Křik, stres a vlastní dítě jako nepřítel. Jak zkrotit rodičovský vztek?
Vztek k rodičovství patří, ale moc se o něm nemluví. Zatímco matky kvůli němu mnohdy bojují s výčitkami, že selhávají, pro rozčilené otce máme omluvu. K vzteku je podle většinového názoru strhává testosteron a menší trpělivost a empatii mají od přírody. Jenže ve skutečnosti hněv zaplavuje ženy a muže stejně. A mají i stejnou možnost se ho naučit zkrotit.
Jeden důkaz, že zvládání vzteklých emocí není dané pohlavím, najdete u polárního kruhu. Tady před dvaašedesáti lety prožila sedmnáct měsíců americká antropoložka Jean Brigs, autorka knihy Never in Anger (2016). Aby zvládla přežít v tamějších drsných podmínkách, adoptovala ji inuitská rodina. Brigs od počátku fascinovalo to, jak Inuité zvládají kontrolovat svou naštvanost – muži i ženy. Když jeden z nich vylil horký čaj na ledovou podlahu a ta popraskala, nikdo nehnul brvou. Jen suše konstatovali: škoda. Ledovému klidu se Inuité učí od dětství. Projevení frustrace a vzteku je tu bráno za projev slabosti. Na děti nikdo nekřičí, nepatřičné je na ně mluvit i jen rozzlobeným hlasem. Inuitské rodičovství je velmi pečující a něžné, vychází z ověřené zkušenosti, že křik na děti nefunguje. Jen by jím děti učili, že křik řeší problémy (neřeší), a děti by ten model v dospělosti praktikovaly také.
Je to zkrat, po kterém následují výčitky, zklamání nad sebou samým a odhodlání, že příště už tu situaci ustojíte. Ale ona se pořád opakuje.
Možná vás to fascinuje stejně jako Jean Brigs. A stejně jako mě. Protože jakmile se stanete rodičem, překvapí vás, jak snadno se necháte vytočit. A že nejefektivněji to svedou vaše vlastní děti. Hýčkali jste si představu, jak perfektní rodič budete, ten romantický obraz má podtón zlaté barvy zapadajícího slunce… Střih. Stojíte uprostřed pokoje a nepříčetně ječíte na někoho, kdo měří kolem metru. Možná vás návaly vzteku dokonce někdy strhávají do fyzické reakce, která má podobu pohlavku, bouchnutí, lomcování. Je to zkrat, po kterém následují výčitky, zklamání nad sebou samým a odhodlání, že příště už tu situaci ustojíte. Ale ona se pořád opakuje.
Mýtus mateřské blaženosti
My matky se často za vztek vůči vlastním dětem stydíme. Považujeme ho za selhání, tajíme ho. Zakořeněná stereotypní představa nám říká, že ženy jsou od přírody klidnější, trpělivější, empatičtější, víc pečující než muži. Máme být vybaveny k tomu, abychom lépe ustály dětské vztekání, křik a vzdor. „Musím přiznat, že rodičovství je pro mě vysokou školou zvládání vlastních emocí, a jestli jsem měla pocit, že samu sebe znám, tak mě kluci vyvedli z omylu,“ popisuje čtyřicetiletá Karolína, máma pětiletého a tříletého syna. „Jsem mnohem trpělivější než dřív, i tak není dne, abych nevybuchla. Můj nejčastější ventil je křik. Občas říkám dětem věci, které nechci, ale nemohu si pomoct. Nejhorší je to večer, kdy už jsem unavená z přemíry otázek Proč?, z hluku, hádek a neposlouchání. Pak dorazí domů manžel, stráví s dětmi hodinu a je z nich vytočený. Reaguje podrážděně. To je můj další červený hadr. Co by dělal, kdyby s nimi byl pořád, jako jsem já? Jeho odpověď je, že my ženy to máme jinak, že jsme na děti nastavené, umíme to s nimi lépe.“
Máte často vztek na své dítě?
Americká aktivistka a spisovatelka Anne Lamott hovoří o mýtu mateřské blaženosti. Když otcům ujedou nervy, zařvou na dítě, plácnou ho, naplní roli přísného, rázného, ale spravedlivého otce. Ukřičená žena-matka riskuje, že bude považována za hysterku, co mateřství moc nezvládá.
