Návody pro krkavčí matku: strčit dítě do jeslí?

6 826 | Veronika Šmídová | 18. 11. 2019 | 1 komentář | Mateřství

Tak se znovu dočkáme jeslí, krkavčí matky budou mít pré! Ve skutečnosti to s návratem jeslí není tak horké. Humbuk kolem nich ale přesto aktualizoval otázky, kdy a jak je možné začít odlučovat dítě od rodičů. A jak při tom postupovat, abychom pozdější traumata svých potomků nepřisuzovali svému rodičovskému selhání. Ptáme se dětské psycholožky Zuzany Masopustové.

Jako matka prostě nemůžete vyhrát. Boj o jesle určitě ne. Když tam dítě nedáte a jste s ním tři roky doma, jste neproduktivní přítěž společnosti, chybí vám feministické smýšlení a zabíjíte svou kariéru. To poslední mimochodem platí určitě, protože podle průzkumů vás po rodičovské dost možná nebude chtít nikdo zaměstnat. Když se ale snad rozhodnete dítě do jeslí umístit, ať kvůli penězům, nebo vlastnímu duševnímu zdraví, přednášku o krkavčích matkách vám udělají i naprosto cizí lidé. A třeba i takoví, kteří v životě pečovali nejvýš o tamagočiho nebo plíseň v rohu kuchyně.

„Návrat jeslí“

Jesle

Ministryně Jana Maláčová se postarala o jistý rozruch, když oznámila, že by ráda, aby se v systému předškolního vzdělávání a péče o dítě znovu objevily jesle. Jenže nemá jít o návrat jeslí, jaké jsme znali dřív, nýbrž o přejmenování a proměnu současných dětských skupin. A také zajištění jejich financování státem – na nynější dětské skupiny jdou peníze z Evropské unie, ty ale brzy vyschnou. Státní příspěvek jeslím by ministryně ráda viděla ve výši pět tisíc korun měsíčně na dítě do čtyř let, rodiče by měli platit maxímálně třetinu minimální mzdy, to je teď 4450 korun.

Pokud nápad z MPSV projde, budou nově moci dětské skupiny – respektive jesle – poskytovat péči o děti už od šesti měsíců (nyní od jednoho roku). Péče o děti mladší jednoho roku se ale bude smět poskytovat jen v nové podkategorii jeslí, takzvaných mikrojeslích. V nich na jednoho dospělého budou smět být jen čtyři děti, fungovat budou smět i v domácnosti. Několik desítek mikrojeslí už běží v pilotním provozu, nemají ale žádné legislativní ukotvení.

Existuje také řada jeslí a školiček zcela soukromých, provozovaných na základě živnostenského oprávnění. Jsou ale samozřejmě jen tam, kde je kupní síla: měsíční školné často přešplhá do řádu desetitisíců. Už od dvou let vám taky můžou vzít dítě do školky, pokud mají místo; právní nárok na umístění dvouleťáka ve školce není.

Vidím tohle dilema na vlastní mámě. Když mi bylo půl roku, nezbylo jí nic jiného než si najít práci, navíc na směny. Hlídání zajišťovali příbuzní, někdy jesle. Ještě po třiceti letech z toho má matka trauma, pro jistotu i za mě. Moje životní osudy sleduje ostřížím zrakem, a pokud se mi něco nedaří nebo zrovna nezářím jak paprsky letního slunce, verdikt je neúprosný: A tohle by se nikdy nestalo, kdybych s tebou zůstala doma! Trochu si z ní kvůli tomu utahuju, protože se necítím jakkoliv poznamenaná. Přesto ji to skutečně tíží, stejně jako řadu dalších rodičů. Jak to tedy podle psycholožky Zuzany Masopustové se separací malých dětí od rodičů a s jeslemi vlastně doopravdy je?

Jesle se u nás objevily už za Rakouska-Uherska, naplno se začaly využívat za komunismu. Dlouho se na ně pohlíželo jen optikou rodičů, tedy aby měli dospělí kam dát potomky, když musí být v práci. Kdy se začali odborníci poprvé zajímat o to, jaký mohou mít jesle dopad na malé děti?

