Afghánské ženy právo na vzdělání získávaly a zase ztrácely. Co mohou čekat od nové vlády Tálibánu?

Obavy, že afghánské ženy budou znovu podřízeny drastickému zacházení, které vůči nim Tálibán uplatňoval v 90. letech minulého století, v důsledku pádu hlavního města Kábulu a převzetí vlády nad Afghánistánem islamistickým hnutím Tálibán, rostou. Na území, které ovládal, uplatňoval Tálibán striktní výklad islámského právního systému šaría. Podle něj nebylo v době vlády Tálibánu v letech 1996 až 2001 ženám dovoleno pohybovat se na ulici bez přítomnosti mužského doprovodu, ženy musely nosit burky a nesměly až na pár světlých výjimek pracovat, ani nemohly nad rámec úplně základního vzdělání dále studovat a navštěvovat školy. 

Nerovnost jako základ

Od pádu tálibánského režimu v roce 2001 prošla afghánská společnost významnými změnami. Jedna z nich přinesla výrazný nárůst počtu studujících a pracujících žen, včetně žen v afghánských bezpečnostních silách. Vrchní představitelé Tálibánu nyní po převzetí moci několikrát veřejně prohlásili, že ženám bude nadále dovoleno studovat a že ženy mohou pokračovat ve svých univerzitních studiích – i když pouze ve skupinách, kde pohlaví budou striktně oddělena. Tálibán slibuje, že si ženy obecně svoje práva pod jeho vládou uchovají – samozřejmě v mezích islámského práva, aniž by ale vyjasnil, co to konkrétně bude znamenat v praxi.

Umírněná rétorika tálibánských představitelů v několika posledních dnech či týdnech je s vysokou pravděpodobností motivována primárně pragmatismem a oportunismem tálibánských vůdců. Ti si jsou velmi dobře vědomi toho, co chce mezinárodní společenství slyšet, aby jim dodalo legitimitu a finanční a diplomatickou podporu. Tato rétorika je ale v přímém kontrastu se zkušenostmi mnoha afghánských žen na území, které Tálibán ovládá. Bylo jim řečeno, že nemají chodit do práce, a některé byly po ovládnutí jejich vesnice či města provdány za tálibánské bojovníky proti své vůli. Nedávno publikované doporučení tálibánských představitelů, které ženy varovalo před vycházením z domu s tím, že jejich jednotliví bojovníci „nejsou v zacházení se ženami proškoleni,“ oficiální tálibánský narativ o dodržování ženských práv také podkopává. 

Faktem je, že nerovnost mezi pohlavími je v afghánské společnosti hluboce zakořeněna. A to je jedním z hlavních důvodů, proč jsou namístě pochybnosti o slibech tálibánských představitelů, kteří se snaží prezentovat jako pragmatičtí a umírnění ohledně zachování práv žen, včetně práva na jejich vzdělání. Přísně vymezené sociální role mužů a žen vychází nejen z náboženských základů, ale stojí také (především) na základech kulturních. 

Příslušníci Tálibánu většinou pocházejí z kmenů paštunského etnika a řídí se kmenovým kodexem paštunválí. Jedním z jeho základních pilířů je tzv. purda, náboženský a společenský zvyk založený na striktním oddělení žen od mužů a kompletní zahalování žen na veřejnosti a ve společnosti. Důvodem této striktní segregace byla původně otázka zachování cti, která je v tamních komunitách do značné míry spojena s otázkou úcty k ženám a jejich ochrany. Na ženy je nahlíženo především jako na ty, které udržují chod komunity, rodí děti a starají se o domácnost a rodinu, tudíž je nutné je za každou cenu ochraňovat.

Ochrana, nebo vězení?

Vzdělání a pracovní činnosti pak představují pro takový nábožensko-kulturní zvyk přímou výzvu. Ochrana žen jako součást zachování rodinné cti ovšem znamená, že ženy se prakticky nesmí vzdělávat a nesmí ani pracovat nebo opouštět domov bez doprovodu mužského příbuzného. Purda je přitom jedním ze základních společenských pilířů ve vybraných nejen muslimských, ale i hinduistických komunitách.

Všechny tyto reformy ale měly významnější dopad pouze v afghánských městech. Venkov zůstával nadále velice konzervativní a patriarchální. Reformy život místních kmenů nijak zásadně neovlivnily. To je neměnná realita afghánské společnosti – centrální vláda v Kábulu vždy udržovala svoji moc a uplatňovala vládu především ve městech, venkovské oblasti pod vlivem kábulské vlády vlastně nikdy nebyly.

Rovnost žen a jejich právo na vzdělání bylo shora aktivně podporováno po státním převratu a instalaci komunistické vlády v Kábulu Sovětským svazem v roce 1978 a následné vojenské invazi do země. Šlo mimochodem o historicky první invazi muslimské země nemuslimským státem, což vedlo k vysoké mobilizaci podpory pro radikální islamistické elementy z celého světa. Vypudit Sověty z Afghánistánu se nakonec v roce 1989 povedlo. 

Strašidlo vzdělanosti

Došlo k pokusům o zavedení povinné školní docházky pro dívky v afghánských městech i na venkově. Byly to pokusy neúspěšné a právě tyto iniciativy (většinou venkovské) afghánské obyvatelstvo více radikalizovaly a vedly k větší podpoře radikálních islamistických bojovníků –  mudžahedínů, kteří komunistickému režimu a jejich patronu, Sovětskému svazu, úspěšně vzdorovali. 

