Jaké ženy dosáhly politického vlivu? Ty, které šly proti systému

Eva Oliva | 22. 6. 2021
| 8 komentářů | Prezidentky | 1 850
Jaké ženy dosáhly politického vlivu? Ty, které šly proti systému
Moderní politička. Jacinda Ardern, premiérka Nového Zélandu, vyjadřuje účast obětem útoku v Christchurch. Foto: Profimedia

Mnohé lídryně a političky 20. století jsou všeobecně známé a platí za průkopnice, jiné se v jejich stínu trochu ztratily. Připomeňme si ženy, které zcela jednoznačně přispěly k lepšímu postavení žen v politice i společnosti. Jen, jak by se dnes řeklo, neměly tak dobré PR.

Téma (nejen) genderové rovnosti prostupuje do mnoha společenských oblastí. Oblast politiky a diplomacie není výjimkou, ba naopak. Přes déle jak století gradující snahy o prosazování rovnosti – od francouzského aktivismu Olympe de Gouges v osmnáctém století, přes britské sufražetky století devatenáctého, po feministické hnutí ve Spojených státech v druhé polovině dvacátého století – narážejí tato úsilí na historicky zakořeněné diskriminační struktury už pěkně dlouho.

Jejich dozvuky můžeme vnímat i dnes skrze mnohé perspektivy. Jednou z nich může být přístup k majetku; světové bohatství je z většiny vlastněné muži. Jiným aspektem jsou sexistické přístupy, které ženám a mužům na základě stereotypních předpokladů podsouvají, jaké a kde je jejich místo. A jsme zase u toho; pokud kolektivní vnímání hledí na ženy hlavně jako pečovatelky, nebo dokonce jako na objekty, schopnost vnímat jejich skutečné autentické kvality a třeba i vůdčí kompetence může být obtížně dosažitelná.

Heroine volí českou prezidentku

první česká prezidentka

21. 6. jsme spustili on-line volby symbolické první české prezidentky. K pěti redakčním kandidátkám, které jsme představili ve speciálním čísle časopisu Heroine Prezidentky – Lence Bradáčové, Rut Kolínské, Danuši Nerudové, Miroslavě Němcové a Adéle Šípové, jsme přidali tři kandidátky, které vzešly z nominací čtenářů a čtenářek – Barboru Antonovou, Věru Jourovou a Elišku Wagnerovou.

Hlasuje se dvěma preferenčními hlasy od 21. do 24. června. 

Ukažme společně světu, že tu jsou silné a schopné ženy, které do nejvyšší státní funkce patří! 

Političky mají dnes ústavou zaručenou rovnost práv a příležitostí, ale ani tak se nedá mluvit o zcela rovných podmínkách k vykonávání politické činnosti. Stále na nich leží větší podíl péče o děti a domácnost, tlak na výkon v muži dominovaném prostředí je obrovský. Ženy minulosti měly svou pozici stíženou o to, že jejich práva často ani zákonem chráněna nebyla. Vezměme si třeba takové vydobývání placené práce žen, které rozhodně nebylo žádným lineárním pokrokem. Například u nás ústava z roku 1920 sice tuto rovnost zavádí. O několik let později se ale od spravedlivého ohodnocování opět opouští a je přijato vládní nařízení, v jehož důsledku jsou vdané státní zaměstnankyně propouštěny. S pozůstatky nerovného platového ohodnocení, nebo rozdílných přístupů k mužům a ženám na pracovišti se koneckonců potýkáme dodnes.

Zaměříme-li se na politické představitelky 20. století, tedy na období, kdy ženy vůbec začínají do veřejného prostoru vstupovat, vidíme často příběhy velké vůle, sebezapření a osobní statečnosti. Řada z nich je všeobecně známá a platí za průkopnice, jiné se v jejich stínu možná trochu ztratily. Připomeňme si ženy, které zcela jednoznačně přispěly k lepšímu postavení žen v politice i společnosti, jen, jak by se dnes řeklo, neměly tak dobré PR. Pokud by někdo hledal inspiraci k vlastnímu politickému působení, není nutné pohlížet až na vrchol. Velké věci se dají dokázat, i když se historie právě nedívá, ale ona si vás nakonec vždycky najde.

