Přirozený porod bez zásahů? Mýlila jsem se. Už si nemyslím, že to je nejlepší způsob, jak porodit
Možná jste si také myslely, že váš porod zajímá jen pár nejbližších. Porod je hluboce osobní zážitek – a přesto je stále svazován očekáváními, mýty a systémem, který příliš často selhává v respektu k rodičkám. Sdílení porodních zkušeností není jen forma terapie. Je to taky způsob, jak měnit systém, bourat mýty a znovu si vzít zpět důvěru ve vlastní tělo i rozhodnutí.
„Tvůj porodní příběh zajímá tak maximálně tvého gynekologa a nejlepší kamarádku,“ myslela jsem si dřív a používala jsem to jako bonmot.
Jak jsem se jen mýlila!
Zkušenost s porodem je transformační zážitek, o kterém je potřeba mluvit. A jeho sdílení může být velmi hojivé. Když nebudeme otevřeně říkat, jaké to bylo, jak moc se to lišilo od našich očekávání, co se povedlo, co nás zaskočilo a co je v celém tom systému porodnictví potřeba změnit, tak nic nezměníme. A další a další ženy budou přicházet do porodnice se slepou důvěrou v personál a zoufale nepřipravené.
Tak jako se to stalo mně.
A teď pozor – budu sdílet svůj porodní příběh, takže pokud vás to nezajímá, odscrollujte o trochu níže. (Můj gynekolog a moje nejlepší kamarádky samozřejmě pokračují ve čtení povinně.)
Samozřejmě jsem se na porod připravovala, akorát mi do toho hodila vidle moje dcera, která se rozhodla, že přijde na svět o pět týdnů dřív, než jsme čekali. A bohužel i o pár dnů dřív, než měla proběhnout přípravná schůzka s mojí „domluvenou“ porodní asistentkou.
Foto: Shutterstock
Nebyl to ideální porod. Vůbec to nešlo tak, jak jsem chtěla. Byly to dva dny plné strachu, nejistoty a mizerné komunikace ze strany porodnice. A špatně vykomunikovanou separaci miminka po porodu jsem pak zpracovávala na terapiích ještě hodně dlouho. Vzpomínka na to, jak na oddělení šestinedělí zoufale hledám své dítě, které „muselo“ být v inkubátoru a „dovolili“ mi podívat se na něj jen na pár minut, dodnes patří k těm nejbolestivějším v mém životě.
(Vítám čtenářstvo, které můj porodní příběh nezajímal a doscrollovalo sem. A pokračujeme.)
Právě díky tomu, že ženy podobné příběhy sdílely a sdílejí nejprve mezi sebou a pak i veřejně, se mohla zvednout vlna, která pomohla proměnit porodnictví zdola. Čím dál více žen volalo po respektu k porodu. Odvážným porodním asistentkám, urputným nevládním organizacím a osvíceným gynekoložkám a gynekologům tahle vlna dává sílu dělat porodnictví lidštější.
Protože porodní zážitek má moc nás posílit.
Jestli už máte porod za sebou a zažila jste moment, kdy jste si připadala jako absolutní královna a superžena, tak to je správně. TAKHLE se máme cítit. Posílené a kompetentní (i když pak většinou moc nevíme, co to vlastně jako matky děláme a jestli to děláme správně), v bezpečí a s důvěrou ve své instinkty, ve své tělo a v sebe. Dobrý porodní zážitek tohle umožňuje.
Ještě v jedné věci jsem se mýlila.
Nastal moment, kdy jsem si myslela, že přesně vím, jak má správný porod vypadat: Má být co nejvíce přirozený, bez medikace, bez zásahů, v intimním prostředí, s podporou partnera nebo jiné blízké osoby. Byl to velký omyl.
Takhle má totiž správný porod vypadat pro mě. Někomu jinému může pocit bezpečí a důvěry v sebe dodat něco jiného. Třeba zvolený císařský řez nebo jistota, že kvalifikovaný doktor nebo doktorka a špičkově vybavený sál jsou nablízku.
A v tom vidím druhou a neoddělitelnou součást respektu k porodu. S úctou k přirozeným procesům a se znalostí fyziologického porodu přijmout, že máme právo rozhodovat o svém těle i o tom, jak a kde budeme rodit. Věřím, že to děláme přesně tak, jak nejlépe umíme a jak potřebujeme.
V Heroine píšeme nejen o těch porodních zážitcích, které vyvolávají bolavé vzpomínky, ale i o tom, jak se porodnictví pomalu proměňuje. Jsme vděční, že nás čtete, předplácíte, sledujete a že o pozitivní společenské změny usilujete s námi.
Bez vás by nic z toho nešlo.
