Heroine do schránkyPředplatit časopis
Předplatné časopisu

Írán: Země v troskách. Vybublávají dlouho potlačené frustrace, ženy všech generací se spojily

Afghánistán
Blízký východ
Írán
Islám
Mizogynie
Náboženství
Protesty
Ženská práva
Iveta Hlouchová
| 12. 10. 2022 | 2 komentáře | 22 917
Írán: Země v troskách. Vybublávají dlouho potlačené frustrace, ženy všech generací se spojily
Zdroj: Shutterstock

Na začátku byl jeden špatně nasazený hidžáb. Kruté zacházení se zadrženou ženou a její zbytečná smrt ovšem vyvolaly protesty v celém Íránu a šíří se i Afghánistánem. Statečné ženy vedou povstání proti útlaku a požadují víc než konec povinného zahalování, chtějí zpátky svá práva.

Rozbuškou největších protestů v Íránu od roku 2009 byla smrt dvaadvacetileté ženy kurdského původu Mahsy Amini. Ta byla 13. září zadržena příslušníky íránské mravní policie pro údajný zločin „nedostatečného zahalení“. O pár dní později svět obletěla zpráva o úmrtí této mladé ženy, podle dostupných důkazů a svědectví byla během přepravy do detenčního zařízení v dodávce mravní policií opakovaně bita do hlavy. Olej do ohně pak přilila zpráva o úmrtí šestnáctileté Sariny Esmaeilzadeh, která byla o necelé dva týdny později také ubita k smrti příslušníky bezpečnostních složek, když se aktivně účastnila protestů bez zahalených vlasů, které měla navíc nakrátko ostříhané.

Mahsa se stala symbolem výzvy k mobilizaci protestujících, tajným kódem vyzývajícím k akci. Ročně jsou kvůli zahalování, tedy něčemu, co je ze západního pohledu maličkost, íránskou mravní policií zadrženy miliony žen. Právě to, že zaplatila životem za tak běžný údajný přečin, přivedlo do ulic obrovské množství protestujících. Za těch čtyřicet tři let, které uplynuly od revoluce, a tím pádem i od radikální proměny životů íránských občanů – především žen –, se křivd a frustrace v lidech nakumulovalo opravdu hodně. Proto dnes vidíme protesty, které jsou charakteristické pálením hidžábů (šátků zahalujících vlasy, krk, dekolt, uši), veřejné stříhání si vlasů nakrátko nebo ženy oblečené v obyčejných tričkách s krátkým rukávem, což je v postrevolučním íránském kontextu něco naprosto bezprecedentního.

Protestuje se v ulicích i na sítích

Sociální sítě rychle zaplavily příspěvky žen z různých částí světa, které v solidaritě s íránskými ženami pálí své vlastní šátky či si stříhají vlasy, jako to udělaly známé francouzské herečky. Příspěvky vyjadřující solidaritu pomocí hashtagu jako #HairForFreedom či #IranProtests se rychle staly trendem na Twitteru, Instagramu i TikToku. Hashtag #Mahsa_Amini a jeho varianty jako #mahsaamini pak byly sdíleny ve více než 100 milionech příspěvcích, a kdyby íránský vládnoucí režim v zemi nevypnul internet, určitě by toto číslo bylo ještě vyšší. Hashtagy jsou ostatně běžným nástrojem íránských žen bojujících za svoje práva a svobody. Kromě sociálních sítí se pak ve světě konaly i masové demonstrace, jako například 1. října v Los Angeles, další proběhly v Bruselu nebo v Istanbulu.

Mnozí pozorovatelé, komentátoři a aktivisté se ale shodují, že tentokrát jsou protesty jiné. Oproti masovým demonstracím, které zemi zachvátily v roce 2009 a pro které bylo charakteristické následování principu nenásilí, je současné dění jasně rozlišitelné dravostí davu. Íránci teď už totiž nemají co ztratit – ekonomika země je v troskách, možnost politické angažovanosti pro ně neexistuje. Tentokrát jsou protesty namířené konkrétně proti jednomu z hlavních pilířů režimu – povinnému zahalování se. 

Postupně se na tento principiální požadavek, tedy na zrušení instituce morální policie a nastolení svobody volby pro ženy, nabalují další témata (politická, ekonomická), mnoho Íránců a Íránek vyjadřuje své dlouho potlačené frustrace a odmítá režim, který selhal v plnění základních povinností státu. Protestující pohání hněv kvůli tomu, jak se zachází a jedná se ženami, i kvůli širším represím islámské republiky. Začalo to sice hidžáby a ženskými právy, ale protesty se časem vyvinuly ve snahy svrhnout vládnoucí režim a přetvořit celý systém.