První z prvních

Božena Viková-Kunětická

Božena Viková-Kunětická
Wikipedia

Mezi první průkopnice ženského voličského práva u nás patří bezpochyby Božena Viková-Kunětická. Ač příliš nesympatizovala s tehdejšími emancipačními tendencemi žen, stala se první českou zvolenou poslankyní do zemského sněmu. Původním povoláním spisovatelka z Pardubic kandidovala v roce 1912 v doplňovacích volbách v obvodu Mladá Boleslav-Nymburk, kde uspěla za mladočeskou stranu. Její zvolení vzbudilo velké překvapení, protože nikdo nepředpokládal, že by žena mohla skutečně kandidovat, natož být zvolena. V roce 1907 bylo sice zavedeno ,rovné’ volební právo do poslanecké sněmovny rakouského parlamentu, kandidaturu žen ale nezahrnovalo. Nicméně volební řád, platný již od vzniku únorové ústavy z roku 1861, ženy ve volbě do sněmu výslovně nevylučoval.

Toho v roce 1908 využily tři kandidátky; Karla Máchová, Božena Zelinková a Marie Tůmová. Staly se tak vůbec prvními českými účastnicemi v politické volbě. Přes jejich konečný neúspěch o pár let poté vítězí ve volbách Viková-Kunětická. Zvolena sice byla, ženám byl ale vstup do sněmu zakázán. Sám místodržitel Thun nevydal zvolené poslankyni potřebná osvědčení, takže se poslankyní formálně nestala. Nebylo jí tedy umožněno svůj post poslankyně vykonávat a to i proto, že sněm byl pod vlivem Anenských patentů v roce 1913 rozpuštěn.

V Evropě její zvolení ovšem vzbudilo velký zájem. Stala se tehdy po Finsku a Norsku jednou z prvních evropských poslankyň. V rozhodování, do které politické strany vstoupit, zvolila nakonec Národní stranou svobodomyslnou se silnou nacionalistickou politikou. Koneckonců, nacionálnímu smýšlení Viková-Kunětická podřizovala také své postoje k roli ženy ve společnosti, coby matky budující budoucí český národ, což nebylo v tehdejší době nic neobvyklého. Roku 1918 se dočkala úspěchu a dva roky působila jako poslankyně Revolučního národního shromáždění. V roce 1925 zastávala post senátorky. Společně s Eliškou Krásnohorskou byla roku 1927 jmenována jako jedna z prvních žen členkou Československé akademie věd, a stala se tak dílkem v mozaice počátků ženské emancipace u nás.

Ichikawa Fusae

Ichikawa Fusae
Wikipedia

Zajímavý příběh doprovází emancipační hnutí v Japonsku. Mezi jeho neodmyslitelné osobnosti patří Ichikawa Fusae; feministka, politička a lídryně sufražetského hnutí. V roce 1917 se stala vůbec první ženskou reportérkou tehdejšího významného deníku Nagoya shimbun. V rámci své novinářské práce se zabývala především feministickými tématy. Její obrovskou zásluhou bylo spoluzaložení Shin Fujin Kyokai (Asociace nových žen) několik let poté. Ta si za svůj cíl vzala boj za získání volebního práva pro ženy, nastolení rovnosti s muži, navýšení vysokoškolského vzdělání pro ženy, zlepšení postavení žen v rodině a zajištění dobrých životních podmínek.

Kvůli svým aktivistickým činnostem byla Fusae v roce 1920 zatčena a příchod druhé světové války rozvířené emancipační tendence značně pozastavil. Ať už to zní sebevíc provokativně, okupace Japonska americkou armádou na sklonku války do jisté míry ženskou emancipaci v Japonsku urychlila. Pod vlivem imperiálního přístupu generála Douglase McArthura podléhá japonská společnost osvícenským tendencím ,demokratizovat’ a ,kultivovat’. Ženy se tak staly pro svou historicky podřadnou společenskou pozici terčem tohoto modernizačního vlivu. V amerických očích japonské ženy ztělesňovaly feudální tradici a nedostatek civilizace a staly se tak ideálními kandidátkami na americkou záchranu. Do tohoto procesu se zapojily samy americké ženy, které měly Japonky vzdělávat v otázkách reprodukčních práv a práv obecně, ale také o dobrých mravech a etiketě. Docházelo tedy k něčemu co bychom mohly označit za ,imperiální feminismus’, který ovšem v praxi zapůsobil celkem dobře.

