Smrt Íránky nic v zemi nezmění, do pozvolné proměny je potřeba nová generace mužů

Dvaadvacetiletá Mahsá Amíní pocházela z Kurdistánu, jehož část se neformálně rozkládá i na severozápadě Íránu. Mravnostní policie Mahsu zatkla ve chvíli, kdy byla s rodinou na návštěvě Teheránu. Odvedla ji do detenčního centra, kde podle svědků utržila několik ran do hlavy obuškem. Prohřešek? Mahsá na sobě neměla dostatečně volné oblečení a vlasy zakryté hidžábem podle státních předpisů, informuje britská televize BBC. Když minulý pátek po třech dnech v komatu zemřela v nemocnici, policie prohlásila, že utrpěla „náhlou srdeční příhodu“. 

V zemi, kde od islámské revoluce v 70. letech platí právo šaría, rozpoutala smrt Mahsy vlnu nevole, kterou momentálně sleduje celý svět. Na internetu se objevují videa žen s odhalenými hlavami – přímo v davu se řada z nich stříhá nakrátko. Dění nezpomalují ani násilné metody vládních složek, jako je použití slzného plynu nebo bití. Prezident Ebrahím Ráisí v pátek v reakci na demonstrace apeloval, že úřady musí smrt Amíní řádně prošetřit. Vzápětí ale zrušil rozhovor s novinářkou televize CNN, která si odmítla k hlavě státu hidžáb vzít.

Největší úskalí však Tureček spatřuje v libovůli jednotlivých samospráv a úřadů, které normy často mění podle momentální politické situace. „Jeden měsíc policie ženy šikanuje, druhý zase ne. Jde o součást politického boje,“ vysvětluje. „Konzervativní policejní aparát tímto způsobem podráží nohy liberálnímu křídlu.“ V hlavním městě lze podle něj paradoxně často spatřit například trans osoby, ačkoliv je podobný způsob sebevyjádření v rozporu s náboženskou doktrínou.

Role vzdělání

Napětí mezi liberály a konzervativci potvrzuje také reportér Martin Novák z Aktuálně.cz, který v Íránu působil. Mladší Íránci podle něj vyvíjejí větší tlak na osobní svobodu. Ženy v Íránu se pak podle něj nacházejí v lepší situaci než v řadě sousedních zemí, jako je Afghánistán nebo Pákistán, ale například i v Egyptě. „Muži z íránských rodin přistupují k ženám rovnocenněji, než je tomu v jiných státech, které se z náboženského hlediska navenek profilují méně ortodoxně,“ podotýká. 

„Íránky mohou pracovat, studovat. Uzavřená je jim víceméně pouze oblast práva, což vychází z tamních zákonů.“ To potvrzuje také Rahimi: hlavní rozdíl vidí právě v úrovni vzdělání, které se dostává také ženám. „80 procent studentů na univerzitách tvoří ženy, přestože oblastní rozdíly jsou v tomto ohledu skutečně obrovské.“

Konzervativní složky státu si podle Nováka v zemi moc udržet dokážou. S tím souhlasí i Tureček, podle něhož nemá skon Amíní potenciál íránskou společnost zásadně ovlivnit. Podle Rahimi však lze v Íránu již léta pozorovat pozvolnou proměnu ženského postavení. „I samotný režim se vůči ženám chová jinak, než jak se choval například v 90. letech. Smrt Amíní není jediný rozhodující impuls.“ Vzepětí mužů a žen, kteří již nechtějí trpět nesmyslné represe, se tak pravděpodobně do budoucna ukáže jako pouhý jeden okamžik z mnoha. V zemi, kde na sebe naráží tradiční představy o ženské roli s progresivním smýšlením nové generace, je ale připomínkou toho, že se na emancipaci nakonec musí společně podílet obě pohlaví.