Bez dětí. Nechtít je přece stejně normální, jako je chtít

29. prosinec 2020

62 640

Nejsme rozbité, sobecké ani jsme nedaly přednost kariéře. Jen prostě nechceme. To říkají ženy, které dobrovolně nemají děti. I když jich přibývá a jejich postoj je v západních zemích už dekády považován za úplně normální, v Česku se pořád potýkají s lítostí, odsouzením nebo údivem. Nedává to podle nich smysl. Nechtít je přece stejně normální jako chtít.

„Stereotypními reakcemi okolí se snažím netrápit,“ říká 34letá Tereza, která na Moravě pomáhá rodinám, do jejichž života zasáhla rakovina. „Když jste ale vdaná a zároveň bezdětná, jste ještě divnější než single,“ krčí rameny.

Vdaná je i 37letá datová analytička Linda z Prahy. Děti nechce. „Proč? To je asi nejtěžší otázka, jakou si umím přestavit. Nejjednodušší odpověď by mohla být, že jsme s manželem došli k závěru, že děti nechceme. Jen bych nerada, aby to vypadalo, že samotné toto rozhodnutí bylo jednoduché, protože těžší jsem asi nikdy neudělala. Ale jako sobec si nepřipadám, i když je to častá nálepka, kterou bezdětní dostávají. Doteď jsem nepochopila, o co sobečtější je rozhodnutí nemít děti, protože je nechci, než že je mám, protože jsem je chtěla.“

Rohlík inovuje

#spolupráce

Nákupy online jsou pořád ta nejbezpeční varianta a novinky od Rohlik.cz je dělají ještě pohodlnější. Mezi nejnovější inovace patří online reklamace, přehled o cestě jejich nákupu a času doručení přímo na webu, v appce i skrze push notifikace.

„V Rohlíku víme, že to nejcennější, co zákazníkům šetříme, je čas. Proto naše služby neustále vylepšujeme. I když se nám ve službě zákazníkovi něco nepovede, a i přesto, že na naši zákaznickou podporu je vždy spoleh," představuje novou online reklamaci Petr Pavlík, CEO Rohlik.cz. „Zákazník na webu, či v aplikaci vybere položku k reklamaci a kompenzaci v podobě kreditů mu bude okamžitě připsána na účet. Kredity jsou z naší strany samozřejmostí, a pokud je ale zákazník, nechce může je raději jedním klikem věnovat na pomoc potřebným. Členové Rohlík Premium dostávají dvojnásobnou kompenzaci i při online reklamaci."

Díky nové aktualizaci může zákazník také sledovat svůj nákup a okamžitě zjistit předpokládaný čas doručení. Zákazníci uvidí čas doručení přímo v hlavičce webu nebo v aplikaci. V appce mu pak přijdou informace ohledně doručení formou notifikace.

O dobrovolnou bezdětnost se zajímají psychologové, ekonomové i odborníci na společenské vědy. Socioložka Hana Hašková provedla na tohle téma studii, která v roce 2009 vyšla i knižně pod názvem Fenomén bezdětnosti. I když se výskyt svobodně bezdětných žen může v naší společnosti jevit jako alarmující výstřelek posledních dekád, ve kterých se ženy v očích konzervativních zastánců starých dobrých hodnot prakticky mění na muže – rozuměj pracují, rozhodují o sobě i svém těle, berou si jiné ženy –, Haškové důvěryhodná odborná publikace vydaná v Sociologickém nakladatelství ukazuje, že nejde vůbec o nic nového. Naopak, bezdětných párů u nás bývalo v historii mnohem víc.

Ženské povinnosti

Podíl žen s dětmi se na nebývalých 95 procent v Česku zvýšil až během éry komunismu. Na přelomu 19. a 20. století u nás byla bezdětná pětina žen, což je dnes běžné ve většině evropských zemí. Nad pochopitelným trendem a bezdětnými souputnicemi ale nejvíc zvedají obočí paradoxně také ženy. „Tak do mých pětatřiceti to bylo docela na hlavu a bylo málo kamarádek, které by neměly přiblblé otázky i přesto, že jsme několikrát mluvily o tom, že děti nechci. Stejné to bylo se svatbou, kterou jsem taky nikdy nechtěla mít. Kamarádky jako kdyby moje rozhodnutí naprosto ignorovaly a byly přesvědčené, že se vdám, jakmile přijde ‚ten pravý‘. Což je z mého pohledu nesmysl. Když se vdávat nechci a děti mít nechci, budu logicky hledat partnera, který to má podobně jako já,“ říká Klára.

Tereza říká, že se s nejmenší tolerancí svého rozhodnutí dodnes potkává právě u dalších žen. „Nejvíc mě mrzí reakce vlastní matky. Ta mě považuje za suchou větev rodu,“ říká. „Svoje rozhodnutí považuji za osobní věc a cítím se vždy velmi nekomfortně, když se mě někdo vyptává na děti, jako na nějakou společenskou povinnost. Manžel se směje, že jeho se na to nikdy nikdo neptá. Když někomu odpovím, že děti mít nebudu, je první reakce lítostivá, předpokládají totiž, že jde o neplodnost. A když věc upřesním, nesetkávám se s pochopením. Několikrát mi bylo i řečeno, že je to moje povinnost jako ženy,“ dodává.

