Návody pro krkavčí matku: strčit dítě do jeslí?

Jako matka prostě nemůžete vyhrát. Boj o jesle určitě ne. Když tam dítě nedáte a jste s ním tři roky doma, jste neproduktivní přítěž společnosti, chybí vám feministické smýšlení a zabíjíte svou kariéru. To poslední mimochodem platí určitě, protože podle průzkumů vás po rodičovské dost možná nebude chtít nikdo zaměstnat. Když se ale snad rozhodnete dítě do jeslí umístit, ať kvůli penězům, nebo vlastnímu duševnímu zdraví, přednášku o krkavčích matkách vám udělají i naprosto cizí lidé. A třeba i takoví, kteří v životě pečovali nejvýš o tamagočiho nebo plíseň v rohu kuchyně.

Jak to?

Nelze totiž jednoduše rozlišit, kde je ta hranice délky pobytu v nějaké instituci, která je pro dítě ještě vhodná, zdravá a bezpečná. Kde je ten zlom škodlivosti mezi týdenními a denními. Nedá se tak plošně říct, jestli jsou denní jesle dobřen nebo špatně – vždycky záleží jaké jesle, na jak dlouho, v jaké rodině, s jakým dítětem. Hrají v tom roli i jiné faktory.

Co dalšího hraje roli?

Záleží například na tom, jak jesle vypadají, kolik dětí tam připadá na jednoho dospělého, jaký ten dospělý je – i z hlediska osobnostního vybavení, jak je schopný se dětem věnovat. V neposlední řadě vhodnost jeslí závisí také na dispozicích dítěte. Otázka nemůže být tedy redukována jen na to, jestli jsou jesle dobré, či špatné, ale vždycky ji je nutné zasadit do kontextu konkrétní rodiny, konkrétního dítěte a prostředí, životní situace. Jsou chvíle, kdy dítě z jeslí může profitovat, a jsou jiné, kdy by mnohem víc profitovalo z toho být doma. A pak je ještě spousta vlivů mezi.

Například?

Například že když je dítě tři nebo čtyři hodiny denně v jeslích, může to rodičům pomoct si oddechnout. Díky tomu pak můžou věnovat potomkovi kvalitnější péči bez toho, aby jim hrozilo vyhoření. Důležitější než přesné vyčíslení počtu hodin, které by měl rodič denně strávit s dítětem, je totiž podoba interakce mezi rodičem a dítětem a kvalita jejich vztahu. Celodenní přítomnost rodiče nutně neznamená, že s dítětem smysluplně interaguje a že dítě z jeho přítomnosti těží.

Četla jsem zamyšlení jedné historičky, která psala, že když v Praze vznikly byly zavedeny jesle, pro řadu dětí z dělnických rodin znamenaly záchranu ze špatné sociální i rodinné situace…

Ano, je důležité, jaká je péče v rodině. Pro děti ze sociálně problematického prostředí může být pobyt v instituci mnohem víc stimulující než pobyt doma, někdy dokonce i život zachraňující. Vidíme to také z řady amerických výzkumů, popřípadě tam, kde jsou do výzkumů zařazeny i děti ze sociálně problematického či méně podnětného prostředí.

Co si myslíte o týdenních jeslích, jaké v Československu fungovaly v 50. a 60. letech a pak byly i díky dokumentu Děti bez lásky zrušeny?

Zatímco u denních jeslí nemusí být dopady jednoznačné, u týdenních jeslí jsou zcela jasně negativní. Ta separace je pro dítě strašně dlouhá. Pro roční nebo dvouleté dítě je týden obrovská část jeho života, v tomto věku nemá představu o časové ose. I když se zeptáte tříletého dítěte, tak si plete včera, zítra, ráno, večer, nějaká představa kontinuity času je pro dítě složitá. Takže při separaci v řádu dnů už rozhodně pozorujeme negativní důsledky. Jen pro upřesnění – mám tím na mysli separaci v instituci, ne když maminka odjede a dítě zůstane s tatínkem, ať si to někdo nepřekládá špatně.