Studie psychologů Victorie L. Brescoll a Erica L. Uhlmanna odhalila, že ženy vyjadřující hněv jsou vnímány jako méně kompetentní. U mužů se důvod rozčilení přikládal vnějším podnětům, u žen ale byly vztek a výbušnost spojovány s jejich osobností. Buďme k sobě upřímné. My ženy jsme samy sobě největšími kritičkami a kolikrát na jinou matku, které ujedou nervy, koukáme tak trochu spatra jako na tu, která mateřství nezvládá.
Co se děje s tělem při vzteku
Tělo vyhodnotí situaci jako stav ohrožení a nadledvinky začnou vyplavovat stresové hormony adrenalin a testosteron. Je to příprava na fyzickou reakci. Svaly se napnou, zvýší se tep a krevní tlak. Jak ale skutečně zareagujeme, to se rozhoduje v prefrontální kůře mozku. Tam je ta část uvažování, kdy jsme si vědomi, že společnost od nás očekává nějaké chování.
Ženy a muži ale podléhají vzteku stejně často. „Lišit se může ve způsobu vyjádření, v síle vzteku a ve způsobech jeho zpracování,“ vysvětluje psycholožka Hana Nečina Vaníčková, jedna ze zakladatelek projektu Vztek matek, který nabízí podporu ženám, aby na silné emoce, které přináší rodičovství, nebyly samy. „V praxi nevidím žádná konkrétní genderová specifika, zacházení se vztekem se liší dle našeho temperamentu, vzorců z původní rodiny, aktuální situace a zátěže.“
Na rozdíly v projevech vzteku se zaměřil i výzkum vědců ze Southwest Missouri State University, do kterého bylo zapojeno 200 mužů a žen. Ženy hněv přepadal stejně jako muže, pod jeho vlivem plus minus jednaly stejně jako oni. Rozdíl byl ale v tom, že muži se cítili méně efektivní, když byli nuceni svůj hněv potlačovat. Ženy se zdály být schopné lépe ovládat okamžité impulzivní reakce na hněv. Mužský projev hněvu je viditelnější, ženy se více hlídají – možná právě kvůli tlaku společnosti.
Vztek je zrcadlo nás samých
Vztek je jednou ze základních lidských emocí. Je na ni však nahlíženo jako na emoci špatnou, už u malých dětí se snažíme vztekání potlačit. Ovšem vztek v životě potřebujeme. Má nás ochránit, motivovat ke změně. Jen nás nikdo nenaučil, jak s ním správně pracovat. Snadno se tak může proměnit v nekontrolovanou emoci, která ničí. „Vztek poukazuje na naši kapacitu, obvykle se více objevuje, když jsme na její hraně – unavení, přetížení, nespokojení. U rodičovství je potřeba o to víc počítat s tím, že vztek se může objevit, a učit se s ním dobře nakládat, eliminovat rizika vůči dětem,“ říká psycholožka Hana Nečina Vaníčková. Pod vlnou hněvu totiž vidíme svoje dítě jako nepřítele. A stresová reakce na něj může být i fyzická.
Mimochodem, jeden z výborných ochranných fíglů proti nekontrolovanému výbuchu, jsem pochytila na instagramu. Kateřina Trávníčková, zakladatelka školky Šídlo, mentorka v rodičovství za jeden z nejsilnějších stresorů pro rodiče považuje přemíru hluku. Děti křičí, piští a patří to k nim, hlasivky jim kvůli tomu řezat nebudeme. Kateřina jako prevenci doporučuje jednoduchou věc – špunty do uší. Vyzkoušejte a uvidíte, jak svůj klid hned snadněji udržíte na uzdě.
