Proč muži rozesílají dickpicy. Vyzpovídal jsem autory i adresáty nevyžádaných fotek penisů

„Mně snad praskne. – Kdybych ti dal pinďoura, tak už bys nechtěla jiného. – Vykouříš mi ho? – Skočíš na něj? – Takovou velikost jen tak neseženeš. – Jenom se koukni, jak mě vzrušuješ, jen když se na tebe dívám.“ To je jen malá ukázka z nevyžádaných konverzací, po nichž následoval snímek ztopořeného mužského údu, jimiž jsem se v posledním roce probíral. 

Rozhodl jsem se totiž prozkoumat fenomén nekonsenzuálního zasílání takzvaných dickpiců. Když jsem před rokem na svých sociálních sítích zveřejnil výzvu, aby se mi ozvali lidé, kterým takové snímky chodí, můj inbox praskal ve švech. Ozývaly se ženy i muži různých věkových kategorií i sociálních skupin napříč Českem. Nakonec jsem se osobně setkal s asi třicítkou z nich. Všechny spojovalo několik hlavních rysů. Znechucení a pocit pošpinění při obdržení každé další takové fotografie, ale v některých případech také pocit viny za to, že se jim něco takového děje. Mluvil jsem totiž také se ženami, které tento fenomén posledních let neznají a domnívaly se, že se děje jen jim samotným. A že pachatelům zavdaly k jejich jednání svých chováním příčinu. Ač si jí nejsou vědomy. Své zkušenosti si proto dosud nesly hluboce zaryté uvnitř sebe sama. A nevěděly, co s nimi.