Bez dětí. Nechtít je přece stejně normální, jako je chtít
Nejsme rozbité, sobecké ani jsme nedaly přednost kariéře. Jen prostě nechceme. To říkají ženy, které dobrovolně nemají děti. I když jich přibývá a jejich postoj je v západních zemích už dekády považován za úplně normální, v Česku se pořád potýkají s lítostí, odsouzením nebo údivem. Nedává to podle nich smysl. Nechtít je přece stejně normální jako chtít.
„Stereotypními reakcemi okolí se snažím netrápit,“ říká 34letá Tereza, která na Moravě pomáhá rodinám, do jejichž života zasáhla rakovina. „Když jste ale vdaná a zároveň bezdětná, jste ještě divnější než single,“ krčí rameny.
Vdaná je i 37letá datová analytička Linda z Prahy. Děti nechce. „Proč? To je asi nejtěžší otázka, jakou si umím přestavit. Nejjednodušší odpověď by mohla být, že jsme s manželem došli k závěru, že děti nechceme. Jen bych nerada, aby to vypadalo, že samotné toto rozhodnutí bylo jednoduché, protože těžší jsem asi nikdy neudělala. Ale jako sobec si nepřipadám, i když je to častá nálepka, kterou bezdětní dostávají. Doteď jsem nepochopila, o co sobečtější je rozhodnutí nemít děti, protože je nechci, než že je mám, protože jsem je chtěla.“
