Den v hlavě psychobitch. Co se děje v hlavě neurodivergentní ženy od rána do večera

Ještě než rozlepím oči, je mi to jasný.

Dnešek bude stát za hovno.

Brno je pokrytý dusivou plachtou.

Inverze. Beztvarý šedivo, který na vás padne jak zátěžová deka. Nemusíte ani vykouknout ven, abyste věděli, že v tomhle se dá přežít jen s vypětím všech sil.

Otevřu oči a zase je zavřu. Nechce se mi plnit povinnosti. Nachystat svačiny. Vypravit děti do školy. Snášet depresivní příběhy klientů. Proč jsem se tak násobně rozmnožovala? A proč jsem vůbec terapeut, když jsem sama nemožná lama?

Raději to ještě chvíli zaspím.

Vzbudím se s úlekem. 7:15. Nestíháme.

Vyškrábu se násilím z postele, dobelhám k mobilu a sjedu ranní dávku socek. Měla bych spěchat, ale potřebuju dopamin. Ten lacinej. Potřebuju ho, abych zvládla vyštípat děti z postelí. A taky potřebuju kofein.

Zatímco vařím rozpustný kafe a řvu na děti, ať už vstanou, muž se válí ve vaně. Mám chuť vzít kuchyňskej nůž a říznout ho do zadku.

Místo toho pouštím Netflix a mažu rohlíky.

Bílá mouka, Oli. Moc bílý mouky!

Kolik hodin tráví tvoje děti u obrazovek, ha?

V duchu se začnu dohadovat s naleštěnýma insta pizdama.

Těma, co vstanou na první zazvonění budíku.

A první bdělé minuty tráví v pozici kobry.

Otevřou okno, pozdraví slunce, vypijí sklenici vody, nachystají dětem plnohodnotnou svačinu.

Tyhle dokonalý buchty nejspíš nikdy neměly PMS. A šedivý počasí se jich nedotýká.

Konečně! Podařilo se mi vypakovat muže i děti pryč. Mám teď hodinu a půl pro sebe.

Mohla bych se jít projít se psem na čerstvej vzduch. Nadýchat se brněnskýho smogu.

Meditovat. Pít zelenej čaj. Psát deník vděčnosti.

Ale to já ne. Já jsem rebelka!

Strávím následující hodinu scrollováním, ukládáním vtipnejch ADHD meméček, vypisováním s kamarádama a chatem GPT. Mají kobry orgasmus?

V 8:55 jsem stále rozcuchaná a v županu.

Střílím si do žil poslední dávku socek.

V 8:56 vyběhnu nahoru, hodím na sebe pruhovaný triko, učešu si rozcuchaný obočí a vlasy. Zuby a krémíčky nechám na večer.

V 9:00 zapínám kameru. Je velkorysá. Online klientka nepozná, jak bývám po ránu marná. Život mě naučil hrát divadlo.

Klienti mě vyždímali. Je 12:00 a mám v duši poloprázdno.

Skóre za dopoledne:

hodina a půl socek

tři hodiny klientů

pět rozpustných káv s mlíkem

žádná kobra

žádná sklenice vody.

Zbytek dne strávím planým sněním o věcech, lidech a vztazích, které jsou hodně za čárou. Taky obsesivním psaním postů. Když přijde těžko stravitelný teskno a prázdno, proložím to dávkou Love is Blind. A lajkováním hader na Vinted.

Potřebuju nějakej boost. Potřebuju, aby mi někdo pomohl. Můj systém se nestartuje vůlí. Můj systém se startuje nadšením. A platím za to všechno daň vnitřního poloprázdna. Jako když vyždímáte hadřík a chcete s ním utírat nasucho.

Nemám talent na každodennost. Selhávám v konzistentním výkonu. Dokud mě někdo nebo něco nerozrajcuje. Pak jsem nezastavitelná. Otravná. Intenzivní. Obsesivní. A skvělá.

Problém je, že každodenní úkoly nejsou sexy. Naopak: ždímají ze mě poslední zbytky radosti a jiskření. Nebo vás snad rajcuje skládat nádobí do myčky? Kontrolovat dětem elektronickou žá­kovskou? Chystat svačiny? Chodit včas? Neská­kat do řeči, když během prvních dvou sekund víte, co chce dotyčný říct?

Nerajcuje, co? Ale dokážete to hecnout. Víte, že to je potřeba. A tak prostě jdete a uděláte to. Dokážete prioritizovat. Dokážete si poručit. Vaše vůle s váma spolupracuje.

A když pak narazíte na buchtu, jako jsem já, říkáte si:

„Kdyby se tak trochu víc snažila.“

„Přehání.“

„Je jen líná.“

A možná to dokonce říkáte sami sobě. Jenže, co když je to celý trochu jinak?

Večer už na mně nezbude žádný maso. Jsem jen vyschlá kost bez šťávy.

A děti si chtějí povídat a mazlit se. A muž sechce milovat, mazlit se a povídat si.

A já to všechno dělám, ale jen na povrchu. Jako by se nic z toho nemohlo dotknout mojí duše. Jako by nic z toho nemohlo prorůst dovnitř. Jako by nic z toho nebylo dostatečně intenzivní.

Potřebovala bych pár facek na probrání.

V hlavě mi na pozadí běží sebehejt: Proč se potřebuješ sjet flaškou dopaminu, aby sis koneč­ně přišla živá? Co jsi to za nepovedenej kus?

Je osm večer. Odcházím běhat, abych to v sobě nějak probudila. Nebo mi to aspoň bylo jedno.

Běžím tmou. Inverze venku, inverze uvnitř.

Utíkám před nárokama společnosti, který se do mě prožraly bez toho, že bych jim dala konsent.

Nemám šanci obstát. Jsem zakletá v nekoneč­ný hře o svoji křehkou sebehodnotu.

O svoji identitu. Jsem odsouzená selhávat.

Pravidla týhle hry byly nastavený tak přísně, že nemám šanci.

Už ale neutíkám před tím, kdo jsem.

A kdo nejsem.

Nemám talent na každodennost. Mám ale talent o tom napsat za dvě hodiny článek.

Jsem žena.

Jsem neurodivergentní.

Kdo jste vy?