Fenomén Ulice: Proč je dobře, že se v televizi objevují každý podvečer lesby a romští otcové

Seriálová tradice v Čechách je obrovská. A to bohužel nejen pro dramatičnost a kvalitu televizní zábavy, ale také kvůli minulému režimu, kvůli kterému měli diváci v sedmdesátých a osmdesátých letech v podstatě nalinkováno, na co se budou večer koukat. Jiná možnost nebyla. Ovšem i dnes, v konkurenci streamovacích služeb a desítek kanálů si seriál Ulice drží neuvěžitelnou sledovanost i ve své sedmnácté sezóně. 

Nejsilnější je – bez velkého překvapení – v cílové skupině žen nad čtyřicet let, ale zasahuje i velmi širokou skupinu mužů a mladších diváků a divaček od patnácti let nahoru. Není to samozřejmě jenom díky tomu, že běží před hlavními televizními zprávami, i když toto nasazení seriálu hodně pomáhá. Co dělají ženy v mladším středním a středním věku ve všední dny v podvečer? Chystají večeři, děti na další školní den, případně do postele. A televize společně s Ulicí se tak stává nejen pravidelnou dávkou emocí, ale také pomyslným krbem u kterého se rodina sejde.

Ne všude, ne výlučně, ale zvuková kulisa oblíbeného seriálu a postav, které divák či divačka znají jako své boty, vytváří příjemný návyk. Na epizodu není potřeba čekat, co se stane v Ulici, se dozvíte denně. To, co se v seriálu řeší, tak zasahuje obrovskou masu lidí, kteří si o ní pak povídají se svými známými, kolegy, kolegyněmi a na sociálních sítích.

Co nekonečným seriálům samozřejmě škodí, je právě jeho nekonečnost. Nemůžeme od Ulice, která právě jede díl 4123, čekat stejné napětí a spád, jako od Nemocnice na kraji města, která byla prakticky od začátku plánovaná a scenáristy vymyšlená na 20 dílů. I tak by ale byl nesmysl odmávnout nejstabilnější českou mýdlovou operu jako od reality održený blábol, který běží už roky a řeší se v něm kraviny. Claim pořadu „Možná je to vaše ulice. Možná jste to vy“ je totiž naprosto přesný. A díky bohu se ani ve vaší ulici, stejně jako v té seriálové, neřeší dramata na denní bázi. Přesto se jich v seriálu za těch šestnáct let pár odehrálo.

Lesby, které nerozvrátily žádnou rodinu

Umělecké kvality Ulice nechme stranou. Z hlediska společnosti leží její přínos hlavně v tématech, která si může dovolit otevírat jako mainstreamový a lehce stravitelný seriál. A Ulice – velká čest jejímu tvůrčímu týmu – se toho nebojí. Kromě klasických vztahových a rodinných mikrodramat, jako je žárlivost, hádky o peníze, revolta pubertálních potomků a podobně, se totiž postavy prostřednictvím scenáristů potýkají i s mnohem složitějšími životními problémy, o kterých se ve společnosti mluví buď málo, nebo vzbuzují silné emoce a názorově štěpí společnost.

Rasismus vůči Romům je v Čechách hluboce zakořeněný a téma nepřizpůsobivých skloňují populisté nejen před volbami ve všech pádech. Takže otázka, jak toto zjištění přijmou lidé na maloměstě, ale i nejbližší okolí postav, kterých se to týká, je v seriálu pro široké masy poměrně zásadní. Samozřejmě že ani tentokrát se zázrakem nezměnila nálada veřejnosti, stejně jako se nezměnila po odvysílání seriálu Most. Ale faktem je, že čím víc se podobná rasová témata budou komunikovat ve středoproudých médiích a na jiných platformách, než je zpravodajství, tím lépe. 

Nemůžou to ale samozřejmě být jen rasové a LGBTQ+ otázky, které tvoří prostor, který si troufá nazývat se vaší ulicí. V aktuální sérii se tak z těch témat, o kterých se sice mluví, ale z článků nepoznáte, jestli se týkají i vás, dokud se vám nedějí, řeší například bossing, ženský alkoholismus nebo velmi plíživé domácí násilí. Poslední dvě témata se točí kolem zubní lékařky Blanky Volákové (Linda Rybová), která se po těžkém životním období, rozchodu a návratu z léčebny ocitne v toxickém vztahu s bývalým manželem Luďkem (Vasil Fridrich). Tomu se brzy začne zajídat nezávislost, kterou Blanka nabyla během jejich odloučení, a plíživou manipulací se snaží vrátit časy, kdy o všem rozhodoval on. Jestli se ale z paternalismu, urážek a gaslightingu uchýlí i k silnějším formám psychického nebo dokonce fyzického týrání, nebo zda se abstinující Blanka zvládne z těchto osidel vymotat, na to si budeme muset počkat v dalších dílech.

To, co se Ulici na komerční mainstreamové televizi dokonale daří, je nejenom byznys a lákání diváků před obrazovky, ale také jakási sice lehká, ale současně důležitá kultivace společnosti. Samozřejmě, že nejde přínos nekonečného seriálu ve výše zmíněných tématech srovnávat s prací neziskovek a odborných organizací. Ulice ale tyto společenské problémy nenásilnou formou dostává na každodenní bázi před mnohem širší publikum, před takové, jaké by se o ně třeba nikdy aktivně nezajímalo.

Připomíná mi to časy, kdy jsme v Blesku pro ženy do článků o báječném sexu dávaly ilustrační fotky homosexuálních párů nebo párů 70+ a do textů o dokonale uklizené domácnosti přidávali fotky mužů s prachovkou a hadrem. Čím víc totiž budeme gaye, lesby, transgender, romy a další dlouhodobě znevýhodňované skupiny lidí ukazovat v každodenních situacích, tím dříve se snad konečně stanou zcela samozřejmou součástí naší společnosti i v hlavách některých lidí.