Útoky na dívčí školy: Neodpustitelný zločin, trest za něj nepřišel. Írán má ze vzdělaných žen strach

Na začátku dubna proběhly médii zprávy o otravě studentek několika dívčích škol po celém Íránu. Podobné zprávy se objevují poslední dobou častěji. Před měsícem zaplavila sociální sítě videa rodičů, kteří se přes zátarasy marně snažili dostat do školních budov, kde jejich dcery volaly o pomoc. 

Zprávy o masovém onemocnění dívek v tamních genderově oddělených školách se ale v Íránu opakovaně objevují už od loňského listopadu. Podle mnohých by se mohlo jednat o cílené chemické útoky neznámých pachatelů. Panují ale i názory, které výpovědi dívek o zvláštním zápachu devalvují a tvrdí, že se jedná o nemoc psychogenního původu – masovou hysterii a paniku –, nikoli o cílené chemické útoky. 

Odkazují se přitom na podobné události z Afghánistánu, kde podle vyšetřovací zprávy OSN měly tamní studentky pouze trpět masovou psychogenní nemocí, protože toxikologie údajně stopy žádného chemického plynu neprokázala. Afghánské studentky přitom podobně jako teď Íránky tvrdily, že se staly oběťmi cíleného genderově motivovaného chemického útoku.

Faktem ovšem je, že některé jedovaté chemické substance mají krátký poločas rozpadu. Například oxid dusičitý není prakticky možné identifikovat v případech, kdy není vyšetřování zahájeno okamžitě. Právě oxid dusičitý íránská vláda identifikovala v jednom ze svých vyšetřování jako možnou příčinu údajných, doposud ale neprokázaných útoků na dívčí školy v zemi.

V Afghánistánu začal 20. března nový školní rok – ovšem bez dívek a žen od druhého stupně výš. Poté, co se radikální islamistické hnutí Tálibán znovu chopilo moci v Kábulu, rozhodlo, že ženy a dívky školy navštěvovat nesmějí. Podobné rozhodnutí padlo už mezi lety 1996 až 2001, kdy Tálibán vládl v zemi poprvé. Afghánistán se tak stal jedinou zemí na světě, kde vládnoucí režim zakázal vzdělávání dívek a žen od druhého stupně základní školy. Přes silné protesty mezinárodního společenství zůstávají afghánské školy zavřené pro ženy a dívky už více než 580 dní.

To, co se na první pohled jeví jako rozdílné přístupy v podobných autokratických režimech, toho má společného víc, než by se mohlo zdát. V obou případech se jedná o jistou formu útoku (přímého či nepřímého) na základní právo dívek a žen na vzdělání, odehrávajícího se v politických režimech založených na mizogynii jako na jednom ze základních pilířů vládnoucího teokratického režimu. V obou případech jde o přímý důsledek široké a systematické diskriminace žen a hluboce zakořeněného opresivního systému, který jen posiluje stereotypizaci postavení, role a funkce žen a dívek v tamních společnostech. 

Ochrana práva dívek a žen na vzdělání je základem vytvoření skutečné genderové rovnosti a rovnoprávnosti ve společnosti. Jakákoliv míra a podoba přímého či nepřímého omezování nebo ohrožování tohoto práva má významné negativní dopady na celou společnost.

V kontextu nejnovějších událostí se tak znovu obnovuje debata na téma mizogynie a genderové diskriminace vládnoucího teokratického režimu v Teheránu, především pak v kontextu masových protirežimních protestů, které začaly smrtí Mahsy Amini a byly organizovány a vedeny dalšími ženami. Dívčí školy a studentky (potažmo studenti obecně) patřily a patří ke klíčovým aktivním podporovatelům a tvářím (jejich příspěvky na sociálních sítích obletěly celý svět) protivládních protestů. 

Přestože údajné chemické útoky na dívčí školy v zemi nejspíš nebyly vykonány na rozkaz či s přímou podporou vládnoucího režimu, určité konzervativní a vládu podporující skupiny či jedinci se s největší pravděpodobností rozhodli na protirežimní protesty zareagovat právě útoky cílenými na ženy a dívky. Vládnoucí teokratický režim v Íránu budoval od roku 1979 systém, ve kterém je genderová diskriminace a mizogynie hluboce zakořeněná, a události posledních měsíců jsou jeho přímým důsledkem.

Dívčí školy jsou navíc poměrně běžným cílem útoků v autokratických režimech a oblastech ozbrojeného konfliktu. Organizace Global Coalition to Protect Education from Attack realizovala výzkum, který mapoval výskyt útoků na dívčí školy v letech 2014 až 2018 a identifikovala minimálně osmnáct zemí, ve kterých byly ženy a dívky přímým cílem útoku. Jednou z těchto zemí byl i Afghánistán. Jedná se sice o pět let starou výzkumnou zprávu, ale nedávná pandemie a v jejím kontextu zavedená opatření spolu s následnou ekonomickou krizí umocněnou ruskou agresí vůči Ukrajině logicky tento trend prohloubily. 

Takové útoky mohou být jak přímé – například bombové či chemické útoky, únosy studentek a pedagogického personálu ženského pohlaví, vynucená manželství nebo cílené atentáty –, tak nepřímé, jako je třeba změna akreditace a účelu dívčích škol, jejich uzavírání či násilné vynucování striktního kodexu oblékání. Nejznámějším případem přímého útoku na práva dívek a žen na vzdělání bylo postřelení Malaly Yousafzai v Pákistánu v roce 2012. V mnoha případech za takové útoky není nikdo potrestán, protože genderově motivované násilí není vládní prioritou, často je to naopak právě vláda, která udržuje systém, jenž takovým útokům nahrává.

Bez ohledu na konkrétní formu ideologie, kterou vládnoucí režim zastává, často autoritativní vládnoucí režimy vytvářejí a udržují při životě genderově diskriminační systém a strukturu, které nahrávají přímým i nepřímým útokům na právo dívek a žen na vzdělání. Biologický determinismus totiž většinou různé formy extremistických politických ideologií sdílejí, neboť často je to právě tradiční pojetí konceptu rodiny, jež v kontextu těchto politických ideologií představuje jádro celé společnosti. Ženy jsou primárně vnímány v kontextu role matky, jež nejenže rodí syny, kteří budou národ bránit, a dcery, které se stanou matkami, nýbrž je také vnímána jako primární přenašečka kulturních a společenských hodnot na další generace. A to je hlavní faktor, který určuje další vládní kroky, co se týče vymáhání (či potírání) práva dívek a žen na vzdělání.