Výzkumná pozornost byla dřív zaměřena spíš obecně na důsledky rané separace dítěte od rodičů. Tedy jak malé dítě ovlivní pobyt bez přítomnosti matky či otce v jakékoliv instituci, ať už má jít o nějakou ústavní péči nebo třeba hospitalizaci. První zásadní výzkumy v téhle oblasti proběhly zhruba kolem poloviny 20. století.

Uvádí se, že byl v tomto ohledu za socialismu přelomový dokument Děti bez lásky profesora Zdeňka Matějčka, který analyzoval příčiny deprivačního syndromu u malých dětí. Je to tak?

Určitě to bylo zlomové. Práce Zdeňka Matějčka a Josefa Langmajera byly vlastně dokonce i příčinou toho, že se u nás začala od 60. a 70. let prodlužovat doba rodičovské na tu – pro svět poměrně unikátní – dobu tří až čtyř let. Matějček i Langmajer se věnovali důsledkům ústavní péče. V té době se totiž ještě děly například takové věci, že dítě bylo do roku v kojeneckém ústavu a pak ze dne na den přecházelo do úplně jiného zařízení. Nejen tedy, že bylo vychováno v ústavní péči, ale ještě ke všemu mu sebrali i tu jedinou jistotu známého prostředí a pečovatelů.

V dokumentu se ukazuje rozdíl mezi tím, když se dítě vychovává v rodině, kde se mu někdo věnuje – pomáhá mu organizovat dojmy, vjemy, zážitky a pomáhá mu rozumět podnětům, čeho se má bát, čeho ne – a situací, kde je dítě pro nějakého pečovatele jen jedním z mnoha, ať už v kojeneckém ústavu nebo týdenních jeslích.

Ten dokument poměrně často zmiňují odpůrci jeslí jako důkaz, že jesle dětem škodí. Jenže denním jeslím se snímek ve skutečnosti příliš nevěnuje, pokud se nemýlím –.

Snímek se okrajově dotýká týdenních jeslí. Nelze ale říct, že by vůbec neřešil dopady těch denních, i když tam nejsou specificky rozebírané. To by bylo zavádějící.

Zuzana Masopustová

Zuzana Masopustová

Mgr. Zuzana Masopustová, Ph.D. se dlouhodobě věnuje poradenství pro rodiče, kteří jsou ochotni prostřednictvím své výchovy a chování ve vztahu ke svému dítěti podpořit rozvoj dítěte či mu pomoci zvládnout obtížnou životní situaci (například rozvod rodičů), handicap (například autismus, ADHD) nebo emoční problémy a problémy v chování. Kromě individuálního poradenství vedla podpůrné skupiny pro rodiče dětí s poruchami autistického spektra a pro rodiče dětí z neúplných a doplněných rodin. Na Katedře psychologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity vyučuje psychodiagnostiku dětí, poradenskou a vývojovou psychologii.

Jak to?

Nelze totiž jednoduše rozlišit, kde je ta hranice délky pobytu v nějaké instituci, která je pro dítě ještě vhodná, zdravá a bezpečná. Kde je ten zlom škodlivosti mezi týdenními a denními. Nedá se tak plošně říct, jestli jsou denní jesle dobřen nebo špatně – vždycky záleží jaké jesle, na jak dlouho, v jaké rodině, s jakým dítětem. Hrají v tom roli i jiné faktory.

Co dalšího hraje roli?

Záleží například na tom, jak jesle vypadají, kolik dětí tam připadá na jednoho dospělého, jaký ten dospělý je – i z hlediska osobnostního vybavení, jak je schopný se dětem věnovat. V neposlední řadě vhodnost jeslí závisí také na dispozicích dítěte. Otázka nemůže být tedy redukována jen na to, jestli jsou jesle dobré, či špatné, ale vždycky ji je nutné zasadit do kontextu konkrétní rodiny, konkrétního dítěte a prostředí, životní situace. Jsou chvíle, kdy dítě z jeslí může profitovat, a jsou jiné, kdy by mnohem víc profitovalo z toho být doma. A pak je ještě spousta vlivů mezi.

Například?

