Křik, stres a vlastní dítě jako nepřítel. Jak zkrotit rodičovský vztek?
Vztek k rodičovství patří, ale moc se o něm nemluví. Zatímco matky kvůli němu mnohdy bojují s výčitkami, že selhávají, pro rozčilené otce máme omluvu. K vzteku je podle většinového názoru strhává testosteron a menší trpělivost a empatii mají od přírody. Jenže ve skutečnosti hněv zaplavuje ženy a muže stejně. A mají i stejnou možnost se ho naučit zkrotit.
Jeden důkaz, že zvládání vzteklých emocí není dané pohlavím, najdete u polárního kruhu. Tady před dvaašedesáti lety prožila sedmnáct měsíců americká antropoložka Jean Brigs, autorka knihy Never in Anger (2016). Aby zvládla přežít v tamějších drsných podmínkách, adoptovala ji inuitská rodina. Brigs od počátku fascinovalo to, jak Inuité zvládají kontrolovat svou naštvanost – muži i ženy. Když jeden z nich vylil horký čaj na ledovou podlahu a ta popraskala, nikdo nehnul brvou. Jen suše konstatovali: škoda. Ledovému klidu se Inuité učí od dětství. Projevení frustrace a vzteku je tu bráno za projev slabosti. Na děti nikdo nekřičí, nepatřičné je na ně mluvit i jen rozzlobeným hlasem. Inuitské rodičovství je velmi pečující a něžné, vychází z ověřené zkušenosti, že křik na děti nefunguje. Jen by jím děti učili, že křik řeší problémy (neřeší), a děti by ten model v dospělosti praktikovaly také.
