Ženský orgasmus: Dřív bez něj nešlo otěhotnět, pak byl zakazován. Dnes víme víc, orgasm gap ale trvá
I když nás popkultura ještě stále krmí obrázky, že sex je vždy radostná jízda zakončená bouřlivým orgasmem, zejména pro ženy to neplatí. Ačkoliv orgasmus není podmínkou toho, aby měli partneři ze sexu potěšení, studie opakovaně poukazují na to, že v ložnici máme k rovnosti ještě daleko. Dnešek je mezinárodním dnem ženského orgasmu, tak se pojďme podívat, co je orgasm gap a co se s ním dá dělat.
Podle Světové zdravotnické organizace je sex součást celkové kvality našeho života. Sexuální potěšení, sebeúcta a spokojenost hluboce ovlivňují naši pohodu, takže lidé, kteří mají méně potěšení, mají také nižší kvalitu života. A statistiky mluví jasně.
Podle nich orgasmu při sexu s partnerkou dosáhne vždy nebo téměř vždy 95 % cis mužů. Naproti tomu u cis žen je to pouhých 66 %. O něco lépe jsou na tom lesby, kde orgasmu většinou dosáhne 86 % z nich. I tak je ale naprosto zjevné, že nikdo nemá při sexu orgasmus tak často jako heterosexuální cis muži. Tento fenomén se nazývá orgasm gap.
Foto: se svolením Blaira Peterse
Chcete další čísla? 81 % žen nedosáhne orgasmu během penetrace, pokud současně nedochází i ke stimulaci klitorisu. Zhruba 5–10 % žen orgasmus v životě nezažilo, zatímco celých 59 % žen ho někdy v životě předstíralo. A ženy, které jsou ve vztahu se svým sexuálním partnerem déle než půl roku, mají šestkrát vyšší šanci na vyvrcholení než při prvním sexu s tímto partnerem.
Hlavní je potěšit muže
Může za to mnoho faktorů, od momentálního rozpoložení přes duševní zdraví po užívání léků. Stále také v části společnosti převládají stereotypní postoje, že ženy by se měly hlavně líbit a být laskavé. Je tak pro ně snadnější nic neříkat, když to nefunguje, a počkat, až to skončí. Kdo by navíc chtěl čelit možnému zklamání nebo vzteku partnera, když bude kritizovat jeho sexuální schopnosti – byť konstruktivně a k prospěchu obou?
Ženy byly také po desetiletí sexuálně definovány z hlediska toho, co uspokojuje muže. A pokud oni dosahují orgasmu třením penisu o stěny vaginy, nebyl důvod, proč by tomu u žen mělo být jinak, pokud byl tedy vůbec jejich orgasmus žádoucí. Mnoho mužů tak dodnes předpokládá, že ženy mají orgasmus, a neptají se. A mnoho žen žije v pocitu, že pokud orgasmu nedosáhly, je to jen jejich problém a jejich vlastní selhání.
Svou vinu na orgasm gap nese i věda a pokrok. Ve středověku a ještě na konci osmnáctého století totiž panoval předpoklad, že aby žena otěhotněla, musí mít orgasmus. Ne nutně ve stejnou dobu jako její partner, ale musí k němu dojít. Lékaři a učenci od antiky až do osmnáctého století totiž věřili, že ženy, jakožto méně dokonalé verze mužů, mají úplně stejné pohlavní orgány, jen na nesprávných místech. Anatomové tehdy viděli vaginu jako vnitřní penis, stydké pysky jako předkožku, dělohu jako šourek a vaječníky jako varlata.
Dosahujete snadno orgasmu při penetraci?
Toto zrcadlení stejných pohlavních orgánů s sebou logicky neslo i problematiku ejakulace. Jakkoliv si lékaři nebyli jistí, jak přesně ženský výron semene funguje a jestli se musí s mužským promíchat, aby vznikl potomek, byli si jistí jeho existencí. A tak bylo jasné, že když je k početí nutný mužský orgasmus, je stejně tak nutný i orgasmus ženský. Bylo by ale krátkozraké se domnívat, že běžný středověký muž o těchto teoriích něco věděl a o orgasmus ženy se zajímal a snažil.
