Poukaz na masáž přepracovanost nevyřeší. Proč je čím dál větší problém oddělit práci a osobní čas

Už se to dělo dříve, ale teprve s covidem se flexibilní pracovní doba a home office staly normou pro značnou část pracujících, kteří o takových vymoženostech dlouhá léta snili. Bohužel s nimi ruku v ruce ale přišlo nové vnímání práce, které znamená, že jsme k zastižení kdykoliv a kdekoliv. A ačkoliv třeba šéf do předmětu napíše kapitálkami STAČÍ TO ŘEŠIT AŽ ZÍTRA, přesto už samotné zavrnění mobilu znamená, že se naše hlava přesune k pracovním záležitostem, i kdybychom v tu chvíli třeba hráli s dětmi deskovky.

Motivace pracovat i mimo pracovní dobu má dvojí podobu – je vnější a vnitřní. „Existuje vztah mezi tím, jakou má práce pro nás hodnotu a jak moc pracujeme. U lidí, pro které je práce důležitá a spoluvytváří jejich sebehodnotu, je větší riziko, že budou pracovat mimo pracovní dobu,“ říká Martin Vaculík. Podobně shrnuje svoje dlouholeté poznatky z vrcholového HR managementu i Lenka Sovová, odborná konzultantka v HR a duševním zdraví, mimo jiné metodička Národního ústavu duševního zdraví: „Práce je pro většinu lidí pilíř jejich života. Je to podstatná součást jejich identity, svůj status často od práce odvozují. Když se vás někdo zeptá, kdo jste, obvykle odpovíte tím, co děláte.“ O to složitější je však nastavování hranice mezi pracovním a osobním časem.

Například na Islandu už přitom zavedli pracovní týden o 36 hodinách, který obvykle znamená, že lidé pracují čtyři dny v týdnu. Země zatím nezkolabovala. „Ačkoli obyvatelstvo Islandu pracuje kratší dobu, umí být v práci efektivnější a produktivnější. Wellbeing pracovníků a pracovnic se zlepšil v celé řadě ukazatelů, od vnímaného stresu a syndromu vyhoření až po zdraví a rovnováhu mezi pracovním a soukromým životem, píše se ve zprávě Guðmundura D. Haraldssona a Jacka Kellama, kteří dopady čtyřdenního pracovního týdne na Islandu zkoumali,“ uvádí v textu o nekonečné práci a riziku vyhoření novinářka Klára Kubíčková. Další země se přitom k příkladu Islandu připojují.

V Česku se například o tzv. trendu nerůstu mluví poměrně málo a často s posměchem. Už i u nás se ale objevují hlasy, že neustálý důraz na produktivitu lidem nedělá dobře. Podle nového reprezentativního výzkumu týmu IRTIS z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity pracuje třicet procent českých zaměstnanců a zaměstnankyň mimo pracovní dobu velmi často, zejména prostřednictvím e-mailů, zpráv a telefonátů. „Čím víc se práce přesouvá do večerů a víkendů, tím hůř lidé regenerují, což v dlouhodobém horizontu zvyšuje riziko stresu, únavy a vyhoření,“ vysvětluje Martin Vaculík, jeden z autorů výzkumu.

Zejména některé velké firmy už zavádějí tzv. Employee Assistance Programy (EAP), které berou v úvahu, že zaměstnanectvo potřebují mít ošetřené i své ostatní životní role. „Programy zahrnují hlavně bezplatné a důvěrné poradenství v mnoha rovinách počínaje terapiemi přes školení finanční gramotnosti a konče právní poradnou nebo podporou při péči o děti a seniory,“ popisuje redaktorka Klára Kubíčková v textu na webu Heroine.cz.

Lenka Sovová, odborná konzultantka HR, v něm například tvrdí: „Když se řekne wellbeing na pracovišti, lidé si obvykle představí voucher na jógu, masáž nebo výživové doplňky. To je fajn, ale tenhle rozměr, který se týká fyzického zdraví, je jen jeden z aspektů a je to strašně málo. Podstatný je i psychický rozměr. Firmy, které jsou aspoň trochu pokrokovější, tohle často řeší třeba poukázkou na sezení u psychologa jednou za půl roku. Je ale důležité vnímat terapii jako podpůrný nástroj, ne jako alibi za špatně nastavené podmínky. Není možné vyšťavit zaměstnance, pak je poslat za psychologem, aby je dal během jednoho dvou sezení dohromady, a pak je zase šťavit.“

Jak taková psychologická prevence v práci může vypadat? Je otázka wellbeingu převážně ženský problém? A jak si hranice mezi prací a osobním životem co nejlépe nastavit? Více na Heroine.cz.