Osobní je politické. O genderové rovnosti v české politice

Kvóty
Eva Oliva
| 28. 12. 2020 | 16 komentářů | 3 521
Osobní je politické. O genderové rovnosti v české politice
Zdroj: Shutterstock

Jak je na tom Česká republika s genderovou rovností v politice? Lze ji oddělit od požadavků rovnosti ve společnosti? Víme už dnes jistě, že afirmativní opatření v zahraničí fungují. U nás vyvolávají smíšené pocity. Jenže pocity nikomu rovnost nezajistí.

Česká republika se podle průzkumů a analýz propadá v otázce genderové rovnosti na mnoha úrovních. Ani oblast zahraniční politiky není výjimkou, což v globálním kontextu pouhých 25 % žen působících napříč světovými parlamenty není zase tak překvapivé. Každopádně, podle indexu rovnosti žen a mužů vydávaného agenturou EIGE je Česká republika jednou z nejhorších zemí v Evropské unii, co se genderové rovnosti v oblasti politicky výkonné moci týče. Ukazují to i data hodnotící rozložení českých zástupců a zástupkyň v Evropském parlamentu. Od roku 2004 do roku 2019 jsme v jednotlivých obdobích měli čtyři až pět českých europoslankyň. V současnosti máme ženských reprezentantek sedm z celkového počtu jednadvaceti.

Podíváme-li se na vrcholné zahraničněpolitické pozice, Česká republika nikdy neměla prezidentku, předsedkyni vlády ani ministryni zahraničních věcí. To do značné míry vypovídá také o tom, jak Česká republika přistupuje ke správě moci. Jako by v naší demokratické praxi neexistoval systematický plán stírání nerovností. V okolních státech, jako jsou Švédsko, Dánsko, Francie, Finsko nebo Holandsko, kterým se čísla daří měnit, a tedy genderové propasti zmírňovat, totiž bylo k takovému posunu vždy potřeba zavedení afirmativních opatření.

Kam mizí ženy

U nás tuto oblast, zejména šíření povědomí a navrhování změn, řeší především neziskové a výzkumné organizace, občanská sdružení nebo aktivní jedinci. Na vládní úrovni se o systémovou změnu v genderové rovnosti pokouší Rada vlády pro rovnost žen a mužů, která existuje už dvacet let. Rada každoročně vydává akční plán pro dosahování cílů v oblasti rovnosti. Poslední akční plán pro období 2019–2020 mimo jiné obsahuje i „přijetí a uplatňování pozitivních opatření pro vyrovnanější zastoupení žen a mužů v rozhodovacích pozicích ve veřejné i soukromé sféře“. Část našich politických představitelů a představitelek si tedy uvědomuje naše dlouhodobé podhodnocení v otázkách rovnosti pod celoevropským průměrem. V praxi se ale bohužel snaha míjí účinkem.

Afirmativní opatření

Afirmativní neboli pozitivní akce či pozitivní opatření jsou opatření zaměřená na určitou skupinu, jejichž cílem je napomoci vyrovnat znevýhodnění, které je zapříčiněno tradičními postoji a strukturami, a mají napravit a zabránit diskriminaci, která vyplývá z příslušnosti k této skupině.
Tato opatření bývají někdy označována jako pozitivní diskriminace, což je zcela nesprávné, protože tato opatření diskriminaci napravují, ne ji zavádějí. Nejčastěji jsou afirmativní akce nebo pozitivní opatření přijímána v oblasti zaměstnávání, vzdělávání a rozhodovacích procesů a jsou zaměřena na vyrovnání diskriminace z důvodu rasy, genderu, věku a zdravotního stavu.

V dolní komoře českého Parlamentu je po volbách v roce 2017 zastoupeno 22 % žen. Podíl žen v Senátu činí pouhých 16 % a zastoupení žen ve vládě ke konci loňského roku činilo 27 %. Celkový počet žen ve vládě od roku 1992 doposud činí 35 ministryň oproti 260 ministrům. Navíc od vzniku samostatného státu v roce 1993 nepředsedala parlamentnímu zahraničnímu výboru jediná žena. Česká republika měla za celou dobu jen jedinou předsedkyni výboru pro evropské záležitosti. Útěchou nám může být komunální politika. Podle nejnovějšího akčního plánu Rady vlády pro rovnost žen a mužů je jedinou úrovní politického rozhodování, kde u nás dochází k lineárnímu dorovnávání.