Mluvíte o negativních důsledcích, co si mám pod tím přesně představit? Jak můžou týdenní jesle dítě konkrétně poznamenat?

Dítě je mnohem víc ohroženo ztrátou důvěry v blízké vztahy. Nenaučí se hledat oporu u druhých lidí, neumí se jim svěřit, je odkázáno samo na sebe. To může mít v dlouhodobém důsledku negativní dopady na jeho emocionální, sociální, ale i kognitivní vývoj. Dítě je vystaveno nepřiměřeně vysokému stresu, nemá ho jak zpracovat. V tom věku je závislé na primárních pečovatelích, když ti nejsou přítomní, nemá šance si vytvářet důvěrné vztahy. Negativní důsledky se projevují ve všech oblastech vývoje včetně fyzického zdraví, protože neustále zvýšená hladina stresu tělu také neprospívá. Institucionalizovaná péče navíc nemá mnohdy šanci fungovat tak, aby dítě dostávalo stejné množství podnětů, jako dostává, když se někdo stará jen o něj, popřípadě o něj a sourozence.

A jaké jsou tedy dopady denních jeslí? Vím, že je to individuální pro každé dítě, ale obecně vzato…

Světové výzkumy mapují spíš dopady jeslí na kognitivní vývoj, ne emocionální. Spousta studií tedy není pojata komplexně, zaměřuje se jen na jednu oblast. Navíc s dětmi samozřejmě nemůžeme dělat žádné experimenty, nemůžeme jim uměle upravovat podmínky. Ovšem už tím jsou dopředu výsledky trochu zkreslené – totiž sám fakt, že rodiče dávají dítě do nějakého zařízení, definuje rodinné zázemí, v každé zemi sice jiným způsobem, ale nějak ano. Obecně jsou výsledky výzkumů takové, že dětem jesle asi neškodí, některým zřejmě i prospívají, není tam obvykle výrazný efekt. Jen – jak už jsem zmínila –, když jsou do těch výzkumů zahrnuty i děti ze sociálně slabého prostředí, tak tam bývá typicky dokumentován velký pozitivní dopad na kognitivní dovednosti.

Když k vám jako k psycholožce přijdou přijdou rodiče, jestli dát dítě do jeslí, jak jim radíte? Pro koho mohou být vhodné a pro koho ne?

Jako psycholog řeším individuální situaci rodiny. Zkoumala bych, jaké jsou důvody k umístění do jeslí, jakou funkci to v rodině bude plnit, kolik času tam bude dítě trávit, jakým způsobem probíhala péče do té doby. Pokud bylo totiž dítě doposud pořád s matkou, dokonce ani ne s otcem, a najednou má být x hodin denně bez matky, pak bych doporučila nějaký mezistupeň. Je také dobré si všímat, jak dítě funguje v kolektivu na hřištích, v dětských koutcích, jestli má zájem o kontakt s dalšími vrstevníky. Jak reaguje, když matka na chvíli odejde.

Jsou rodiny, pro které jsou jesle moc fajn, ale jsou zase děti, pro které je i nástup do školky ve třech letech moc brzo. Hodně to závisí i na tom, jaký je temperament dítěte, jaké má kognitivní schopnosti, emoční regulaci. A ještě úplně jiná kapitola jsou děti s různými vývojovými poruchami.

Přechod z jeslí do mateřské školky nastává ve třech letech. Je zrovna tento věk v něčem zlomový?

První tři roky života jsou specifické v tom, že je dítě schopné primárně těžit z interakce s dospělými, a ne s dětmi. Není to o tom, že by dítě v kolektivu trpělo a že by si od ostatních vůbec nic nevzalo, ale schopnost kooperativní hry, která je předpokladem pro rozvinutější vztahy s vrstevníky, se rozvíjejí až kolem třetího roku života. To je ta logika za tím, proč školky u nás začínají ve třech letech.