Navíc tato teorie s sebou nese i nevýhody, které naprosto bizarně mohou vybublat i v jednadvacátém století. Pokud je totiž k početí potřeba vášeň, sexuální touha a orgasmus obou, pak by bylo nemožné, aby žena otěhotněla během znásilnění. Což je argument, který v roce 2012 použil v debatě o potratech americký republikánský kandidát do senátu Todd Akin, který doslova řekl, že nepodporuje interrupce po znásilnění, protože: „Pokud je to legitimní znásilnění, ženské tělo má způsoby, jak se pokusit celou tu věc (těhotenství) zastavit.“ Co k tomu dodat?
Co vás čeká v nové Heroine
- Být žena je výzva, být feministka dvojnásob
- O pay gapu, který ženy dožene i v důchodu
- Rodičovství jako nejlepší manažerský trénink
Za vynález vibrátoru vděčíme hysterii
Medicínské teorie sexuality a rozmnožování se samozřejmě vyvíjely, a tak zhruba na konci osmnáctého století došli lékaři k závěru, že ženský orgasmus je pro početí nepotřebný. Popisuje americký historik Thomas Laqueur v knize Making Sex: Body and Gender from the Greeks to Freud. V devatenáctém století pak už byly sexuální touhy žen potlačovány jako nebezpečné. A panoval úzus, že „dámy“ nemají žádné libido, jsou pouze schránkami mužského chtíče a musejí se smířit se sexem, aby se rozmnožily a udržely touhy svých manželů na uzdě. Hádejte, kdy asi vzniklo okřídlené úsloví zavři oči a mysli na Anglii, které se před svatební nocí říkalo novomanželkám.
Tyto postoje vedly k sexuální frustraci žen, které si lékařům stěžovaly na úzkosti, nespavost, podrážděnost, nervozitu, erotické fantazie a pocity tíhy v podbřišku. Nebo si stěžovali jejichž manželé. A hysterie byla na světě. Naprosto absurdně se pak tyto projevy léčily v ordinacích stimulováním genitálu, dokud nedošlo k hysterickému záchvatu (orgasmu). A i přesto si nikdo nebyl schopen spojit, že kdyby se ženám nezakazovala masturbace nebo je byl schopen a ochoten k orgasmu přivést vlastní manžel, nemusely by pravidelně chodit na ozdravné „masáže“ do ordinace. Vzhledem k tomu, že ani doktory pravděpodobně nebavilo přivádět pacientky k vyvrcholení, byl vyvinut první vibrátor. A pak přišel Freud.
Když rakouský neurolog a psychoanalytik Sigmund Freud v roce 1905 publikoval své Tři úvahy o sexuální teorii, popsal v nich, že zatímco pro dospívající dívky je vedoucí zónou sexuální citlivosti klitoris, po dosažení dospělosti se touto vedoucí zónou stává pochva. Ženy, které nebyly schopny dosáhnout s manželem „vaginálního orgasmu“, označoval za infantilní, frigidní a samozřejmě hysterické.
Co se tedy Freudovi povedlo dokonale, bylo stigmatizovat ženský orgasmus pro několik dalších generací a zařídit, že i dnes si spousta žen myslí, že pokud nejsou schopny dosáhnout orgasmu při penetraci, je s nimi něco špatně.
Vaginální orgasmus jako mýtus
Ve čtyřicátých letech dvacátého století způsobil v puritánské společnosti šok americký biolog Alfred Kinsey, který provedl průzkum sexuálního chování mužů a žen a zjistil, že se od toho, co vyžadovaly společenské a náboženské normy, dost odlišuje. Z odpovědí téměř dvaceti tisíc respondentů a respondentek totiž vyplynulo, že drtivá většina žen masturbovala pomocí stimulace klitorisu. Méně než pětina pak vyžadovala i nějakou formu vaginální penetrace, a i tak spíše z důvodu, že se domnívala, že by se to tak dělat mělo. Kinseyho závěr? Trvání na vaginálním orgasmu je odrazem mužské dominance a jejich namyšlenosti ohledně důležitosti penisu. Že byl kvůli svým závěrům obviňován z napomáhání komunistickým snahám o rozvrat mravnosti ve Spojených státech, by nás nemělo překvapovat.
