Se zbraní v ruce proti nacistům. Dokument ukazuje příběhy židovských žen, které se postavily na odpor
„Musela jsem se chovat ne jako žena, ale jako voják,“ zaznívá v dokumentu s názvem Four Winters. Nový film mapuje prožitky skutečných židovských partyzánů, kteří za války sabotovali německý postup v lesích východní Evropy. Právě ženy mezi nimi hrály klíčovou roli. Snímek oceněný na festivalech v Miami a Torontu ukazuje, že se Židovky navzdory všeobecnému povědomí dokázaly úspěšně bránit nejen nacistické diktatuře, ale také pasivní roli, kterou jim společnost vnucovala.
Faye Schulman stojí v zasněženém lese. Bílé pozadí černobílé fotografie zdůrazňuje její dlouhý leopardí kožich: v rukou drží namířenou zbraň. „Veškerý můj majetek sestával z fotoaparátu, kabátu, pušky a granátu pro případ, že bych byla zajata. Puška byla mým polštářem a stromy mými zdmi. Místo střechy jsem měla širé nebe.“ Právě díky fotoaparátu, který Schulman po čtyři roky neustále nosila při sobě, dodnes existuje velká část obrazové dokumentace života skupiny židovských partyzánů.
Film Four Winters (Čtyři zimy) režisérky Julie Mintz, který se v pátek dočkal americké premiéry, prokládá archivní snímky od Schulman rozhovory s osmi přeživšími příslušníky židovského partyzánského odboje, jenž během druhé světové války čítal až 25 tisíc lidí. Velkou část z nich přitom tvořili náctiletí chlapci a dívky – společně odpalovali nákladní vlaky, přerušovali strategická elektrická vedení, kradli zbraně a náboje wehrmachtu. Jídlo si obstarávali ve vesnicích v okolí, lovem zvířat nebo sběrem lesních plodů. Název dokumentu odkazuje na počet let, které skupina nepřetržitě strávila mimo civilizaci – mrazu a složitým podmínkám navzdory.
Hledání odporu
Režisérka původem ze Spojených států se zabývá výhradně výpověďmi zúčastněných: komentáře historiků tak protentokrát nechává stranou. „Bylo mi jasné, že tohle je poslední šance slyšet příběhy skutečných partyzánů jejich vlastními slovy, jejich poslední šance vyprávět svou pravdu, své zkušenosti, své příběhy,“ sdělila Mintz magazínu Ms. „Řekli mi věci, které dosud nikdy nikomu neodhalili, dokonce ani vlastním rodinám.“
Mintz se chtěla soustředit zejména na životy partyzánských žen, jako byla právě Faye Schulman, která zemřela loni v dubnu ve věku 101 let. O židovských členkách protinacistického odboje totiž filmaři, scenáristé a spisovatelé často mlčí.
Prohlédněte si fotografie z dokumentu:
„Chtěla jsem zahrnout to, o čem jsem si jako dítě v žádné knížce o holokaustu nepřečetla,“ vysvětlila. „Měli jsme Anne Frank, viděli jsme, jak vypadala Osvětim, a znali jsme příběhy Spravedlivých mezi národy (titul udělovaný státem Izrael osobám nežidovského původu, kteří riskovali život pro záchranu Židů, obdržela ho například spisovatelka Milena Jesenská, pozn. red.). Zdálo se, že Židovky měly jen tři možnosti: být někým zachráněny, schovat se na půdě nebo skončit v transportu a zemřít. Pro sebe a svou dceru jsem potřebovala najít ještě jiné řešení, a sice postavit se na odpor.“
Proměna ženské role
Židovské ženy se ve válečném období dostávaly do zvláštního postavení. Tradiční pojetí judaismu totiž vždy akcentovalo patriarchální uspořádaní společnosti, v němž se žena měla věnovat primárně domácnosti, rodině a blahu vlastní komunity, jak připomíná historik Jehuda Bauer v knize Úvahy o holokaustu z roku 2009. Nacistická ideologie přitom k ženské roli paradoxně přistupovala podobně: její podstatu shrnuje známé heslo Kinder, Küche, Kirche, v češtině děti, kuchyně a kostel.
Hrůzy čtyřicátých let ale mnohé (nejen) židovské ženy katapultovaly do leckdy zásadních pozic v tajných polovojenských operacích. Obřezané židovské muže totiž bylo na rozdíl od nich snadné rozeznat od zbytku populace, čímž byl ohrožen úspěch misí. Do popředí se dostávaly i československé Židovky.
Trailer k filmu Four Winters:
Jednou z nich byla například odbojářka Štefánia Lorándová, která v Budapešti pod falešným jménem Margita Demeterová zajišťovala azyl pro uprchlíky. Díky vzhledu postrádajícímu stereotypně židovské rysy dokonce dostala zaměstnání v německé tiskové kanceláři, kde sbírala cenné informace o dění v Berlíně. Odhalilo ji až zatčení dvou ilegálních spolupracovníků, kvůli němuž skončila jako vězenkyně v Osvětimi. Tábor ale přežila a vrátila se do Československa, kde se po zbytek života živila jako překladatelka, její příběh zmapoval Český rozhlas Plus.
Na ženy, jako byla Schulman a Lorándová, ale historie z většiny zapomněla. Four Winters tak otevírá dosud málo probádaný aspekt židovské historie, který ženy neukazuje jako jen pasivní oběti a trpitelky, nýbrž jako zásadní součást boje proti zlu třetí říše. Veškerá příkoří, jimiž si musely projít, navíc nakonec zanechala alespoň jeden pozitivní odkaz: židovský patriarchát už se po válce nikdy nemohl plně vrátit do své původní podoby.