Realita není růžová, ale skoro to vypadá, že existuje jakési obecné povědomí o neoptimálním stavu genderové rovnosti (nejen) v rozhodovacích funkcích. Fungují organizované iniciativy a vznikají nástroje k narovnávání propadů. Přesto podle aktuálního SHEcurity indexu leží Česko společně s Belgií na samém dnu evropského žebříčku s 10 % velvyslankyň. I když stále více žen studuje a získává odbornost napříč obory. 

Ovšem když dojde na uplatnění žen v příslušných oborech, není úměrné k jejich zastoupení na školách. Jako by se po dostudování z veřejného prostoru vytrácely. Přitom více než 60 % absolventů a absolventek českých vysokých škol jsou ženy a doktorát u nás studuje celých 45 % budoucích odbornic. Proč je tedy jejich podíl v rozhodovacích funkcích oproti mužům menší? Máme ve skutečnosti všichni stejné možnosti? Nebo stále narážíme na pomyslný skleněný strop?

Kdo se bojí kvót

Téma kvót si nejen v českém prostředí vysloužilo nálepku kontroverzní politické agitky. Jedním zřejmým důvodem, proč tomu tak může být, je pocit ohrožení ze strany dominující skupiny, druhým pak pocit znehodnocení vlastních kvalit samotných potenciálních představitelek. Často se setkáváme s argumenty typu: „Když na to ženy nemají, tak tam nemají co dělat“, nebo „kvóty jsou pouhá ukázka ženské neschopnosti“, nebo „kvóty pohrdají ženami, které něco samy dokázaly“.

Na toto afirmativní opatření se tedy často nahlíží se smíšenými pocity. O pocity se ovšem v tomto případě nelze opírat, obzvlášť pokud systém nijak neřeší skryté diskriminace. Právě ty mají vliv na skutečné možnosti budování kariéry žen a mužů. Řeč je o řadě očekávání podmíněných naplňováním společenských rolí. Když žena stále zastává pozici pečovatelky o domácnost, přichází o značnou část ekonomických, společenských a s tím spojených kariérních možností.

Od svých politických reprezentantů očekáváme solidní výkon a od reprezentantek ještě něco málo navíc. Víme, že ženy jsou schopné své funkce vykonávat dobře, ale umožníme jim to pouze za předpokladu, že nepřijdeme o pohodlí a teplo domova. Vytváříme tak velmi paradoxní a cyklící se vzorce, které udržují nerovnost. Pokud naše společnost stále požaduje domácí práce a péči o děti, nemocné a blízké výhradně po ženě, omezuje tím nejen její časové investice do zaměstnání, ale v důsledku i její kariérní potenciál a růst. Domácí práce a péči by tedy měli v ideálním případě zaopatřovat partneři a partnerky rovným dílem a měli by mít pro naplňování tohoto ideálu od státu také optimální podmínky. Pouze tehdy budeme moci hovořit o rovných příležitostech pro všechny. Druhou vlnu feminismu v 70. letech v USA doprovázel slogan „Osobní je politické“. Soukromý a pracovní život jedince nelze oddělovat. To je základ pro rovné pracovní a společenské příležitosti a úspěchy nás všech.

Švédská spravedlnost

Pokud se stále více dívek stává vzdělanými, schopnými a cílevědomými ženami, které ale nakonec v politice a na vrcholných pozicích nevidíme, pak je někde problém. Inspirovat bychom se přitom mohli již zmiňovaným Švédskem, které genderové nerovnosti zohledňuje. Švédská zahraniční politika je ovšem výsledkem vytvoření zásad vůbec první feministické vlády na světě. Od roku 2014 zde veškerá legislativní rozhodnutí procházejí genderovou analýzou, aby ve svých důsledcích nikoho nediskriminovala. Operují se zcela jednoduchým prizmatem – tedy že ženy a muži by měli mít stejnou příležitost společnost vést. Tuto rovnost příležitostí navíc vnímají jako jednu z fundamentálních zásad demokracie a spravedlnosti. Švédsko ukazuje, že afirmativní opatření mají dlouhodobě pozitivní dopad na celou společnost. V praxi totiž vytvářejí prostor pro spravedlivý dialog, ve kterém je zohledněn hlas všech.