Ať jsou podněty, které v nás vyvolají vztek, jakékoliv, vypovídá především o nás samotných. Vaše dítě ve vás možná „jen“ aktivuje starý příběh – třeba vás jako dítě nikdo moc neposlouchal a nerespektoval. Když ono teď popáté nereaguje na vaši žádost, je to pro vás jako červený hadr. Nebo vám vadí být středem pozornosti na veřejnosti. To, co byste doma s dítětem zvládli v klidu, vás před publikem dostává do nekomfortních pocitů. Výsledkem je pocit hněvu. Nebo máte očekávání, jak se mají druzí chovat, jak se věci budou dít. A když neladí s realitou, spustí se ve vašem mozku alarm. Za takový typ se považuje i čtyřiatřicetiletá Tereza, která vychovává tříletou Medu. „Mám ráda věci naplánované, miluju řád. Každý den si nalajnuju, co musím zvládnout. A pak zákonitě přichází rozčilení, že se můj plán bortí. Že za to může Meda, která ho narušuje,“ líčí své pocity produkční, která zvládá s ledovým klidem organizovat akce pro stovky lidí. „Dostanu se do stresu a najednou cítím, jak mě začne vším, co dělá, vytáčet do nepříčetna. Když se uklidním, nesnáším se. Ona je prostě dítě, nedělá nic špatně.“
A pozor: silným spouštěčem bývají okamžiky, kdy nám dítě připomíná nás samé. Konkrétně to, co na sobě nemáme rádi. Tohle zrcadlo nás rozčiluje. Když si uvědomíme, že vztek je naší emocí, se kterou druzí nemají nic společného, je to první důležitý krok pro její zpracování. Zkuste proto svému vzteku porozumět, lépe s ním pak svedete pracovat. Klidně si začněte důvody svých výbuchů psát. Až opadnou emoce, zanalyzujte si, co přesně vás vytočilo. Opravdu to bylo hlasité hádání dětí? To, že vám bouchly saze, je jen špičkou ledovce. Pod vodou je ale schovaná jeho větší část – nahromaděné emoce z celého dne, týdnů, měsíců. Zapisováním se vám nejspíš vyjeví, že děti jsou hromosvodem, protože jste unavení a ve stresu, v některých situacích si nevíte rady a jediné řešení, které v tu chvíli máte, je křik. „Z dlouhodobého hlediska je dobré cílit na prevenci, dobře se o sebe a své potřeby starat, všímat si spouštěčů a vyhýbat se jim, sledovat své emoce od malých náznaků nespokojenosti, aby se případný výbuch vzteku dal zastavit včas,“ radí psycholožka Hana Nečina Vaníčková.
Co dělat, když už se v nás vaří krev
Ve vzteku je tělo připravené na dvě akce – útok, nebo útěk. Jakmile tuhle silnou emoci cítíte, seberte zbytky racia a vykliďte bojiště. Dětem přiznejte, že musíte na chvíli pryč, že jsou v bezpečí, vrátíte se, ale teď se musíte uklidnit. Schovejte se třeba do koupelny, kde jste sami, sedněte si nebo si lehněte na zem (uzemní vás to), prodýchejte se, namočte si obličej nebo alespoň ruce do studené vody. Dopřejte si prostor pro zklidnění. Hana Nečina Vaníčková věří, že je dobré se dětem za případný křik a osočení omluvit. „Vysvětlete jim, co se ve vás dělo, co byste potřebovali jinak. A také pamatujte, že nikdo není dokonalý neustále. Trocha frustrace podporuje zdravý vývoj dítěte a nemusíme se bát ve výchově chybovat.“
Nikdo není stroj a vztek je přirozená reakce na stres. A že ho v rodičovství zažíváme habaděj. Za bouchnutí sazí se nestyďte, je to ventil, ochrana od přetlaku. Stejně tak o něm ale otevřeně mluvte. Analyzujte si pro sebe, co za ním stojí. A pokud cítíte, že vzteklouna ve vás je už příliš, nebo pod vlivem hněvu pácháte věci, které jsou za hranou, nebojte se vyhledat pomoc. Třeba právě workshopy a online konzultace sdružení Vztek matek.
Aktuální číslo
- Žijí s postižením, ale to nedefinuje jejich osobnost ani přístup ke světu
- Máte odvahu zpomalit? Být offline, žít svým vlastním tempem a být v klidu? Inspiraci najdete v rubrice Feel good
- Foto na titulní straně: Eliška Sky x Midjourney
- Speciální příloha o umělé inteligenci. Co bychom jï měli naučit především?
- Více než 180 stran čtení, které způsobuje nezávislost
