Nebýt v laboratoři mě ničilo. Nadané děti se nemusí trápit, potřebují ale podporu a pochopení

Olivera Cingla a Jonáše Tenoru potkávám v deset hodin ráno v Next Zone, eventovém prostoru Smíchovské střední průmyslové školy a gymnázia v Praze. Ačkoliv v budově školy právě zvoní na hodinu, Oliver a Jonáš si dál v klidu povídají. Rytmus dne ve škole se jich netýká, mají své projekty, na kterých pracují. Student třetího ročníku Oliver například programuje webové stránky a vyvíjí AI aplikaci, která v budoucnu bude pomáhat osamělým seniorům. Může jim třeba připomenout, aby se nezapomněli napít nebo si vzít léky, sleduje zdravotní stav, případně s nimi může klidným hlasem konverzovat o jejich běžných záležitostech nebo vzpomínkách na mládí.

Letošní maturant Jonáš se zase angažuje v projektu Studenti do škol, kde vyučující z běžných základek a středních učí zacházet s umělou inteligencí. Ještě jako neplnoletý naprogramoval nový web Národního pedagogického ústavu a po osmnáctých narozeninách založil firmu, kde se svým spolužactvem pomáhá se zaváděním AI do běžného chodu firem. Mezi jejich klienty patří například plzeňská Škoda. „Je to win:win situace, protože pro jejich PR je skvělé, že dávají šanci mladým, a zároveň dostanou profesionálně odvedenou práci levněji než od nějaké etablované firmy,“ vysvětluje Jonáš.

Jen stručný popis všeho, čím se oba mladí muži zabývají, by přesáhl rozsah tohoto článku. Svobodu a rozlet jim umožňuje zdejší program Aktivní student, ve kterém je aktuálně zařazeno 270 studujících z celkových 734. Je založený na tom, že si studující svoje vzdělávání řídí sami, a vymyslel ho ředitel školy Radko Sáblík před devíti lety. Od té doby na půdě školy vznikla spousta zajímavých projektů i firem.

„Aktivní student je určen pro naše studující, kterým nestačí jen chodit do školy,“ vysvětluje ředitel školy Radko Sáblík. „Podnikají, sami vyučují, pracují v oboru, nebo třeba intenzivně dobrovolničí či vrcholově sportují.“ V programu platí jednoduchá pravidla: studující nemusí splnit povinné penzum docházky do školy, musí se ale ozývat vyučujícím a doplňovat si učivo. Pro vyučující zase platí, že nesmějí nikomu házet klacky pod nohy. A to je vše: „Zakládáme si na tom, že si nevytváříme žádnou zbytečnou administrativu. Chceme po všech, aby komunikovali a vycházeli si vstříc. A ačkoliv se to ne každému líbí, ani Česká školní inspekce nemá nic proti.“

Jonáš vysvětluje: „Když pracujete v oboru, tak mnoho odborných znalostí z praxe načerpáte líp než z výuky. Češtinu, matiku a další předměty se doučím. Musím si na to myslet, ale pořád je to jen učivo střední školy, a všichni jsme tady dost chytří na to, abychom ho zvládli.“ Podle ředitele Sáblíka se většině zapojených studujících daří udržet si dobré studijní výsledky. „Občas to někomu ujede, ale v tom případě ho pan ředitel upozorní, že by měl dát škole vyšší prioritu,“ usmívá se Oliver.