Vzpouru vedou ženy, jako už tolikrát před tím

Rozrůstající se davy tak mají jasné revoluční aspirace, co ale nemají, je organizovanost a vůdce či vůdkyni, jež by mohla vést tolik požadovanou změnu systému. A to je něco, čeho si je vládnoucí klerický režim dobře vědom, proto se nebojí zakročit brutální silou, masovým zatýkáním a vypnutím internetových služeb. V reakci na to už například Velká Británie zavedla nové sankce (zmražení majetku, zákaz cestování) na vybrané vrchní představitele íránských bezpečnostních složek.

Protesty v Íránu jsou vedené neuvěřitelně odvážnými ženami a skupinkami bojujícími za ženská práva v islámské republice. Tyto akce překlenují také generační linie a k mladým ženám se přidávají i starší ženy, jež jsou obecně považovány za více konzervativní. V ulicích je dav složen z lidí různého věku, pohlaví, etnického původu a s různou úrovní dosaženého vzdělání. Spojuje je právě opozice vůči islámské republice a jejím tvrdým restrikcím.

Objevila se i videa z vysokých a středních škol, ve kterých studentky otevřeně demonstrovaly, volaly protirežimní hesla, sundávaly si šátky zahalující vlasy či gestikulovaly proti fotce íránského nejvyššího vůdce. K protestujícím se na několika místech dokonce přidali i příslušníci pořádkové policie. To, zda aktuální protesty povedou k nějaké změně přísného íránského režimu, do značné míry závisí tom, jestli si režim udrží loajalitu státních bezpečnostních sil, nebo zda ty naopak proti protestujícím odmítnou zasáhnout, případně se k nim ve větším množství přidají.

Protesty se Íránem dále šíří, 10. října 2022 vypukly i ve strategicky významném komplexu, kde se těží zemní plyn, jenž je jedním z hlavních příjmů íránského režimu a obohacují se na něm i obávané Revoluční gardy, které kontrolují velkou část íránské ekonomiky (nebo toho, co z ní ještě zbývá). Určující tak bude, jak vedení Revolučních gard protesty vyhodnotí – zda jako hrozbu, či příležitost k upevnění své pozice (a naplnění vlastních kapes). 

To, že protesty vedou právě ženy, by nás nemělo překvapovat. V Íránu totiž existuje dlouholetá tradice aktivismu za lidská práva. Zainteresované skupiny postupně testují, co jim projde, kousek po kousku zkoušejí, kam až je represivní islamistický režim nechá zajít. Klerická vláda ovšem hnutí za ženská práva považuje za hrozbu a podle toho se k nim chová – kriminalizuje aktivity organizací bojujících za práva žen, označuje je za „pracující pro zahraniční vlády“, což častokrát znamená obvinění ze špionáže. Časté je vykonstruované obvinění z „protivládní činnosti“.

Vládnoucí režim je radikálním nábožensky založeným politickým projektem – a ty se vždy, když se dostanou k moci, nejprve zaměří na omezení práv žen. Proč tomu tak je? Protože svobodné ženy v rovnoprávném postavení představují pro takové projekty ohrožení, ať už je základem ideologie jakékoliv náboženství. Ženy totiž často působí jako aktivistky a bývají v popředí mnohých společenských iniciativ s velkou podporou obyvatel.

Například po sovětské invazi v Afghánistánu v roce 1979, která byla jedním z kořenů tálibánské oprese vůči etnickým minoritám a ženám, to byly právě matky ruských vojáků, kdo přivedl pozornost k hrůzám tzv. dědovščiny, systematického psychického i fyzického zneužívání mladých vojáků, čímž podkopaly důvěru veřejnosti v sovětské vojenské tažení v Afghánistánu. Podobně otevřeně proti bojům protestovaly matky ruských vojáků během první čečenské války. A ženy stojí v popředí protestů proti „částečné mobilizaci“ v Rusku i nyní. 

Morálka jako nástroj oprese

Za vynucování islámských regulací a morálních standardů společenského chování je zodpovědná íránská morální policie (komiteh; Rada islámské revoluce). Jedná se o speciální policejní jednotku, kterou dnes většina Íránců považuje spíše za přežitek. Morální policie je obecně poměrně efektivním instrumentem aspirujících a vládnoucích autokratů, pomocí kterého se daří vynucovat zavedený systém institucionalizovaného násilí a kontroly.

Se skutečnou náboženskou tradicí ale nemá nic společného, autentické kulturní projevy víry přeci nemusí být vynucovány policejním státem. Je to jasný prostředek kontroly a projev toho, že ženská těla vždy byla předmětem obsese íránských kleriků, kteří se kontinuálně snažili omezit ženská práva a svobody. Mizogynie je jedním ze státních principů Íránu.

Jak funguje morální policie v Íránu?