Sama Ichikawa se v jednom z rozhovorů nechala slyšet, že „bez okupace nebo porážky Japonska by realizace ústavních práv japonských žen nebylo dosaženo tak rychle.“ I přesto nadále stavěla emancipaci japonských žen na japonské tradici. V rozvolněné poválečné době se tak vrací ke své aktivistické činnosti a zakládá Shin Nihon Fujin Domei (Novou unii japonských žen). Ta si kladla za cíl narovnat zákony znevýhodňující ženy a přilákat co nejvíce žen k zájmu o politické dění. Už během prvního roku svého působení čítala více jak 3000 členek. Ty se značně zasadily o formulaci zákona volebního práva žen, které bylo v listopadu 1945 přijato Sněmovnou reprezentantů. Ženy starší 20 let tak o rok později vůbec poprvé hlasovaly podle revidovaného volebního práva. Fusae od roku 1953 do roku 1971 působila jako členka sněmovny, kde prosazovala mimo jiné také voličské reformy. Svou celoživotní prací se zasadila se o zlepšení postavení a práv žen.

Haifa Al-Hababi

Haifa Al-Hababi
WorldJusticeProject

Saúdská Arábie zase umožnila ženám volit vůbec poprvé až v roce 2015, i proto na její politické scéně najdeme žen celkem málo. Do té doby měla Saúdská Arábie pouze jednu ženskou politickou představitelku, bývalou akademičku Hanan Al-Ahmadi. Ta se v roce 2013 stala členkou Poradního shromáždění. Jako první žena zastávala funkci v saúdskoarabském Parlamentu. Při první zmíněné volbě v roce 2015 bylo zvoleno 20 žen do obecních zastupitelstev, celkem jich kandidovalo přes 900, mnoha dalším byla ale kandidatura neumožněna státními autoritami. Uvádí se celkem asi 130 000 zájemkyň.

Tyto volby představovaly pro mnoho saúdskoarabských žen nový začátek, i tak je ale čeká dlouhá cesta. Vzhledem k tomu, že ženy v Saúdské Arábii smějí oslovovat pouze muže, kteří jsou s nimi nějak rodinně spjati, mohly kandidátky hovořit ve svých kampaních napřímo pouze s voličkami. Na schůzkách s muži musely buď mluvit zpoza přepážky, nebo nechat někoho přečíst svůj projev. Mnoho žen také uvedlo, že si nemohou dovolit vysoké náklady na vedení volební kampaně.

Vůbec první registrovaná saúdskoarabská volební kandidátka Haifa Al-Hababi se ale během tak významných voleb rozhodla vystoupit proti zavedeným pravidlům. Během svého projevu v prosinci 2015 tak vystoupila veřejně nezahalená, bez hidžábu i burky, a stala se tak tímto symbolickým gestem tváří pokroku historického momentu. V rozhovoru pro NBC News uvedla, že se na proběhlé volby nedívá jako na volbu ženy nebo muže, ale jako na volbu rovnosti: „Pro mě je to příležitost k účasti celé země.“ Ačkoli Saúdská Arábie patří mezi země, které nemají ve vládě ani jednu ženu, a jejich zastoupení v radě Shura zůstává na 20 procentech, země učinila značný pokrok směrem k posílení postavení žen, včetně vytváření zákonů, které diskriminaci žen vylučují, chrání je před násilím a podporují jejich plnou a efektivní účast na společenském a politickém rozvoji.