Například že když je dítě tři nebo čtyři hodiny denně v jeslích, může to rodičům pomoct si oddechnout. Díky tomu pak můžou věnovat potomkovi kvalitnější péči bez toho, aby jim hrozilo vyhoření. Důležitější než přesné vyčíslení počtu hodin, které by měl rodič denně strávit s dítětem, je totiž podoba interakce mezi rodičem a dítětem a kvalita jejich vztahu. Celodenní přítomnost rodiče nutně neznamená, že s dítětem smysluplně interaguje a že dítě z jeho přítomnosti těží.

Četla jsem zamyšlení jedné historičky, která psala, že když v Praze vznikly byly zavedeny jesle, pro řadu dětí z dělnických rodin znamenaly záchranu ze špatné sociální i rodinné situace…

Ano, je důležité, jaká je péče v rodině. Pro děti ze sociálně problematického prostředí může být pobyt v instituci mnohem víc stimulující než pobyt doma, někdy dokonce i život zachraňující. Vidíme to také z řady amerických výzkumů, popřípadě tam, kde jsou do výzkumů zařazeny i děti ze sociálně problematického či méně podnětného prostředí.

Týdenní školka

V 50. a 60. letech minulého století měla být žena v první řadě zaměstnancem, až v druhé matkou. Proto byly experimentálně zavedeny týdenní jesle, kam rodiče děti v pondělí ráno přivedli a vyzvedli si je až v pátek odpoledne. Podle Ústavu zdravotnických informací a statistiky bylo například v roce 1961 z celkového počtu 45 089 míst v jeslích 10,3 % s nočním provozem. Proti týdenním jeslím se tehdy stavěl Zdeněk Matějček, jedna z našich největších autorit na vývoj dětí. V roce 1963 vznikl za jeho přičinění film nazvaný Děti bez lásky, který ukazoval deprivované děti z dětských domovů a týdenních jeslí.

Co si myslíte o týdenních jeslích, jaké v Československu fungovaly v 50. a 60. letech a pak byly i díky dokumentu Děti bez lásky zrušeny?

Zatímco u denních jeslí nemusí být dopady jednoznačné, u týdenních jeslí jsou zcela jasně negativní. Ta separace je pro dítě strašně dlouhá. Pro roční nebo dvouleté dítě je týden obrovská část jeho života, v tomto věku nemá představu o časové ose. I když se zeptáte tříletého dítěte, tak si plete včera, zítra, ráno, večer, nějaká představa kontinuity času je pro dítě složitá. Takže při separaci v řádu dnů už rozhodně pozorujeme negativní důsledky. Jen pro upřesnění – mám tím na mysli separaci v instituci, ne když maminka odjede a dítě zůstane s tatínkem, ať si to někdo nepřekládá špatně.

Mluvíte o negativních důsledcích, co si mám pod tím přesně představit? Jak můžou týdenní jesle dítě konkrétně poznamenat?

Dítě je mnohem víc ohroženo ztrátou důvěry v blízké vztahy. Nenaučí se hledat oporu u druhých lidí, neumí se jim svěřit, je odkázáno samo na sebe. To může mít v dlouhodobém důsledku negativní dopady na jeho emocionální, sociální, ale i kognitivní vývoj. Dítě je vystaveno nepřiměřeně vysokému stresu, nemá ho jak zpracovat. V tom věku je závislé na primárních pečovatelích, když ti nejsou přítomní, nemá šance si vytvářet důvěrné vztahy. Negativní důsledky se projevují ve všech oblastech vývoje včetně fyzického zdraví, protože neustále zvýšená hladina stresu tělu také neprospívá. Institucionalizovaná péče navíc nemá mnohdy šanci fungovat tak, aby dítě dostávalo stejné množství podnětů, jako dostává, když se někdo stará jen o něj, popřípadě o něj a sourozence.

A jaké jsou tedy dopady denních jeslí? Vím, že je to individuální pro každé dítě, ale obecně vzato…

Světové výzkumy mapují spíš dopady jeslí na kognitivní vývoj, ne emocionální. Spousta studií tedy není pojata komplexně, zaměřuje se jen na jednu oblast. Navíc s dětmi samozřejmě nemůžeme dělat žádné experimenty, nemůžeme jim uměle upravovat podmínky. Ovšem už tím jsou dopředu výsledky trochu zkreslené – totiž sám fakt, že rodiče dávají dítě do nějakého zařízení, definuje rodinné zázemí, v každé zemi sice jiným způsobem, ale nějak ano. Obecně jsou výsledky výzkumů takové, že dětem jesle asi neškodí, některým zřejmě i prospívají, není tam obvykle výrazný efekt. Jen – jak už jsem zmínila –, když jsou do těch výzkumů zahrnuty i děti ze sociálně slabého prostředí, tak tam bývá typicky dokumentován velký pozitivní dopad na kognitivní dovednosti.

