Šikana v práci se u nás často bagatelizuje. Kolegové by měli na viníka upozornit, apeluje právnička
Aktuální kauza novináře Marka Wollnera, který kvůli nařčení z šikany odchází z České televize, je jen špičkou ledovce. K bossingu či obtěžování totiž nedochází jen v médiích. Proč se k tomu u nás zaměstnavatelé ještě nenaučili přistupovat seriózně a transparentně? A co je kromě komunikace základem prevence toxických pracovních vztahů?
Čas od času vzbudí pozornost zprávy o bossingu, diskriminaci nebo sexuálním obtěžování na pracovišti, spojené se známými jmény. Vyjádření jednotlivých institucí a dalších aktérů často nesou podobné rysy jako postup zaměstnavatelů v méně exponovaných kauzách: počínaje snahou zamést aféru pod koberec přes bagatelizaci nevhodného chování až po snahu znevěrohodnit osoby, které na toto jednání upozornily nebo mu byly vystaveny. Čeští zaměstnavatelé se vesměs ještě nenaučili k problematice přistupovat seriózně a transparentně.
Šikana na pracovišti – zejména v podobě bossingu a nezřídka i s genderovou nebo sexualizovanou povahou – je častější součástí českých pracovišť, než bychom si přáli. Tyto negativní a toxické fenomény se vyskytují na všech druzích pracovišť, nejen v médiích či na univerzitách, kde je veřejnost může intenzivněji sledovat. Mediálně probírané kauzy nám ovšem umožní jednak snáze ilustrovat některé charakteristiky tohoto fenoménu, jednak upozornit na nežádoucí bagatelizaci problému, která se bohužel projevuje až příliš často.
Věděli o tom všichni
Když na podzim roku 2021 musel odejít z funkce zástupce šéfredaktora Seznam Zpráv elitní novinář Jiří Hošek, sociálními sítěmi se mimo jiné nesla informace, že o jeho chování každý věděl. Vedení se mělo vše dozvědět až s velkým zpožděním, když už veřejné tajemství žádným tajemstvím nebylo. Teoreticky sice mohlo jít o damage control v okamžiku, kdy byla skandální situace již neudržitelná, není ale důvod tvrzením vedení a priori nevěřit. To, že se o šikaně na pracovišti dlouho ví, aniž by kdokoli cokoli udělal, je totiž podle řady indicií časté a také ve své praxi jsem se s tím často setkala.
Důvodů může být celá řada. Svou roli nepochybně může hrát skutečnost, že míra akceptace a úroveň veřejné diskuze o tomto problému se v poslední době dramaticky proměňují. To, za co se dnes vyhazuje, bylo jen s malou mírou nadsázky před pár lety ještě předmětem žertování na vánočních večírcích. Zásadní z mého pohledu ale je, že pokud je agresorem osoba v organizaci vysoce postavená, pak se nejen oběti takových útoků, ale i kolegové a kolegyně mohou cítit příliš nejistí ve svém postavení, než aby na dané jednání upozornili vedení. U šikany nebo genderově podmíněného násilí na pracovišti ale nemůžeme čekat až na to, kdy jeho adresátky či adresáti takzvaně spustí poplach. Ustanovení důvěryhodných a efektivních komunikačních kanálů je proto klíčovým nástrojem k prevenci a řešení problému v této fázi.
Nenahraditelný odborník
Profesní kvality a renomé osoby, která se měla dopustit šikany, bývají pravidelně zmiňovány zejména ve dvou rovinách. Proč by tak významná osobnost měla něco takového zapotřebí? Člověku jeho formátu takzvaně skáčou holky do postele, aniž by je musel obtěžovat. A je to navíc pro obor velká ztráta, když taková kapacita musí odejít jen kvůli něčemu, co jsou dost možná pomluvy zhrzených chudinek. Druhou z těchto rovin jsme mohli zaznamenat nejen ve zmíněné kauze Jiřího Hoška – zejména ze strany jeho čtenářů a posluchačů. V určitých náznacích se objevuje i v aktuální kauze Marka Wollnera z České televize. Ve své praxi jsem se s důvodem nenahraditelnosti agresora coby odborníka také v řadě případů setkala.