Morální policie uděluje za porušení principu „povinného zahalování“ různé tresty – domácí vězení, převoz do detenčního zařízení, kde jsou ženy dotazovány na svou „nevinnost“ (panenství), veřejné bičování, výprask i útoky na rodiny aktivistek za ženská práva v zahraničí. Při porušení „povinnosti zahalovat se“ mohou ženy v Íránu přijít o práci. Povinné zahalování je symbolem širší represe. Celkově je situace pro ženy v Íránu velice těžká. Je s nimi zacházeno jako s občany druhé kategorie. Pro ženu je těžké se rozvést nebo dostat děti do péče, muži jim mohou zakázat pracovat mimo domov. Ženy nemohou cestovat samy či bez povolení od manžela, jejich svědectví má před soudem poloviční hodnotu oproti svědectví muže. Nesmějí na stadion nebo na veřejnosti kouřit vodní dýmku.

 

Vedle Íránu je pro potlačování práv žen notoricky známá Saúdská Arábie. V Indii mají například morální policii tvořenou vigilantistickými skupinami, které tvrdí, že dohlížejí na dodržování morálního chování, jež je v souladu s indickou kulturou. Srovnatelné podmínky jako v Íránu jsou v současnosti v Afghánistánu, kde opět vládne radikální islamistické hnutí Tálibán. To brzy poté, co znovu obsadilo vládní budovy v hlavním městě Kábulu, nahradilo Ministerstvo pro ženské záležitosti (Ministry of Women’s Affairs) Ministerstvem neřesti a ctnosti (Ministry of Vice and Virtue), jehož hlavní náplní je vynucování striktních náboženských doktrín, včetně povinného zahalování se žen (a povinných prvků oděvu mužů).

Světová pozornost může přimět vládnoucí režimy v Íránu a Afghánistánu k tomu, aby kalkulovaly, nakolik je násilné potlačení neutuchajících protestů únosné.

Právě v Afghánistánu začaly skupinky statečných žen proti institutu morální policie samy protestovat v solidaritě s Íránem. Stovky žen vyšly do ulic nejen kvůli přísným restrikcím ženských práv v zemi, ale i kvůli eskalujícímu násilí namířenému proti etnické menšině Hazárů, respektive neschopnosti (či neochotě) vládnoucího režimu poskytnout jim adekvátní ochranu. Stále častěji se totiž stávají cílem ozbrojených či bombových útoků v rámci bojů mezi sunnity a šíity. Mocné protesty vyvolal například útok na vzdělávací centrum Kaaj, jehož následkem zemřely desítky dívek a mladých žen.

Světová pozornost, která je současným protestům věnována, může přimět vládnoucí náboženské režimy v Íránu a Afghánistánu k tomu, aby kalkulovaly, nakolik je násilné potlačení neutuchajících protestů únosné, či nakolik bude výhodnější provést určité (s největší pravděpodobností ale pouze kosmetické) změny v jejich radikálním přístupu vůči ženským právům a svobodám. Odvaha všech těchto neuvěřitelně statečných žen by nám v západním světě měla být velkou inspirací pro případ, že i u nás začne sílit vliv radikálních náboženských politických projektů, u kterých je jedním z primárních cílů omezit práva a svobody žen, především pak svobodu volby. Ideálně bychom se měli ozvat ještě před tím, než k tomu skutečně dojde.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Šťastné a veselé v posteli!
    Lidi s feministickým pohledem na svět si prý užívají lepší sex než ostatní. Dokážou se totiž vykašlat na představy o tom, co je a není normální, a je pro ně zásadní vzájemný respekt. Heroine představuje první vydání věnované sexu. Buďte bez obav, že bychom chtěli někoho nebo něco soudit. Ať vás tenhle dárek příjemně naladí…
  • „Bylo to jako šlápnout na minu“
    Tak začíná článek Pavlíny, která krátce po 40. narozeninách dala průchod své touze po sexu, po cizích mužských tělech, po potěšení bez závazků. Potřebovala zjistit, kdo vlastně je. Text, u kterého se možná budete červenat, protože naráží na představy o tom, co se může a sluší.
  • Máte rádi áčko?
    Chtějí ženy anální sex, nebo se jen přizpůsobují mužské touze a představám z porna? Na to se v článku ptá Zuzana Kašparová, spoluautorka podcastu Vyhonit ďábla. Vyzpovídala několik žen, pro které je tato praktika důležitým zdrojem slasti, a připomíná, že penetrace není všechno.
  • Komu vadí svobodné ženy
    Na rozdíl od doby před pár lety už dnes v Česku jen málokdo veřejně hlásá, že když žena říká ne, myslí tím ve skutečnosti ano. Ten posun ovšem nenastal sám od sebe. Obrovskou zásluhu na něm má naše cover star, zakladatelka organizace Konsent a neúnavná čeřitelka stojatých sexistických vod Johanna Nejedlová.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 2 komentáře

Vstoupit do diskuze