Vzdělané ženy totiž ohrožovaly hluboce zakořeněné tradice, jako je právě purda či sňatková diplomacie. Mohlo dojít k narušení tolik vážených hodnot, jako je rodinná čest, ochrana ženy nebo úcta ke kmenovým stařešinům. Vzdělané ženy obecně představují existenční hrozbu tradičním mocenským strukturám, neboť většinou přináší inovativní či progresivní nápady, které ohrožují tradice.

Po porážce Sovětského svazu a ústřední vlády v Kábulu se moci chopili právě mudžahedíni. Země se rychle ocitla ve stavu občanské války a ženská práva utrpěla. V roce 1996 vzešlo jako vítězné radikální deobandistické islamistické politicko-vojenské hnutí Tálibán. Ten zrušil všechny moderní politické a společenské reformy, ženám v podstatě absolutně zakázal chodit do škol, pracovat či vůbec vyjít na ulici bez mužského doprovodu. Pracovat nadále směly jen lékařky, protože důsledná genderová segregace byla tradičně aplikována právě u lékařských prohlídek. Přes přísné postihy, které za porušení striktních nařízení hrozily, ale stále probíhala undergroundová výuka dívek a žen v domácnostech bývalých učitelek. 

Tálibánský režim ovládal zemi až do listopadu 2001, kdy byl vojenskou intervencí USA a Velké Británie (a později dalších spojenců) svržen v reakci na odmítnutí vydání Usámy bin Ládina po útocích 11. září. Další éra modernizace Afghánistánu pak začala Bonnskou konferencí o měsíc později. Přišel výrazný pokrok v oblasti ženských práv a svobod, především co se vzdělanosti a přístupu žen ke vzdělání týče. 

V roce 2001 bylo údajně 86 % afghánských žen negramotných, dnes je toto číslo nižší (podle dat Světové banky z roku 2018 bylo gramotných zhruba 30 % afghánských žen, více než polovina ve věkovém rozmezí 15-24 let. Vzniklo mnoho vzdělávacích zařízení pro ženy a dívky a počet žen studujících na univerzitách také narostl – podle informací (nyní už bývalého) afghánského ministerstva pro vyšší vzdělávání bylo v roce 2016 až 23 % nových studentů ženského pohlaví. 

Dívčí školy ale stále čelily hrozbám a útokům především ve venkovských oblastech Afghánistánu. Útočili na ně přívrženci Tálibánu a dalších radikálních elementů či obyčejní konzervativní Afghánci, kteří s ženskou emancipací zásadně nesouhlasili. Kromě bombových útoků také docházelo k osobním útokům na školačky a učitelky, a to například politím tváře kyselinou. I přesto byl progres v tomto ohledu za posledních 20 let v kontextu vzdělávání žen enormní.

Co bude s lidskými právy?

Jaká je v Afghánistánu budoucnost ženských práv a práva žen na vzdělání, není úplně jasné. Historické zkušenosti ale napovídají, že se velká část výuky pro děti a dívky opět přesune do domů učitelek. Přestože Tálibán vydal prohlášení, že ženy mohou nadále na univerzitách studovat (za jasně vymezených podmínek genderově oddělených tříd), není moc pravděpodobné, že by nová vláda byla progresivnější než v 90. letech minulého století. Jednak proto, že afghánská společnost zůstává vysoce konzervativní a základem společenských interakcí a vztahů zůstávají často rigidní tradiční kmenové zvyky a tradice. Ale také proto, že Tálibán na ministerské posty dosadil náboženské představitele a právě oni proti vzdělávání žen v minulosti často vystupovali.

Tálibán ovšem nemá zkušené lidi, kteří by uměli efektivně řídit stát, což teoreticky může být důvodem k tomu, aby nějaké úřady zastávaly vzdělané ženy. Je pravděpodobné, že Tálibán se bude po nějaký čas prezentovat jako umírněný, tak jak to dělá nyní, když byli v Kábulu ještě přítomni zahraniční novináři. Nakolik a jak se ale situace pro afghánské ženy skutečně změní, až se pozornost mezinárodního společenství přesune jinam, není  jisté. Ženská práva a svobody, včetně práva na vzdělání, budou nejspíš pro ženy žijící v afghánských městech nějakým způsobem omezena, vzhledem k vlivu náboženských představitelů v tálibánské administrativě a podpoře ze strany radikálních podporovatelů. Do jaké míry se tak stane, ale zatím nevíme. Pro ženy na venkově se pravděpodobně situace zhorší mnohem více. 

Tálibán totiž není monolit a není jisté, jestli polní velitelé a bojovníci dosazení do úřadů v afghánských provinciích, kteří tento talibanský úspěch vybojovali, budou dodržovat to, co prohlašuje talibanské politické vedení. Opatrnost a skepticismus jsou na místě. Už proto, že na nedávné protesty žen, které požadovaly dodržování ženských práv a inkluzivní vládu, Tálibán zareagoval násilně s použitím slzného plynu, pažeb pušek, kovových předmětů či biče. A je tu ještě jedna věc: Konektivita a přístup na sociální sítě jsou v afghánské společnosti sice rozšířené, ale i Tálibán se během svých povstaleckých let naučil, jak efektivně na sociálních sítích komunikovat a šířit dezinformace.