Sex ve městě se vrací. Jakou udělá službu feminismu a proč je dobré koukat na souložící šedesátnice?

Když Kim Cattrall, představitelka seriálové Samanthy Jones, přebírala v roce 2003 Zlatý globus za nejlepší herečku ve vedlejší roli v televizním seriálu, začala svůj děkovný projev větou: „Nedokážete si představit, s kolika muži jsem se musela vyspat, abych tady dnes mohla stát.“ Narážka na roli sexuálně uvolněné Samanthy a současně ironický vtip na adresu stereotypních představ o herečkách, které lezou producentům a režisérům do postele kvůli roli, asi nejdokonaleji ilustruje ambivalentnost, se kterou se na šest řad seriálu a dva filmy Sexu ve městě koukáte, pokud jste feministka v roce 2021. To, co na přelomu milénia bylo osvěžující, fascinující a empowering totiž o dvacet let později trošku bije do očí a není to jen tím, jak seriál zestárnul, ale hlavně tím, jak se v průběhu let proměňoval.

Nezávislá, ale tak strašně sama

Pamatuju si, že když jsem Sex ve městě v pozdních večerních hodinách na České televizi chytla poprvé, bylo mi asi sedmnáct, psal se rok 2002 a já si říkala, co to je za stupiditu a o čem to ty bílé, krásné, hubené, úspěšné třicátnice v luxusních botách a předražených outfitech, které si mohu dovolit bydlet na Manhattanu, vlastně mluví?! Pak jsem nastoupila na vysokou školu, osamostatnila se, měla pár kluků, bolestivých rozchodů, vztahů na jednu noc – a najednou se Miranda, Charlotte, Carrie, a hlavně Samantha staly tak trochu i mými kámoškami. Strašně jsem chtěla žít ten život, který žily ony. Ekonomicky nezávislý, uvolněný, úspěšný, takový ten život, který držíte pevně ve svých rukách.

To, co Sex ve městě na konci 90. let na televizní obrazovky přinesl, bylo totiž právě tohle. Ženské hrdinky, které boří spoustu stereotypů a nehodlají dělat to, co se od nich jako od žen očekává. Částečně. Protože i když mají skvělou práci, jsou ekonomicky nezávislé a užívají si nezávazného sexu, jak se jim zlíbí, to, kolem čeho se jejich životy pořád motají, jsou muži. Od třicítky, kdy se s nimi potkáváme, až po čtyřicítku, kdy se s nimi ve druhém celovečerním filmu loučíme.

I když už je v jejich světě a hlavně sociálně-ekonomickém postavení samozřejmé, že nebudou nutně vařit, rodit děti, starat se o teplo domácího krbu a nábožně mlčet, když mluví muž, pořád pod tou bezbřehou svobodou prosakuje tíživý pocit, že být single je špatně, že jde o osobní selhání a že bez partnera nejde být šťastná. Obzvláště u Carrie jako hlavní hrdinky (v průběhu seriálu spíš anti hrdinky) je její štěstí úzce spojené s tím, jestli je zrovna ve vztahu, nebo sama. Jediná z žen, která se tomuto obrazu vymyká, je Samantha, opravdu dlouhodobě si užívající nezávazného života i sexu, ale i ona na konci seriálu paradoxně končí v dlouhodobém vztahu. Ostatně to, že single rovná se nešťastná, potvrzuje i první z filmů, kde se Carrie ve svatebních šatech fotí na obálku prestižního časopisu s titulkem: „Poslední single žena v New Yorku,“ a „I ve čtyřiceti máte šanci na happy end“. Přece nemůžete umřít sama, proboha.

Sex i se suchou vaginou a erektilní dysfunkcí

Že by se v nové řadě seriálu v tomto ohledu něco výrazně změnilo, je dost nepravděpodobné. Podle informací z natáčení se totiž do seriálu sice vrací i všichni manželé hlavních hrdinek. Kdo se naopak nevrací, je jedna z nejpopulárnějších postav – Samantha, jejíž představitelka roli odmítla kvůli špatným osobním vztahům se Sarah Jessicou Parker. Přicházíme tak o tu nejpovolanější postavu, která nám mohla ukázat, jaké je to být „single and fabulous“ v šedesáti, a naplno demonstrovat, že sex není jen pro mladé.