Nesmírný pocit úlevy

Už nikdy to nebudu já

Kateřina (41)
Když bych porodila dítě, už bych nikdy nebyla Kateřina. Byla bych máma a to je strašně velký rozdíl. Ztratila bych možnost volby, kterou celý život mám. Protože když se narodí dítě, už to pak nikdy nejste vy.
Linda (37)
Trvalo to přes rok, ale nakonec mi došlo, že o vlastní děti nestojím. Přiznala jsem si, že jsem prostě jen postupovala tak, jak jsem viděla u žen kolem sebe. Že se mi líbila ta představa být těhotná, nosit v sobě nový život, prožít tu magickou moc přírody. Ale po dítěti jako takovém jsem nikdy netoužila.
Klára (47)
Otázky na děti považuji za velmi nevhodné až neomalené. Lidé je běžně kladou a vůbec si neuvědomují, že jim do toho vůbec nic není. Že je to velice intimní otázka na úrovni: Jakou jsi měla ráno stolici? nebo: A co, ještě ti dobře stojí, nebo už s tím máš problémy? Běžně se na to ptají žen, které téměř neznají.

Linda má vlastní seznam nejhloupějších otázek, které v souvislosti se svou bezdětností dostává. Říká, že ty nejabsurdnější a nejbolestivější reakce přicházejí od vzdálených známých nebo od úplně cizích lidí. „Slýchám otázky typu: ‚A co děti? Co budeš dělat, až si to jednou rozmyslíš, ale už to nepůjde?‘ nebo dobře míněné rady jako: ,Už ti není třicet, práce není všechno, však ty si to ještě rozmyslíš,‘ nebo moje oblíbená ,Kdybys měla děti, tak bys poznala, že je chceš,“ vyjmenovává 37letá datová analytička. „Naštěstí s přibývajícím věkem tohle slýchám míň a míň a taky jsem se naučila na lépe reagovat nebo nereagovat vůbec. Například na otázku ,Proč nemáte děti?‘ už celkem automaticky odpovídám stejně pitomě ,A proč vy je máte?‘“

Jak ve své knize upozorňuje i socioložka Hašková, rozhodnutí o dobrovolné bezdětnosti většinou nepřichází jako blesk z čistého nebe, ale rodí se postupně – souvislostmi, událostmi, setkáními i osobním vývojem. „Měla jsem v mládí jistou vágní představu, že děti někdy mít budu,“ vzpomíná 47letá psycholožka Klára. „Ta představa přesně zapadala do běžného stylu života – každý přece někdy má děti. Ale stále nepřicházel ten správný pocit, že je to teď. Až s časem mi došlo, že to není proto, že mám něco jiného na práci nebo že není zatím správný čas, ale proto, že děti nechci.“

„Mě dlouho ani nenapadlo, že bych děti vlastně mohla mít, nepřemýšlela jsem nad tím,“ připojuje svoji zkušenosti Nikola. „Až když začala postupně rodit většina mých blízkých kamarádek a já oslavila třicetiny, zamyslela jsem se nad tím. Došlo mi, že takovou potřebu vůbec necítím. Žádný náznak, byť sebemenšího, tikání biologických hodin. Když jsem s partnerem navštívila kamarádky v porodnici, byla jsem za ně moc šťastná a miminko jim přála, ale když jsme z porodnice vyšli, uvědomila jsem si, jak jsem ráda, že tam nemusím zůstávat. Pohltil mě nesmírný pocit úlevy, který ve mně postupem času spíš sílí,“ popisuje 31letá projektová manažerka.

No Kidding!

No Kidding kluby existují po celém světě. První založil v roce 1984 Kanaďan Jerry Steinberg, aby se lidi, pro které děti nejsou důležité, měli kde sdružovat, hledat informace i obyčejné pochopení. Pokud chcete do klubu vstoupit například ve Spojených státech, musíte zaplatit zápisné. Kluby organizují společná setkání, výlety, přednášky, sdílejí si nejnovější studie a poznatky, jejich členové se navzájem podporují.

Čas máte jen jeden

Katce je 41 let a v Praze provozuje zaběhnutou pekárnu, kterou sama vybudovala. K mateřství už byla jednou velmi blízko. Když jí bylo 26 let, začala žít s mužem, který měl dvě malé děti, a tahle zkušenost už napořád ovlivnila její postoj k rodičovství. „Jakmile jsme se sestěhovali, začala jsem se ze dne na den starat o celou rodinu. Po svých dětech jsem netoužila, měla jsem práci s těmi od přítele. Často jsem slyšela, že ty děti nejsou moje a že jednou musím mít vlastní, ale já to tak nebrala, protože práce s nimi byla úplně stejná, jako kdybych měla vlastní. Řešila se škola, domácnost, puberta, nemoci atd. A já změnila názor. Protože dítě neznamená jen lásku, ale i neuvěřitelnou péči, investici časovou, citovou, finanční, každodenní strach o jejich zdraví, budoucnost, a nekončí to vlastně nikdy. Čas máte jen jeden, mozek a srdce taky. Já se dobrovolně rozhodla vlastní děti už nemít,“ uzavírá.

Většinu žen citovaných v textu spojují ještě dvě věci. Říkají, že děti mají rády, ať už jde o potomky sourozenců nebo kamarádek. Většinou nemají problém s nimi trávit čas, dokonce je označují za obohacující. V jejich rozhodnutí se ale taky často objevuje nějaká zátěž z mládí – zmiňují, že v dospívání měly na povel své mladší sourozence, že na ně okolí kladlo veliké nároky a velkou zodpovědnost, že se jim na přelomu dětství a mládí přihodilo něco, co je donutilo, aby se o sebe případně ještě o někoho dalšího staraly samy. A ten pocit si dodnes velmi dobře pamatují a nemají zájem ho zažívat znovu. „Potýkám se s otázkami jako přelidnění, udržitelnost, svoboda,“ doplňuje Nikola. „Navíc, přivést na tento svět dítě je nesmírná zodpovědnost, představa, že je na mě někdo absolutně závislý, mě děsí,“ uzavírá.