Ta první varianta pak vychází z nepochopení mechanismů, které zejména za genderově podmíněným násilím stojí. V nejedné kauze z akademického prostředí vidíme, že charisma respektovaného odborníka a akademika (či akademičky) není důvodem pro to, aby se daná osoba takového jednání nedopouštěla. Je to přesně naopak – jde o jeden ze silných nástrojů v mocenské hře, která se navenek může jevit jako konsenzuální vztah dvou dospělých lidí, i když může jít o manipulaci s nezralým a nejistým protějškem.
Setkali jste se v životě s šikanou na pracovišti?
Nešlo o trestný čin
V již zmíněné kauze Marka Wollnera se opakovaně objevuje sdělení, že komise České televize nezjistila nic, co by nasvědčovalo tomu, že došlo k trestnému činu. Původní vyznění této zprávy mohlo nasvědčovat tomu, že tím by celá kauza mohla skončit, další vývoj tyto obavy spíše vyvrátil. Pominu-li skutečnost, že nejde o instituci, která by byla kompetentní k tomu, posuzovat, zda se stal, či nestal trestný čin, nemůžeme si doufám myslet, že pokud určité jednání není trestné, je vlastně zcela v pořádku a není nutné ho řešit. Jako bychom slyšeli ozvěnu z úvodních fází kauzy Dominika Feriho, kdy část veřejné diskuze argumentovala presumpcí neviny a nutností vyčkat na výsledek soudního jednání, jako by velká část jeho doloženého chování a vystupování nebyla přinejmenším problematická z etického, když už ne z právního pohledu.
Trestněprávní složka je jen tou nejzávažnější částí celého problému. Jde o část sice nejzávažnější, ale poměrně malou, doslova jde o špičku ledovce. Šikana na pracovišti napáchá mnoho škod ještě dříve, než do trestněprávní roviny „doroste“, a jsou to právě tyto (tedy nekriminální) formy, které si zaslouží maximální pozornost zaměstnavatelů a institucí.
Z pohledu práva můžeme konstatovat, že šikana na pracovišti i genderově podmíněné násilí často porušují celou řadu právních předpisů, i když nejsou trestné. Může se jednat o pracovní právo, antidiskriminační legislativu, otázky spojené s odpovědností za škodu a tak dále. Obvykle pak nejde jen o nároky poškozené osoby vůči agresorovi, ale bývá zde založena i veřejnoprávní odpovědnost zaměstnavatele. Představa pokuty ze strany inspekce práce nebo soudního sporu o náhradu za zničené psychické zdraví by rozhodně neměla být jedinou motivací k tomu, aby zaměstnavatelé tomuto jevu věnovali pozornost, může ovšem jít o motivaci efektivní.
Marku, přestaň se chovat jako prase
Určité jednání může být neetické, škodlivé i zavrženíhodné, aniž by nutně bylo právně postižitelné. V kontextu šikany na pracovišti existuje řada studií, které pojmenovávají negativní důsledky, které takový jev může mít na pracovní tým i zaměstnavatele, i když by se zdálo, že jde o záležitost jen dvou lidí. Zvýšená fluktuace i nemocnost, zhoršené pracovní i obchodní výsledky, nedostatek loajality projevující se mimo jiné různými porušeními pracovní kázně a celá řada dalších negativních dopadů by měly přimět zaměstnavatele k serióznímu přístupu k prevenci toxických pracovních vztahů.
Kromě možnosti důvěrné, citlivé a spolehlivé komunikace existují i jiné vnitřní mechanismy, které by za tímto účelem měli zaměstnavatelé zavádět. Lapidárně to na Instagramu shrnul spolek Konsent: „Každá firma by měla mít člověka pověřenýho funkcí říkat věci jako ‚Marku, přestaň se chovat jako prase‘.“ Důležité je, aby kromě této funkce měl i kompetence usilovat o nápravu, když se daná osoba jako prase chovat nepřestane. A my ostatní – kolegové a kolegyně – bychom hlavně neměli mlčet.