Právě možnost účasti v programu Jonáše a Olivera do školy přilákala. Oliver dokonce na smíchovskou průmyslovku přešel z osmiletého gymnázia, kde mu vadil nedostatek autonomie. Oba se shodují na tom, že jim právě střední škola skrze otevřené a vizionářské vedení otevřela spoustu možností. „Mnoho firem a institucí se obrací na pana ředitele a nabízejí pracovní spolupráce nebo třeba účast na konferencích, a on tyto příležitosti předává dál k nám. Takže se vám pak stane, že v šestnácti prezentujete pro tři sta lidí,“ popisuje Jonáš a přiznává, že se mu zpočátku klepala kolena. Teď už ale neváhá a využívá všech možností k navazování kontaktů. I Oliver se ze začátku trochu styděl: „Když ale vidíte, že kolem vás jsou lidi, kteří dělají zajímavé věci, tak vám to prostě nedá.“

Bez laboratoře bych nepřežila

Svobodu se rozvíjet podle svého nakonec získala i Darja Klementová, která již od střední školy pracuje v laboratoři profesora Vítězslava Bryji na Ústavu experimentální biologie. Letos na jaře zakončí bakalářské studium Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně, na univerzitě se ale pohybuje už osmým rokem, a navíc tu také pracuje v centru pro popularizaci vědy Bioskop. Ještě před maturitou získala ocenění Česká hlavička za svůj výzkum, který má potenciál přispět k léčbě leukémie. Její cesta k autonomii byla ale velmi klikatá.

Darja byla výjimečná odmalička. Číst se naučila už ve školce, kde v pěti letech pro své spolužáky a spolužačky pořádala přednášky o lidském těle. V deseti letech s ní nakonec máma zašla na testy nadání. „Přišlo se na mě podívat několik profesorů z univerzity, protože prý takové výsledky do té doby viděli jen v učebnicích psychologie,“ vypráví se smíchem. Jelikož pochází z hudební rodiny a sama výborně hraje na klarinet, nastoupila na osmileté umělecké gymnázium v Brně. Zároveň ji to však táhlo k vědě – biologii, biochemii, medicíně. Účastnila se olympiád, získávala první úspěchy. Ve třinácti letech pak oslovila lektora tehdy vznikajícího DNA klubu v centru Bioskop, zda by do programu nemohla nastoupit, ačkoliv byl určen až pro věkovou kategorii 16+. Nejen, že starším studujícím ve všem stačila, ale navíc je i rychle předehnala – a brzy od svého lektora dostala nabídku, aby docházela do univerzitních laboratoří a pomáhala s výzkumem.

Jak se ale rozjížděla její kariéra mladé vědkyně, začalo to drhnout ve škole. Už v primě se setkala se šikanou ze strany třídní učitelky, která Darju ponižovala a popouzela proti ní kolektiv ve třídě. V sekundě přešla na gymnázium s rozšířenou výukou přírodovědných předmětů, kde brzy začala ostatní děti porážet v soutěžích a olympiádách. V té době také nastoupila do Bioskopu. „Jenže to taky nefungovalo. Žárlily na mě spolužačky a vedení školy odmítalo jakékoliv moje prosby o individuální studijní plán. Měli to nadstavené tak, že do šestnácti let si to tam každý musí „odsedět“. Mně ale bylo třináct a chtěla jsem bádat, výuka ve škole mi absolutně nestačila a atmosféra třídy mě ničila,“ vzpomíná Darja. „Neuměla jsem si představit, že další tři roky budu muset den co den docházet do školy a na vědu budu mít čas možná jednou týdně.“

Z pekla ve škole do Forbes 30 pod 30

Rozesmátá tvář mladého fyzika Tomáše Čermáka je už nějakou dobu k vidění v mnohých českých médiích. V roce 2025 získal se svou kolegyní ocenění pro mladé vědce The Earth Prize za vývoj zařízení, které dokáže za pár minut vyčistit vodu od bakterií, zbytků antibiotik a různých dalších nečistot. To bylo Tomášovi osmnáct. V únoru letošního roku byl zařazen do prestižního výběru Forbes 30 pod 30. V rozhovorech, které mladý vědec poskytuje, se ale netají tím, že jeho cesta k úspěchu (mimo jiné i ke studiu biomechanického inženýrství na Imperial College London) rozhodně nebyla přímočará.