U dětí se způsob hraní tedy postupně vyvíjí, jaké to má fáze?

Dítě si zpočátku hraje samo, pak se objevuje paralelní hra a nakonec kooperativní. Rozdíl mezi paralelní a kooperativní hrou je zhruba ten, že když v tom prvním období máte dvě děti a dáte jim balonek, v lepším případě si ho bude každý kutálet sám, v horším se o něj porvou. Každý si ale hraje sám. V situaci, kdy děti dosáhly stádia kooperativní hry, už vymyslí, že si ho můžou posílat tam a zpět, házet, že můžou něco vytvářet spolu, něco budovat. To je ten okamžik, kdy dítě víc těží z vrstevnických vztahů.

Do té doby by ale vrstevníci měli být zdrojem alternativní zkušenosti, ne té dominantní. Malé děti se potřebují učit nějakým základům emoční regulace, chápaní světa kolem sebe, přicházet do kontaktu s jazykem, se společenskými událostmi. To jim zprostředkují dospělí. Po tom jde tedy o to, jestli jsou tohle jesle schopné dětem nabídnout. Samozřejmě ne všechny děti jsou na tom ve stejném věku stejně, kooperativní hra ale dříve než mezi druhým a třetím rokem nenastává. 

Pokud potřebuje rodič z jakýchkoliv důvodů dítě do jeslí přeci jen umístit, jak by měl postupovat?

Určitě se na to musí rodina připravit, než dítě do školky dají. Někdy pozoruji ten extrém, kdy matka – typicky to bývá matka – odmítá nechat dítě byť jen s otcem, i když to pro dítě není žádná zátěž a otec by pro něj měl být obdobně blízký člověk jako matka. Tím vzniká až extrémní způsob závislosti mezi dítětem a matkou, možná i obráceně. A pak dojde najednou k ostrému přesunu dítěte do jeslí či školky, což bývá problém.

Takže je rozhodně lepší pozvolný přechod…

Ano, rodina musí primárně začít od toho, že bude dítě zvykat, že je někdy bez matky. Někdy bude s otcem, někdy s tetičkou, musí se prostě naučit být i s někým jiným. Na začátku má být ale s někým, kdo se mu věnuje, kdo je mu schopný pomoct zvládnout třeba pláč v důsledku separace a podobně. Před umístěním do jeslí je také dobré, když rodiče chodí s dítětem do dětského kolektivu. Dítě se tak nebojí vrstevníků, rodiče mu můžou pomoct, aby se začlenilo nebo se naopak umělo ohradit, když mu někdo něco bere.

Dalším krokem je, že rodiče podniknou výběr zařízení, zjistí si, jak tam zacházejí se separací, jak mají nastavené vztahy s dětmi a pracují s jejich emocemi, jaká je náplň toho pobytu, kolik dospělých je na kolik dětí. A potom musí přijít nějaká adaptační fáze, ideálně ne tak, že dítě hned dáme do školky na osm hodin. Nejdřív třeba na hodinu, dvě. Některé dítě tam sice lze nechat hned tři čtyři hodiny a je v pohodě, někde je nutné to dělat pozvolněji.

Jak můžou rodiče poznat, že dítě skutečně ještě není na jesle připravené? Že by mu mohly uškodit?

Klíčové není ani tolik to, zda dítě pláče při odchodu rodiče, když ho nechává v daném zařízení, ale jestli se potom uklidní. Jestli se zapojí do nějakých aktivit, do interakce s učitelkami, jestli se zajímá o hračky. Prostě jestli v těch jeslích či školce dělá i něco jiného než teskní. To by učitelka měla být schopná vidět a sdělit rodičům, aby se podle toho zařídili. Pokud nějaká tvrdí, že se jí něco podobného nikdy nestalo, tak by to byl pro mě dost varovný signál, že tuhle učitelku ne.