Odtud už pak byl jen krůček k tomu, aby ženský orgasmus přestal být zahalen neproniknutelnou temnotou, ačkoliv úplně jasno o něm nemáme dodnes. Ve studii z roku 2014 poukázal na problémy anatomických a fyziologických termínů, které používala společnost od devadesátých let, italský výzkumný tým bioložky Giulie Puppo a jejího otce, sexuologa Vincenza Puppa. Došli k závěru, že bychom měli přestat mluvit o vaginálním orgasmu a bodu G, jednoduše proto, že ani jeden z nich neexistuje. Celý klitoris je totiž vnější orgán, který se skládá ze zjevně viditelného žaludu a těla a z kořenů, které jsou skryté. To, co nazýváme vaginálním orgasmem, je tak jen stimulace různých částí klitorisu, ke které dochází například třením při penetraci.
Udělat se jako ve filmu
I navzdory těmto závěrům a přestože článků o sexu jsou plné časopisy a stránky webů, především heterosexuálové obou pohlaví stále podléhají mýtu, že když muž není schopen přivést svoji sexuální partnerku k orgasmu, je špatný milenec.
Iluzí, že ženy snadno a prakticky na požádání dosahují orgasmu, nás krmí i milostné scény z Hollywoodu, které jsou zřídkakdy jiné než vášnivé, žhavé a euforické.
Pravda je, že v tom rozhodně nepomáhá mainstreamové porno, ve kterém ženy dosahují jednoho (předstíraného) orgasmu za druhým, často v polohách a praktikách, které s běžným sexem v reálném životě nemají mnoho společného. A vzhledem k tomu, že sexuální výchova na školách a rozpravy o sexu v rodině jsou stále omezené spíš na noční poluci, první menstruaci a hrůzu z pohlavně přenosných chorob, je porno zpravidla první instance, kam zvědavost přivede dospívající, kteří se o sexu chtějí něco dozvědět. Motáme se v kruhu.
Iluzí, že ženy snadno a prakticky na požádání dosahují orgasmu, nás totiž krmí i milostné scény z Hollywoodu, které jsou zřídkakdy něco jiného než vášnivé, žhavé a euforické. I když i to se v posledních pár letech začíná měnit a do světa popkultury vstupují seriály jako Sex Education nebo nový film Hodně štěstí, pane Veliký. Možná se tak dočkáme i toho, že ženy budou při sexu ve filmech občas vypadat i znuděně, napjatě nebo frustrovaně – stejně jako v realitě.
Dokumentární minisérie Pravidla rozkoše, kterou uvedl Netflixu letos v březnu, odhaluje, že moderním sexuálním vědám stále chybí pochopení toho, jak ženská slast funguje, a pokouší se vložit kontrolu do rukou žen samotných. Nabízí i lekce sexuální výchovy a samozřejmě nezapomíná ani na důležitost konsentu. Hlavní myšlenkou série je, že největším a nejsložitějším pohlavním orgánem nejsou naše genitálie, ale naše mysl. To je důvod, proč mluvení se sexuálními partnery nesporně zvyšuje potenciál příjemného sexu a proč můžeme tyto problémy odstranit pomocí komunikace a vlastní kreativity.
Pokud chceme snížit orgasm gap, měli bychom zkrátka zapomenout na poučky, které jsme odmala slýchali, a začít přistupovat k orgasmu jako k něčemu, co vyžaduje pozornost, komunikaci a co mají v rukou oba partneři. Zacházet se sexem jako s úžasnou hračkou, dovolit si pokusy i omyly a přestat jej omezovat jen na techniku mačkání těch správných nebo špatných knoflíků. A naučit se říkat a respektovat jasné „NE“.
Jak píše americká autorka Peggy Orenstein v knize Girls & Sex: Navigating the Complicated New Landscape: „Vychovali jsme generaci dívek, aby měly svůj hlas, aby očekávaly rovné zacházení v domácnosti, ve škole a na pracovišti. Nyní je čas požadovat tuto ‚intimní spravedlnost‘ i v jejich osobním životě.“
Článek vyšel poprvé na webu Heroine 8. 8. 2022. O prázdninách připomínáme starší texty, které by vás mohly bavit i nyní.
Aktuální číslo
- Jak se školy vypořádají s nástupem AI?
- Ženské zdraví se často zlehčuje a zanedbává. Nemusíme to ale "vydržet".
- My a nespavost. Existuje ideální spánek?
- Příloha Heroine tentokrát od dětí pro nás i od nás pro děti.
