

Právě kontrast linií otce a matky je z dokumentu nejpatrnější. Činorodost Jeana-Louise, podle nějž jsou filmy a život stejné, kontrastuje s pasivní oddaností převážně zamlklé Valérie. Zatímco muž inscenuje situace v rodině stejně jako svoje snímky, Valérie mezi nimi vidí velký rozdíl. Její výrazy a fakt, že o některých věcech spíš mlčí, prozrazuje, jak nesouhlasně nahlíží rozdílné životní podmínky žen a mužů. Zdá se, že byť by Jean-Louis chtěl nějakým způsobem své ženě pomoci, povětšinou toho není schopný. Vypořádá se s následky Valériiných depresí a léčby, vaří a stará se o dům, ale ve skutečnosti se své ženě nedokáže přiblížit zdaleka tolik, jako když ji až obsesivně sleduje objektivem milované kamery.

Třicetiletá Faustine Cros nás přivádí do interiérů domu svých rodičů, kde se setkáváme s nimi i s jejím mladším bratrem. Několikrát se ocitáme v blízkém okolí ve společnosti fenky Ébène, když Valérie vyrazí na procházku. V celém filmu se kromě těchto čtyř postav a psa neobjevuje nikdo další, rozhovory jednotlivých členů rodiny doplňuje jenom voiceover režisérky, vybrané archivní záběry domácích videí a Ferdinandova původní hudba. Dokumentaristka tak vytváří intimní atmosféru rodinné pohody i tísně, kdy je možné pečlivě sledovat nuance znázorněných vztahů a z mimiky Valérie odezírat pocity, jež ji provázejí, ale které nedává tolik najevo.

Minimalistický a hloubavý portrét jedné běžné belgické rodiny rozhodně není přímou obžalobou společnosti a kultury, která zachází jinak s muži a se ženami. Nesnaží se ani problematizovat mateřství jako volbu, jež by definitivně vyloučila profesní kariéru žen. Není obrazem velké tragédie, protože Valérie svůj pokus o sebevraždu přežije, přesto je silnou výpovědí vztažitelnou na tolik jiných, podobných životů, jak ostatně název napovídá. Kolik žen muselo bojovat s představou dost dobré matky jako ideálem, který je těžko dosažitelný? Kolik jich muselo upozadit všechno ostatní, protože se očekávalo, že se budou naplno věnovat dětem? Kolik z nich marně čekalo na větší zapojení svého partnera?

Život jako každý ženám vzkazuje, aby se nestyděly za své vyčerpání při péči o děti a domácnost, aby nepropadaly pocitům, jak jako matky selhávají, protože můžou cítit frustraci, únavu i vztek, když jejich potomci zlobí. To všechno je součástí rodičovství, na nějž nikdo nemá glejt a které by mělo být mezi partnery sdílené stejně jako všechno ostatní. Záblesky energie, které ve Valérii občas prosvítají, ostatně přinášejí naději, že život může být důstojný a naplněný i tehdy, když se někdejší stále stejné dny, trávené starostí o domácnost, rozplynou, jakmile děti vyletí z hnízda. Valérie i Valér už jsou jednou bytostí, přežívající a bdící.

Heroine.cz je mediálním partnerem festivalu Jeden svět, který probíhá od 22. března do 2. dubna ve 28 městech po celé České republice. Na konci dubna se navíc dostane i za hranice, projekce se totiž budou promítat také v Bruselu.