V otázce genderové rovnosti a kvót se jedná o problém mnohem komplexnější, než jsou pouhé kompetence samotných kandidátek a kandidátů. Ty jsou samozřejmě pro vykonávání jakékoliv funkce nezbytné a měly by být férově hodnoceny. Pokládat výhradně ženám otázky typu „jak skloubí práci s péčí o domácnost a rodinu“ tomuto předpokladu jasně odporuje. Ptejme se všech bez rozdílu. Přitom máme řadu příkladů, že ženy umějí dělat politiku dobře. Namátkou můžeme vzpomenout třeba diplomatky a europoslanyně Evu Filipi, Janu Hybáškovou, Rut Bízkovou, Věru Jourovou, Ditu Charanzovou, Vlastu Parkanovou nebo Olgu Sehnalovou.

Kompetence a dvojí metr

O tom, že ženské kandidátky a představitelky se často hodnotí povrchně a zkratkovitě, vypovídá nedávný výrok známého jazzového hudebníka Laca Decziho pro MF Dnes. Když Deczi vysvětluje své rozhodnutí dát ve volbách v roce 2016 svůj hlas Donaldu Trumpovi, říká, že to byl hlas proti „botoxové babizně Clinton, kterou musí být strašné mít doma“. O její kompetence jakožto potenciální prezidentky tu zcela jasně nejde. U nás zase pravidelnému objektifikačnímu útoku čelí například Alena Schillerová nebo Jana Maláčová. Pojďme se raději bavit o systémových možnostech, jak na rozhodovací úroveň dosáhnout, o obsahu a schopnostech. V opačném případě je to ukázková demonstrace dvojího metru, kterým společnost často své představitele a představitelky hodnotí. Jde totiž také o otázku respektu.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Moje Heroine 2021 Potřebujeme si připomenout, že svět nakonec může být báječné místo k životu. Představujeme osm inspirativních a obdivuhodných žen, jejichž jména do výzvy Moje Heroine nominovali čtenářky a čtenáři. Jasmína Houdek, Elena Gorolová, Alena Jančíková, Barush Maush, Zuzana Vránová, Eliška Kodyšová, Klára Laurenčíková, Adéla Horáková. Osm příběhů, které vám vrátí naději.
  • Děti vám to vysvětlí Existuje vůbec někdo, kdo se těší na září? Na obligátní téma „back to school“ jsme se podívali ze všech stran. Proč české školství nevzkvétá? A pomohlo by mít v učitelském sboru víc mužů? Své k tomu řekli i teenageři: rozsáhlou sondu mezi svými vrstevníky provedla čtrnáctiletá Marika, čerstvá maturantka Ester se zase ptá, proč ve školách víc nemluvíme o menstruaci i tělesnosti obecně.
  • Rozkoš pro vaše uši Prozkoumali jsme nový žhavý trend – audioporno. Z jakých důvodů přitahuje především ženy a co je na něm tak zvláštního? Vše, co chcete vědět, než se ponoříte do světa zvukové rozkoše. Nestyďte se poslouchat!
  • Hrdinky našich dcer Princezny trpně čekající na své rytíře jsou definitivně out. Je čas na nové hrdinky. Co tedy s dětmi číst? Možností je dnes dost, a zvlášť s knihami o slavných českých ženách se v posledních letech roztrhl pytel. Nad tímto fenoménem se kriticky zamýšlí Gabriel Pleska. Kterou z nich by doporučil?

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 16 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Karel Nováková | 28. 12. 2020 1:06

Samozřejmě, že jakákoliv selekce podle pohlaví, věku, národnosti apod. je diskriminační. Jediný spravedlivý výběr je vždycky ten, kde se bezvýhradně uvažuje pouze schopnost člověka vykonávat danou práci, vše ostatní je irelevantní. Zaměstnání není žádná sociální služba, ale jen byznys - prachy za výkon.

+13
Reagovat

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

Zdeněk | 29. 12. 2020 4:58

V tomto případě by podle mě nominace 30:1 šovinistická nebyla.
Šovinistické ovšem může být zaměření se na činnost s tak velkým zastoupením jednoho pohlaví.

-1
Reagovat
Zobrazit komentovanou zprávu