Ve jménu demokratických hodnot

Skutečný milník v politické angažovanosti žen na širší než symbolické nebo individuální úrovni ale představuje až možnost být zvolená do obou komor parlamentu. Co se volebního práva žen týče, v některých jinak velmi vyspělých státech Evropy nebylo dlouho samozřejmostí. Například Švýcarsko patří k posledním státům světa, kde bylo ženám toto právo společně s politickou angažovaností umožněno, a to až v roce 1971.

Sedmdesátá léta obecně představovala velice turbulentní období v otázkách identity, rovnosti nebo sexuální revoluce. Kate Millett vydává knihu Sexuální politika, stávkuje se všude po světě a ve jménu třetí feministické vlny v USA se dostávají do popředí témata související s ochranou tělesné autonomie, přístupu k antikoncepci nebo legální interrupci. V Evropě se těmto tématům na politické úrovni věnovala třeba Simone Veil. Přežila holocaust, svým působením se zasadila se o legalizaci potratů v 70. letech ve Francii, a stala se vůbec první vůdčí představitelkou evropské instituce. Jako ministryně zdravotnictví soustředila svou pozornost na oblast prevence a sexuální výchovy. V roce 1979 byla s počtem 192 hlasů zvolena první předsedkyní Evropského parlamentu. Během svého tříletého působení prosazovala feministickou politiku a její snahy tak vedly k založení Výboru Evropského parlamentu pro práva žen a rovnost pohlaví v roce 1984, který působí dodnes.

Shirley Chisholm

Shirley Chisholm
Wikipedia

Důležitou součástí sedmdesátkové feministické agendy byl důraz na rovnost mezi všemi bez rozdílu. Ve Spojených státech se tak otázka rasové diskriminace velmi úzce dotýká té genderové, a zůstává aktuální i dnes. Historicky významnou osobností, která tyto dvě agendy ve svém působení propojovala, byla Shirley Chisholm, americká politička a spisovatelka. Svou politickou kariéru započala v roce 1953 jako tehdy devětadvacetiletá ředitelka bronswillské školky, kdy podporovala Lewise Flagga mladšího ve snaze stát se prvním černošským soudcem v Brooklynu.

Sama Chisholm se pak aktivně zapojila ve snaze ucházet se o místo ve státním shromáždění v New Yorku v roce 1964. V té době čelila značnému sexisticky podmíněnému odporu. Z toho důvodu se rozhodla oslovit přímo voličky ženy. V červnu 1964 tak Chisholm vyhrála demokratické primární volby. Prosazování reprodukčních práv patřilo mezi hlavní body jejího programu. V roce 1966 spoluzaložila National Organization for Women (NOW), organizaci podporující ženská práva. Byla první Afroameričankou kandidující na post prezidentky a první zvolenou do Sněmovny reprezentantů USA, ve které působila neuvěřitelných sedm volebních období. V roce 1990 společně se svými kolegy a kolegyněmi založila organizaci African-American Women for Reproductive Freedom zaměřující se na destigmatizaci potratů. Její politika byla velmi silně sociálně orientovaná, zejména co se týče obhajování práv žen, menšin nebo sociálně znevýhodněných skupin. Během svého působení ve Sněmovně prosadila například poskytování dávek v nezaměstnanosti pracovníkům v domácnosti a práva na minimální mzdu.

Týká se to nás všech

Asi není nutné postoprvé zmiňovat výzvy spojené s genderovými stereotypy, které ženám cestu k politické angažovanosti komplikují, a na jejichž úkor žen v porovnání s mužskými kolegy v politice vystupuje mnohem méně. Zatímco v pečovatelských službách ženy tvoří 76 % všech pracovníků a pracovnic, na politické úrovni jich v rozhodovacích pozicích na různých úrovních moci najdeme asi 30 %. Politika se tak dlouhodobě utváří bez dostatečného zastoupení žen. Pokud bychom jako společnost byli schopni a schopny operovat nezávisle na genderu, nebylo by asi nutné snažit se genderové rovnosti dostát. Faktem je, že ženy a muži mají na základě mnohdy odlišných přístupů také odlišné životní zkušenosti. Nejen proto je v zájmu všech prosazovat jejich rovné zastoupení v jakékoliv diskusi.