Když k vám jako k psycholožce přijdou přijdou rodiče, jestli dát dítě do jeslí, jak jim radíte? Pro koho mohou být vhodné a pro koho ne?

Jako psycholog řeším individuální situaci rodiny. Zkoumala bych, jaké jsou důvody k umístění do jeslí, jakou funkci to v rodině bude plnit, kolik času tam bude dítě trávit, jakým způsobem probíhala péče do té doby. Pokud bylo totiž dítě doposud pořád s matkou, dokonce ani ne s otcem, a najednou má být x hodin denně bez matky, pak bych doporučila nějaký mezistupeň. Je také dobré si všímat, jak dítě funguje v kolektivu na hřištích, v dětských koutcích, jestli má zájem o kontakt s dalšími vrstevníky. Jak reaguje, když matka na chvíli odejde.

Jsou rodiny, pro které jsou jesle moc fajn, ale jsou zase děti, pro které je i nástup do školky ve třech letech moc brzo. Hodně to závisí i na tom, jaký je temperament dítěte, jaké má kognitivní schopnosti, emoční regulaci. A ještě úplně jiná kapitola jsou děti s různými vývojovými poruchami.

Denisa Nečasová

Ženy připraví nástěnku a občerstvení

„Už tenkrát se mimochodem argumentovalo dvojím břemenem. Že ženám k práci doma přibyla nová. Stát přitom slíbil, že když pracují, tak jim zajistí mateřské školky a obědy, nebude se muset tolik prát… A v tom selhal. Zároveň byly stížnosti na to, že úplně chybí apel na zapojení mužů do domácích prací nebo výchovy dětí. Proměna měla být vesměs zase jen u žen.“

Historička Denisa Nečasová o ženách za komunismu.

 

Přechod z jeslí do mateřské školky nastává ve třech letech. Je zrovna tento věk v něčem zlomový?

První tři roky života jsou specifické v tom, že je dítě schopné primárně těžit z interakce s dospělými, a ne s dětmi. Není to o tom, že by dítě v kolektivu trpělo a že by si od ostatních vůbec nic nevzalo, ale schopnost kooperativní hry, která je předpokladem pro rozvinutější vztahy s vrstevníky, se rozvíjejí až kolem třetího roku života. To je ta logika za tím, proč školky u nás začínají ve třech letech.

U dětí se způsob hraní tedy postupně vyvíjí, jaké to má fáze?

Dítě si zpočátku hraje samo, pak se objevuje paralelní hra a nakonec kooperativní. Rozdíl mezi paralelní a kooperativní hrou je zhruba ten, že když v tom prvním období máte dvě děti a dáte jim balonek, v lepším případě si ho bude každý kutálet sám, v horším se o něj porvou. Každý si ale hraje sám. V situaci, kdy děti dosáhly stádia kooperativní hry, už vymyslí, že si ho můžou posílat tam a zpět, házet, že můžou něco vytvářet spolu, něco budovat. To je ten okamžik, kdy dítě víc těží z vrstevnických vztahů.

Do té doby by ale vrstevníci měli být zdrojem alternativní zkušenosti, ne té dominantní. Malé děti se potřebují učit nějakým základům emoční regulace, chápaní světa kolem sebe, přicházet do kontaktu s jazykem, se společenskými událostmi. To jim zprostředkují dospělí. Po tom jde tedy o to, jestli jsou tohle jesle schopné dětem nabídnout. Samozřejmě ne všechny děti jsou na tom ve stejném věku stejně, kooperativní hra ale dříve než mezi druhým a třetím rokem nenastává. 

Pokud potřebuje rodič z jakýchkoliv důvodů dítě do jeslí přeci jen umístit, jak by měl postupovat?

