Mrzačení ženských těl pro „potěšení“ mužů. Žena jako veřejný majetek. Proč to stále platí?
Na 6. února připadá Mezinárodní den nulové tolerance k ženské obřízce. Tato rozsáhlá forma mrzačení ženských těl na nás ve střední Evropě často působí vzdáleně. Jak se ale tato praxe, rozšířená primárně v afrických zemích, vztahuje k našemu zacházení s ženskými těly? A jak souvisí spolu ženská obřízka, právo na potrat a catcalling na ulici?
Už samotný termín „obřízka“ je pro část odborné veřejnosti problematický, protože budí dojem čistého (smysluplného) zákroku. Světová zdravotnická organizace používá termín female genital mutilation, což můžeme volně přeložit jako mrzačení ženských orgánů. Také to často podvědomě navozuje spojitost s mužskou obřízkou. Ta se ale od té ženské závažně liší, mužská obřízka může být totiž i zdravotně prospěšná a nezpůsobuje vážné poškození pohlavního orgánu. Na druhou stranu ženská obřízka má obrovský (negativní) vliv na kvalitu života. A pokud se ptáme, proč se něco tak odporného ženám stále děje, odpověď nás jistě nepřekvapí. Pro muže, pro manžely. Pro jejich „potěšení“, která se někdy schovávají za náboženské či kulturní důvody. Žena se tak dostává do pozice nástroje, objektu, který si muži upraví pro své vlastní potřeby. Jak tato drastická forma objektivizace ženských těl souvisí s tím, co zažívají cis ženy ve „vyspělých“ západních státech?
Na západní frontě klid?
Když čteme o ženské obřízce, máme často tendenci se plácat po zádech, že my jsme už dál. Že tyto šílené praktiky lze trasovat do „nezápadních“ zemí a k jejich nevzdělaným občanům a občankám, zatímco u nás na „Západě“ máme genderovou rovnost a ženy mají autonomní kontrolu nad svými těly. Ale všichni podvědomě tušíme, že to tak není. Ačkoliv je to vrchol ledovce v dosažení genderové a menšinové rovnosti, (nejen) ženy nemají stále úplnou kontrolu nad svými těly, připomeňme například nucené kastrace trans lidí. Jedná se ale třeba o právo každé ženy na potrat či o to, jak se s ženami zachází během těhotenství a porodu.
Pojďme si všichni připomenout praxi, která nebyla rozhodně v Česku ojedinělá, a to „jeden steh pro manžela“. Jedná se o praxi, kdy doktor po porodu zašívá ženě hráz a přidá jeden steh „pro manžela“, aby žena poté, co ze sebe vytlačila lidskou bytost, byla následně pro svého muže užší. Pojďme se nad tím na chvíli pozastavit. Nejenže je naprosto odporná představa, že se doktoři sklánějí nad ženami těsně po porodu, poté co si málem či doslova roztrhaly těla, aby přivedly na svět dalšího člověka, a myslí při tom na to, aby muži, kteří s nimi následně budou mít sex, to „měli lepší“. Také to až nápadně připomíná ženskou obřízku: sešívat tkáň, která sešitá být nemá, aby to manželům víc „šmakovalo“. Ale ano, my jsme už dál.
Nemusí se ale vůbec jednat o takto extrémní praktiky a střety s patriarchálním systémem. Co mají totiž tyto praxe společné, je perspektiva, že ženské tělo je jistý nástroj: na sex, na plození dětí, případně na vaření a starání se. Je vnímáno jako věc veřejná, jako něco, na co má mít každý svůj názor. Na to, jak má ženské tělo vypadat, jak má být velké, jak má performovat, zda má či nemá porodit děti… Ať už se jedná o veřejný prostor, v rámci něhož se ženy stále nemůžou pohybovat bezpečně, nebo o individuální zkušenosti přivádění dětí na svět či o polemiku, zda děti mít chceme. Vše je otázka veřejná. Ale je důležité věnovat pozornost i méně explicitním důsledkům tohoto společenského nastavení. Ani ženská těla na ulici, při svém běžném fungování, nejsou čistě naše. Jsou souzená, sexualizovaná, je na ně pokřikováno a saháno, bez našeho souhlasu. Ženská autonomie a absolutní kontrola nad vlastními těly je stále ještě chimérou budoucnosti.
Komu patří ženské tělo
Vnímání ženských těl jako věci veřejné je hluboce historicky zakořeněná praxe. Ženská těla dlouhou dobu nepatřila ženám, ale jejich otcům, bratrům, manželům či církvi. Moderní medicína po staletí šířila a dodnes šíří mýty a nepravdy o ženské anatomii a vymýšlela či vymýšlí si pohádky o ženské tělesnosti a sexualitě. Ostatně britská historička Kate Lister o tom napsala knihu s názvem Podivuhodná historie sexu, v níž dokládá staletí útlaku, přehlížení, mrzačení a instrumentalizace ženských těl. Dodnes se setkáváme s tím, že ženská těla zkrátka nejsou ve veřejném prostoru brána v potaz a jsou vysoce sexualizovaná a objektivizovaná. Výzkumy dokládají, že ženská těla nejsou součástí klinických a medicínských výzkumů nebo že „ženské problémy“ jako menstruace, menopauza, endometrióza a jiné záležitosti, se kterými se ženy musejí v rámci života vypořádat, jsou lékaři umenšovány, bagatelizovány a přehlíženy (odkazuji na knihu Invisible Women od Caroline Criado Perez).
To souvisí s tím, že jsme jako společnost až příliš komfortní s ženskou bolestí. Už odmala učíme holčičky například to, že první sex bude hodně bolet (což rozhodně není nutné ani samozřejmé, spolek Konsent na toto téma dělá již roky osvětu), pak je naučíme, že budou mít velkou část života menstruaci, což také bolí, a následně dívky poučíme, že budou mít děti a porod je také bolestivý. No a pak přijde menopauza a to je také hodně nepříjemný a bolavý proces. Velice málo lékařské odborné veřejnosti se naopak zaobírá aktivním vyvracením mýtů ohledně prvního sexu nebo menstruace, a když si dovolíte si u svého gynekologa stěžovat na příliš bolestivou či silnou menstruaci, obvykle vám mezi dveřmi do ruky vrazí recept na hormonální antikoncepci. Zázračný lék na všechno. Naše společnost automaticky přijímá premisu, že být cis ženou prostě bolí.
Status quo
Fakt, že je stále ve světě rozšířena ženská obřízka, i když její praktikování klesá, nás nutí se zamyslet nad tím, s jakými formami vykořisťování a objektivizování ženských těl se běžně setkáváme v průběhu života my. A proč je pro nás tak automatické přijímat ženskou bolest jako normální. Jak bojovat s představou, že ženská životní zkušenost a prožívání jsou často podmíněné či utvářené rozhodnutími, která dělají muži, ať už se jedná o lékařství, vědu, či politiku. Po celém světě se (nejen) cis ženy setkávají s různými (a různě závažnými a definujícími) formami oprese a diskriminace. Deformace a mrzačení ženských těl je jedním z nejzávažnějších projevů patriarchální ideologie, která předpokládá, že ženská těla a jejich funkčnost vlastně patří mužům, případně celé společnosti.
Aktuální číslo
- Kulturní války režisérky Barbary Herz
- Může být matka dobrý „vědec“?
- Jak vychovat odolné děti
- Rodičovská půl na půl