Mladý vědec má totiž autismus. Problémy přicházely už na základní škole, ale v primě osmiletého gymnázia se Tomáš po pár týdnech docházky prakticky kompletně zhroutil a skončil na dlouhou dobu v nemocnici. Podobná situace se opakovala ještě několikrát. Stačila chvíle ve škole a přišla další hospitalizace. „Všechny ty školní zvuky, pachy, světlo, blízkost druhých lidí… to mi dělalo vyloženě fyzicky zle. Tehdy jsem to nedokázal zvládnout,“ vzpomíná. Teprve tehdy byl diagnostikován a rodina stála před otázkou, co bude dál. Tomášova máma se rozhodla, že její syn v žádném případě nepůjde do speciální školy, jak jí to navrhovalo vedení gymnázia i většina odborníků. „Když věkem spadáte na základní školu, nemůžete mít individuální vzdělávací plán,“ vysvětluje Tomáš. „Pro školu tedy byla hotová věc, že u nich skončím a dál se o mě nebudou muset zajímat. Moje máma se ale rozhodla pro mě vybojovat v podstatě dálkové studium.“

Další roky to v rodině fungovalo tak, že Tomáš dostával ze školy zadání, které stránky z učebnice se má do jakého termínu naučit, a doma pracoval nejdřív pod vedením rodičů a v dalších letech samostatně. Paralelně s českým gymnáziem studoval v angličtině online mezinárodně uznávané kurzy AP – Advanced Placement. „Ještě snad v oktávě se mi ve škole pokoušeli naznačovat, že neodmaturuji,“ říká s lehkým pobavením dnešní posluchač jedné z nejprestižnějších světových univerzit. „Taky jsem slýchal, že se nikdy nesocializuji, že budu celý život osamělý mimoň. Já jsem ale jen potřeboval svůj čas, pochopit sám sebe, pochopit svět okolo. Kvůli tomu jsem osm let chodil na terapii. Dnes nemám problém mluvit před stovkami lidí, dívám se každému do očí a ve smalltalku jsem v podstatě olympijským přeborníkem.“

Kromě rodiny se ale Tomáš mohl spolehnout i na experty z oblasti přírodních věd, které ho odmalička fascinovaly. Už v jedenácti letech se seznámil s docentem hradecké univerzity, se kterým se učil vysokoškolskou fyziku. „Tehdy jsem poprvé zažil, jaké to je, když vás někdo nepodceňuje,“ vzpomíná. V té době snil o tom, že bude soudním lékařem, a mimo jiné se vydával do terénu měřit radioaktivitu. Za covidu si jako sotva patnáctiletý četl články o studené plazmě a rozhodl se, že je čas se pustit do pořádného výzkumu. „Obeslal jsem deset profesorů a docentů. Většina neodpověděla, další mě odmítli, ale dva mi dali šanci,“ vypráví, jak se ocitl v Ústavu fyziky plazmatu AV ČR. Odtud už vedla cesta k úspěchu, mezinárodnímu ocenění a na britskou univerzitu.

Tomáš si ale pořád pamatuje na to, jak ho mnozí lidé neustále podceňovali. I proto se rozhodl, že sám bude mladým vědcům pomáhat, a spoluzaložil spolek STEM_HUB. „Ztrácíme spoustu talentů! Já jsem měl i přes všechny problémy obrovské štěstí v neštěstí a jsem velmi tvrdohlavý,“ tvrdí mladý vědec, který se rozhodl mluvit otevřeně o svém boji s takzvanou dvojí výjimečností – autismem spojeným s vysokou inteligencí. Sice tím přišel o část soukromí, ale věří, že je to pro dobrou věc. „Když jsem vystupoval na jednom eventu pro lidi z vysokého byznysu, řekl jsem jim: Dnes se tady scházíme a společně tomu příběhu tady zatleskáme, ale ruku na srdce – kdo z vás by mi před pár lety dal šanci? Já sám neznám svou odpověď, jestli bych takovému dítěti dokázal dát šanci, chce to obrovskou otevřenost,“ říká Tomáš Čermák. „Doufám, že sdílením svého příběhu lidem otevřu mysl, aby byli k mladým talentům vnímavější.“