O tom jistě ví své Sharice Davids, americká kongresmanka vychovaná svobodnou matkou sloužící 20 let u americké armády. Davids se narodila v Německu, ale jako členka Ho-Chunk se v roce 2018 společně s Deb Haaland, potomkyní kmene Laguna Pueblo, stala jednou z prvních původních obyvatelek severní Ameriky, která kdy byla zvolena do amerického Kongresu. Haaland působí od března 2021 jako ministryně vnitra Spojených států amerických. Sedí tak v čele 172 let starého úřadu, který po dekády podkopával důležitost řešení témat spojených s kolonizačními vlivy na americkém území a jejich dopadu na život původních obyvatel. Nejsilnější Haalandinou agendou ovšem zůstává zelená politika. Stala se přední reprezentantkou klimaticky orientované politické agendy a prosazování mitigačních opatření.

V utváření politik by měl být zastoupen každý hlas. Zapojení žen do rozhodovacích procesů není jen otázkou ,doplnění perspektivy’, ale nutností k budování plnohodnotné politiky. V praxi ovšem politická angažovanost žen naráží na nejrůznější dvojí metry, nebo neustálou kritiku vzhledu jakoby předcházel jejím schopnostem. Ještě dnes jsme svědky otevřené dehonestace jako v případě nedávné návštěvy Předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyen v Turecku, kdy jí nebyla při audienci u prezidenta Erdogana nabídnuta židle. Takový přístup neuráží pouze samé politické představitelky, ale i jejich předchůdkyně, které si musely cestu na politický vrchol často vydřít a vymanit se ze zkostnatělých struktur patriarchální dominance. Přitom žen v politice reálně přibývá. S nadějí se tak ocitáme v době, kdy se jak muži, tak i ženy budou moci podílet na utváření politických rozhodnutí společně a bez předsudků.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Ridina Ahmedová a její revoluce Rozhodla se postavit svým traumatům a na základě zážitků, které formovaly její život, natočila podcast Sádlo. „Vztah k jídlu a nadváha je moje životní výzva. Ale zasloužím si respekt. Nesu za sebe zodpovědnost, ale není mojí povinností vyhovovat vašim představám,“ říká v rozhovoru.
  • Od Plzáka k Ratajovi Kdy a proč vznikly první manželské poradny, kde působily vyhlášené terapeutické komunity, kdo předepisoval sexuální terapie, v čem spočívala psychogymnastika? Přijměte pozvání na napínavou exkurzi po klíčových okamžicích československé párové terapie.
  • Všechno, co jste chtěli vědět o menopauze Poslední tabu musí padnout. Za menopauzu se nemáme stydět, je potřeba o ní mluvit. Ptát se na ni svých matek, vysvětlovat ji mužům, informovat o ní zaměstnavatele. Je to normální. Tedy zatím není, ale mělo by být.
  • Kroje patří na ulici Z krojových doplňků je trend, kterému propadají i ti, kdo nemají s folklorem nic společného. Živůtky, zástěry, kordulky, vyšívané kožíšky a čižmy nosí v kombinaci s koženými bundami, bavlněnými tričky a džíny. „Krojové prvky opustily truhly a půdy a zamířily do světa,“ píše Petra Tajovský Pospěchová v článku k nečekané módní story v Heroine.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 8 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

umfa | 22. 6. 2021 14:31

Pořád je to o tom, jak se kdo sám dokáže prosadit. Nebo myslíte, že třeba Thatcherové by se stalo, že by jí nenabídli židli? :D

+6
Reagovat

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

Evs | 22. 6. 2021 15:44

Zdaleka to jeste neni o tom, kdo se dokaze prosadit. Kdyz vas ten feminismus tak zajima, tak si o nem prectete neco vic, proste se dovzdelejte, kdyz se ke vsemu vyjadrujete.. zacit muzete treba mucenim sufrazetek nebo strachem muzu o to, jake vsechny aktivity by mohli ohrozit fertilitu zen...

-2
Reagovat
Zobrazit komentovanou zprávu