Být mámou nemá být takhle těžké. Děláme to mateřství celé špatně?
Mezinárodní den žen už se změnil ze svátku karafiátů a plytkých díků ženám za to, že jsou laskavé, pečující a krásné, v připomínku důležitosti lidských práv a emancipace. Nyní je načase podobně „zkazit“ Svátek matek. Místo papírových přáníček se pojďme ptát, proč společnost matky neustále kritizuje a dělá z mateřství tak těžkou disciplínu.
Dobrý den,
jsem feministka a přicházím vám zkazit Svátek matek.
Ten krásný den, kdy maminky dostávají od dětí srdíčka z papíru, od partnera kytičku, v lepším případě snídani do postele. Samozřejmě že si mateřství spojujeme hlavně s láskou, péčí a pocitem bezpečí.
To nikomu brát nechci.
Chci ale využít blížící se svátek a podívat se na mateřství bez reklamního růžového filtru, který z matek dělá líbezné bytosti, jež v podstatě nedělají nic jiného, než že se zasněným výrazem chovají a objímají své děti – a vyskytují se převážně v kuchyni nebo na rozkvetlé louce v rozevlátých šatech.
Srovnávám si tuhle desítky let vykreslovanou představu ideální laskavé mámy s realitou. Co jsme se za poslední týdny dozvěděli o mateřství od našich elit a on-line mudrců?
Například senátor Petr Fiala (neplést s premiérem) se obává, že když matky odloží své malé dítě do obecní školky, budou se flákat. A to přece nesmíme dopustit. Samozřejmě. Protože to je skutečný problém dnešního Česka – davy matek, které mají příliš mnoho volného času a sedí s nohama nahoře. Na matky musí být přísnost. Jinak nám tu zvlčí, začnou se věnovat svému duševnímu zdraví, péči o další členy rodiny, nebo – nedej bože – vlastnímu vzdělávání. To by tak hrálo!
Foto: Shutterstock
Nevěříte, že by někdo příčetný, kdo má reálnou moc spolurozhodovat o právních normách, mohl něco takového v seriózní debatě vypustit z úst? Že zákonodárce může ignorovat reálnou situaci matek, známá data o tom, že chtějí a potřebují pracovat, a neustálá volání rodičů i odborníků a odbornic po flexibilních podmínkách a dostupné předškolní péči?
Tak si přečtěte komentář Andrey Hermanové.
Ani samoživitelky nezůstaly ušetřeny twitterových mouder. Roman Šmucler nám to vysvětlil: „Nic a nikdo nebrání samoživitelce, aby si třeba vzala tužku, papír a napsala něco jako Harry Potter. Pak má miliardu a třeba si na jachtě dá doutník, nebo cokoli jiného. Pořádné vzory – nebrečet, nežebrat,“ napsal na sociální síť X. A myslel to vážně.
Co dalšího by mohly samoživitelky dělat, aby si vydělaly miliardy nebo aspoň miliony, rozebíráme v podcastu Hlas Heroine ve 45. minutě.
Jasně, protože přesně takové rady budou ženy motivovat, aby radostně rodily další děti.
Klesající porodnost je politické téma. A Donald Trump chce matkám za „výkony“ rovnou rozdávat medaile. Nedělám si srandu. O absurdních opatřeních, která jsou v USA seriózně na stole, píše v komentáři Gabriela Knížková.
Vzpomínám si, v jakém rozpoložení jsem slavila svůj první Svátek matek. S tříměsíčním miminkem, které jsem se zoufale snažila kojit navzdory pitomým radám neempatické pediatričky. Odstřižená od práce, která pro mě byla vždycky ohromně důležitá, ale kde se mnou po oznámení těhotenství úplně přestali počítat. Často bezradná, vyčerpaná, zoufalá. Většinu dní sama, většinu nocí vzhůru – jen s plačícím miminkem.
Moje pochybnosti o tom, jestli jsem dobrá máma a jestli to celé nedělám úplně blbě, byly podobně bolestivé jako komentáře některých kolemjdoucích, když jsem si „dovolila“ kojit mimo domov, nebo odsudky cestujících v tramvaji, kteří „obtěžující“ pláč mého dítěte považovali za moje selhání.
Foto: Shutterstock – Lyudmila2509
Dokud člověk necestuje s kočárkem, nemá tušení, kolik je všude vysokých obrubníků, úzkých výtahů, nebo jak je těžké prodrat se chodníkem, který zabírají zaparkovaná auta.
Dokud se člověk nestane primárně pečujícím rodičem, netuší, jak moc je tahle společnost nevstřícná k dětem a jejich rodičům.
A s druhým dítětem postupujete do dalšího levelu, kde se většina nabytých zkušeností maže, protože všechno je jinak. Pohyb po městě s kočárkem, novorozencem a batoletem za ruku se stává vrcholným adrenalinovým zážitkem.
V Heroine víme, jaké to je být mámou.
Píšeme o tom a někdy o tom i točíme reels.
Píšeme o body shamingu, o proměně porodnictví, o tom, jak těžké je dostat dítě do školky. O tom, jak těžké je být mámou ve světě, kde jsou mámy izolované – přitom by měly dostávat podporu celé komunity. Kde jsou neustále kritizované, místo aby měly možnost naučit se být mámou takovou, jakou chtějí a dokážou být.
Píšeme o tom články a vydali jsme o mateřství i celou knihu, která se může stát laskavým průvodcem na téhle náročné cestě: Manuál pro moderní mámy.
Být mámou totiž nemá být takhle těžké. Nemá nás to zlomit a zahnat do samoty a pocitů selhání. Nemáme být svazovány tak silnými očekáváními a tlakem, že se ani neodvážíme svěřit s tím, že se v mateřství necítíme dobře – že možná máme poporodní depresi.
Před pár lety mi jedna z dcer přinesla ze školky ke Svátku matek vyplněný dotazník. Takovou mojí mateřskou vizitku. Odpovídala na otázky, co mi dělá radost, co mi chutná a tak dále. Učitelky to zapsaly a dcera k tomu dokreslila srdíčka, kočičku a taky jednoho Pokémona. Na posledním řádku dotazníku měla dokončit větu: „Mám ráda maminku, protože je…“
Dcera k tomu doplnila: úžasná.
Mateřství není (vždycky) úžasné. Ale všechny mámy, které i v současném neideálním prostředí dělají to nejlepší, co dokážou, a přitom zvládají vychovávat ze svých dětí slušné lidi, úžasné jsou.
A zaslouží si respekt.
Matky, my vás vidíme. Přeju vám, abyste se cítily viděné i v jiné dny – nejen o Svátku matek.