Právě svoboda moderních, nezávislých žen, které už prošly menopauzou, ale pořád mají privilegia, která z jejich postavení bílých, bohatých žen žijících v liberální společnosti vyplývají, mohla seriálu znovu dát feministický vliv, který měl před více než dvaceti lety, kdy se na obrazovkách objevil poprvé. Mohli bychom názorně a natvrdo vidět to, co se v mainstreamových médiích neukazuje. Že sex mají i lidé, kteří dávno překročili třicítku a že se nemusí odehrávat jen v náznaku a pod peřinou.

Explicitní a vkusné sexuální scény totiž seriál opravdu uměl. Stejně jako otevřené debaty o intimních problémech. Bylo by tak nesmírně osvěžující vyměnit témata jako anální sex, dirty talk, příliš malý nebo velký penis a zaseklý pesar za problémy, o kterých se zatím pořád mluví jen okrajově: inkontinence, syndrom suché vaginy, potřeba delší stimulace partnera pro udržení erekce, kratší výkon a další záležitosti spojené se sexem po šedesátce. Jestli bych si něco opravdu přála, tak vidět svůj guilty pleasure seriál v tomto ohledu přesně takový, jaký býval, jen aktualizovaný vzhledem k věku hlavních postav.

Nechte ženy vypadat, jak chtějí!

Co by Sex ve městě naopak v roce 2021 opustit mohl, je silná fixace na to, jak ženy vypadají a jak mají vypadat. V původních řadách a filmech se neodpouštělo nejen špatné oblečení, nebo účes, ale i váha, nedokonalé oholení, stárnutí nebo nedospělé chování. V Sexu ve městě nemusíte manželovi vařit, můžete se soustředit na kariéru, vymetat každý den drahé kluby a spát s kým se vám zlíbí, ale musíte u toho být krásná, hubená a upravená. I za to, že Mirandě manžel zahýbal, si vlastně mohla tak trochu sama, protože měla chlupy na přirození.

Paradoxní je, že se toho moc neodpouští ani herečkám, které hlavní role ztvárňují. Jako by si seriál vlastně vychoval své přísné kritiky vzhledu a toho, co je správně a co špatně. A tak, když se v médiích objevily první snímky z natáčení, ozvaly se i v jinak feministických a neshamovacích skupinách hlasy, které výzor hrdinek ostře kritizovaly. Od toho, že jsou moc hubené, moc staré, moc upravené plastickými a estetickými zákroky až po outfity, které jsou také moc. Smutné je, že tyto hlasy patří převážně ženám. Jakkoliv bych byla nadšená, kdyby měla Carrie dvacet kilo nadváhu a nijak se to nekomentovalo, těžko můžeme od hollywoodských hereček čekat, že se nebudou snažit potlačovat známky stárnutí a vypadat perfektně i za pomoci plastických chirurgů. A upřímně bych asi nečekala nic moc jiného ani od postav, které ztvárňují. Pokud jsme opravdu body positive a platí, že moje tělo je moje, bylo by fajn respektovat svobodu žen i v tom, jestli a jakým způsobem se své tělo rozhodnou měnit.

Svět barevný jako přehlídka Jean-Paul Gaultiera

O co se seriál také vždy snažil, byla určitá forma diverzity, i když i zde má nedostatky, hlavně pokud jde o „people of color“. Miranda i Samantha sice svého času randily s černochy, ale nelze popřít, že Sex ve městě je převážně sex ve městě plném bílých lidí. Naopak co se týče homosexuality, bisexuality, asexuality, experimentování se svojí sexualitou a smazáváním mužských a ženských rolí, byl vždy o krok napřed. I když by bylo sympatické, kdyby alespoň jedna z hlavních hrdinek byla lesba, když už je jí jedna z jejích představitelek, rozhodně je zajímavé pozorovat, jak se s mužsko-ženskými principy pracuje uvnitř charakterů.