Určitě se na to musí rodina připravit, než dítě do školky dají. Někdy pozoruji ten extrém, kdy matka – typicky to bývá matka – odmítá nechat dítě byť jen s otcem, i když to pro dítě není žádná zátěž a otec by pro něj měl být obdobně blízký člověk jako matka. Tím vzniká až extrémní způsob závislosti mezi dítětem a matkou, možná i obráceně. A pak dojde najednou k ostrému přesunu dítěte do jeslí či školky, což bývá problém.

Takže je rozhodně lepší pozvolný přechod…

Ano, rodina musí primárně začít od toho, že bude dítě zvykat, že je někdy bez matky. Někdy bude s otcem, někdy s tetičkou, musí se prostě naučit být i s někým jiným. Na začátku má být ale s někým, kdo se mu věnuje, kdo je mu schopný pomoct zvládnout třeba pláč v důsledku separace a podobně. Před umístěním do jeslí je také dobré, když rodiče chodí s dítětem do dětského kolektivu. Dítě se tak nebojí vrstevníků, rodiče mu můžou pomoct, aby se začlenilo nebo se naopak umělo ohradit, když mu někdo něco bere.

Dalším krokem je, že rodiče podniknou výběr zařízení, zjistí si, jak tam zacházejí se separací, jak mají nastavené vztahy s dětmi a pracují s jejich emocemi, jaká je náplň toho pobytu, kolik dospělých je na kolik dětí. A potom musí přijít nějaká adaptační fáze, ideálně ne tak, že dítě hned dáme do školky na osm hodin. Nejdřív třeba na hodinu, dvě. Některé dítě tam sice lze nechat hned tři čtyři hodiny a je v pohodě, někde je nutné to dělat pozvolněji.

Jak můžou rodiče poznat, že dítě skutečně ještě není na jesle připravené? Že by mu mohly uškodit?

Klíčové není ani tolik to, zda dítě pláče při odchodu rodiče, když ho nechává v daném zařízení, ale jestli se potom uklidní. Jestli se zapojí do nějakých aktivit, do interakce s učitelkami, jestli se zajímá o hračky. Prostě jestli v těch jeslích či školce dělá i něco jiného než teskní. To by učitelka měla být schopná vidět a sdělit rodičům, aby se podle toho zařídili. Pokud nějaká tvrdí, že se jí něco podobného nikdy nestalo, tak by to byl pro mě dost varovný signál, že tuhle učitelku ne.

Předplatné časopisu

Časopis Heroine

BERENIKA MĚNÍ SYSTÉM
S Berenikou Kohoutovou o velkých změnách, naději, rodině, divadle i politice. A v severských zemích by prý měl chtít žít každý.

MIKRODÁVKOVÁNÍ PRO MÁMY
Totálně nasazené do péče o děti dobíjejí matky baterky nečekaným způsobem.

NAŠE DÍTĚ, VÁŠ BYZNYS
Cesta jedné ženy za početím: spermie, vajíčka, prachy a stres.

Veronika Šmídová

Vystudovala Mediální studia na Univerzitě Karlově a Arts management na VŠE v Praze, již při studiích začala pracovat v médiích. Působila například na webu Lidovek,... Další články.

Celkem 1 komentář

Vstoupit do diskuze

Nakoukněte do časopisu Heroine

Naše další projekty

Peníze

Mateřská 2020. Jaká jsou pravidla a z čeho se počítá

Kdo přesně bude mít nárok na peněžitou pomoc v mateřství v roce 2020, jaké podmínky musí splnit a kolik dostane? Poradíme.

Peníze

Fio má novou aplikaci pro Android, dohání konkurenci

Dlouho očekávaná náhrada aplikace, která byla kdysi průkopníkem na trhu, je tu.

Finmag

Překvapivé stavby Adama Gebriana: Dolní Břežany. Tak trochu jiný satelit

Když jste městečko nebo ves pár minut za velkým městem, většinou na to doplatíte proměnou v noclehárnu, v lepším případě přes den kombinovanou...

Finmag

Běhání: oběť neoliberálnímu božstvu výkonu

Z běhání se stala móda a dobře vydělávající průmysl. Běháme prý pro zábavu a abychom si odpočinuli od života a práce, kde po nás všichni...